Hodláme stavební spoření změnit, nebo rovnou zrušit?

Od loňských parlamentních voleb se diskutuje o tom, jaké bude stavební spoření, jak se ještě upraví, co se „zkrouhne“, komu se co povolí nebo třeba jednou všem sebere. Vládní koalice se shodla na prakticky okamžitém snížení podpory. Každé snížení podpory znamená ovšem nižší atraktivitu stavebního spoření, postupný úbytek klientů a nižší schopnost stavebních spořitelen dávat lidem výhodně úročené úvěry.

Diskuze o výši státní podpory je zcela legitimní, vychází z možností státního rozpočtu a vyjadřuje záměr vlády, v jaké míře chce podporovat rozvoj vlastnického bydlení. Rozumně nastavená výše státní podpory není likvidační. Zasahovat ale do léta ověřených principů a experimentovat s perfektně prověřeným systémem, který je díky nezávislosti na kapitálovém trhu velmi odolný vůči negativní situaci na bankovním trhu, je minimálně nerozumné. Stavební spoření zodpovědně funguje nejen v Německu a Rakousku, ale i na Slovensku, v Rumunsku a třeba i Chorvatsku.

Zdánlivě pozitivní změny, které ale stavební spoření vlastně ruší

Zamýšlená opatření, o nichž se píše v médiích a která se zodpovědně diskutují na různých úrovních, mají dva základní znaky:

• Zdá se, že logicky a přirozeně upraví systém stavebního spoření, aby zde vzrostla konkurence a současně klesl počet klientů, kteří ho využívají.
• Upravují stavební spoření tak, že ho ruší, alespoň v podobě, v níž se osvědčilo a plní své základní poslání.

O účelovosti už se toho napsalo hodně. Tak jen stručně. Zavedením pravidla, že klient musí použít peníze na bydlení, zmizí ze systému prvek tzv. přátelského klienta. Ten po určitou dobu (nejčastěji se označuje jako vázací lhůta) spoří a poskytuje své dočasně volné peníze jiným, kteří si chtějí vzít na bydlení úvěr. Nově poskytnutý průměrný úvěr nyní dosahuje 510 tisíc korun, průměrný vklad účastníka stavebního spoření asi 85 tisíc korun. Pro jeden úvěr tedy potřebuje stavební spořitelna pět klientů, kteří spoří a úvěr si neberou. Odbourání přátelských klientů tak systém nutně omezí, takže se během několika let prakticky zastaví. Tuto zkušenost udělali na Slovensku (viz článek České stavební spoření čeká revoluce. Slováci od ní v minulosti raději upustili), kde zavedli účelovost v roce 1997 a po dvou letech ji museli zrušit, aby vše mohlo opět začít fungovat. Stavební spoření bez přátelského klienta prostě není stavební spoření. Neexistuje nikde na světě a zavedení účelovosti vede k likvidaci systému prostřednictvím zrušení základního prvku – přátelského klienta.

Licence všem?

Druhou diskutovanou úpravou je, aby stavební spoření poskytovaly všechny banky. Záměr působí bohulibě: může přitáhnout další konkurenty, zostřit boj o klienta a ve finále nabídnout lepší podmínky. Každá mince má ale dvě strany. Stavební spoření totiž není vyčleněno do specializovaného sektoru náhodou, a to z těchto důvodů:

• Stavební spoření pracuje s kolektivem střadatelů, úvěr si ale bere jen část z nich. Stavební spořitelny se tak podobají třeba pojišťovnám. Těm platí také celý kolektiv pojištěnců a pojistné plnění se vyplácí jen potřebným. Nikdo nezpochybňuje, že pojišťovny jsou specializované, takže nemají obyčejné pojištění, ale oddělují životní a neživotní. Nikdo se rovněž nepozastaví nad tím, že i penzijní fondy působí v samostatném sektoru. Stavební spoření nikde nefunguje v rámci univerzálních bank, jak navrhují jeho domácí oponenti
• Ve zdravě uvažující firmě by to fungovalo tak, že v rámci univerzálního bankovnictví bude případná divize „stavební spoření“ tlačena k tomu, aby pokud možná nekanibalizovala vlastní tržní produkty. Banka tedy bude maximálně využívat levné zdroje (peníze) ze stavebního spoření a zároveň se bude snažit, aby poskytovala klientům dražší úvěry, než ze stavebního spoření. Stačí se podívat na náš trh, kde tzv. proúvěrovanost mají nejvyšší dvě stavební spořitelny, nejméně „vrostlé“ do mateřské bankovní skupiny.
  
  Zdůrazňuji přitom, že nejde o kritiku. Je to přirozené, zcela pochopitelné a racionální rozhodování.
• Stavební spořitelna a její vedení se soustřeďuje jen na stavební spoření. Proto nemá jak diverzifikovat rizika a jiné činnosti. Pořád jde o stavební spoření. V komerční bance by se samozřejmě dala stavebnímu spoření příslušná váha, rizikovost atd. a prospívalo by v portfoliu jednou líp, jindy hůř, s mnohem většími výkyvy než ve stavební spořitelně. Někteří lidé si sice pletou prostý prodej cizích produktů (cross-selling) s jejich tvorbou – výrobou, ale stavební spořitelny skutečně dělají jen stavební spoření.
• Stavební spořitelny působí protikrizově, což se projevilo v Německu, Rakousku, ale i u nás. Nehrají totiž hry s virtuálními penězi a půjčují jen peníze, které si u nich uložili klienti. Zatímco v USA byly hypotéky spouštěčem krize, stavební spoření v evropských zemích kotvou ekonomiky. V ČR přitom bankovní krize v podstatě nebyla, protože si český bankovní systém krizi a vyčištění odbyl již v 90. letech (mj. při nákladech zhruba 600 mld. Kč).
• Ani argument, že stavební spoření poskytuje příliš úzká skupina poskytovatelů, neobstojí. V Rakousku jsou 4 stavební spořitelny, přesto funguje desítky let, na Slovensku 3. V Česku může odjakživa získat licenci za jasně daných podmínek kdokoliv - i další banky. Stavební spořitelny nejsou uzavřený klub. Fungování produktu je podmíněno dostatečnou velikostí kolektivu, který vytvoří přiměřeně velký balík vkladů, z něhož může půjčovat na bydlení. Jeho minimální velikost odhadují Němci na 100 tisíc klientů. V případě univerzálních bank by bylo dosaženo tohoto minima relativně složitě.

Platí samozřejmě základní poučka, že růst konkurence tlačí hráče k intenzívnějšímu boji. Nesmíme ale zapomínat, že existují i důležitější pravidla, třeba o samotném fungování produktu, jeho schopnosti úvěrovat rekonstrukce bytového fondu za desítky miliard ročně za poloviční ceny než vzešlé z finančního trhu. Ano poloviční, stát od počátku roku přisuzuje stavebnímu spoření ve většině úvěrů nálepku spotřebitelský úvěr, tedy za sazby poloviční.

Rušení číslo 2

Zrušení specializace stavebních spořitelen znamená zánik stavebního spoření, pravděpodobně rychlejší než zavedení účelovosti. Vedla by k ní úprava produktu, která nemá nic společného s velkým, odolným kolektivem klientů, ani s ostatními parametry, za nichž běžně funguje. Zkusme si zaspekulovat, proč jsou všechna opatření tak drastická a pro stavební spoření likvidační? Není to proto, že ony dvě změny navrhují lidé, kteří deklarovali jednoznačný názor, že se má stavební spoření zrušit?

Nepůjdeme tak do Řecka, nevydáme se na Island, Irsko už taky netáhne. Takže kam? Že by nás dnes vláda varovala už i před Německem, Rakouskem a Slovenskem? Stavební spoření by ale nemělo jít vlastní českou cestou, už jen proto, že se historicky velmi osvědčilo a náš bytový fond potřebuje nemalé investice do rekonstrukce a modernizace.

(Autor je tajemníkem Asociace českých stavebních spořitelen)