Důvodů je samozřejmě víc, ale tím hlavním byla (a i nadále je) nesmyslná politika „rozpočtové odpovědnosti“ v době, kdy ekonomika potřebovala nastartovat a profinancovat potřebné strukturální změny. Bylo (a i nadále je) zvláštní pozorovat, jak politici prosazovali (prosazují) své ničím nepodložené plány bez ohledu na jasné ekonomické analýzy, které prokázaly škodlivost této politiky. A nejde přitom o nějaké „levicové“ analýzy, které by šlo mávnutím ruky smést ze stolu a odbýt pohrdavou frází o zastaralé ideologii, ale o výsledky práce řady uznávaných institucí včetně Mezinárodního měnového fondu.
Články Tomáše Prouzy najdete také na webu www.prouza.cz. Jeho postřehy a tipy můžete sledovat na Twitteru @prouzatomas.
Follow @prouzatomasJenže řadě vlád – včetně české – se tyto analýzy nehodily. A tak předstíraly, že neexistují. Ideologická víra ve snižování výdajů v době největšího propadu ekonomiky měla vést v „posílení důvěry“. Dokonce i podle tehdejšího šéfa Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta mělo být „klíčovým faktorem řešení krize obnovení důvěry“. Škoda, že nezkusil vysvětlit, jak obnovit důvěru firem, které přicházely o zakázky kvůli škrtání vládních výdajů, jak obnovit důvěru lidí, kteří přišli o práci nebo ji po škole nebyli schopni najít, a jak obnovit důvěru lidí, kteří si museli poradit se snížením svých příjmů kvůli škrtům v sociálních dávkách.
Kdo chce, aby mu lidé důvěřovali, musí být důvěryhodný. Důvěryhodnost si vlády snažily dodat s pomocí vnější „autority“, ratingových agentur. Neúnavně lidem vysvětlovaly, že se musí mít hůř, aby si země mohla udržet dobré hodnocení ratingových agentur (bez ohledu na to, že druhým dechem často tytéž agentury kritizovaly za selhání na počátku krize a vymýšlely jejich přísnější regulaci). Škoda, že lidem také nezkusily vysvětlit, proč by měli kvůli ratingu obětovat svůj blahobyt a co hmatatelného to jejich životu přinese.
Popravdě – ono ani žádné rozumné vysvětlení neexistuje. Ano, díky lepším písmenkům od ratingových agentur něco málo ušetříme na úrocích ze státního dluhu. Ale tyto úspory jsou několikanásobně nižší než národohospodářské škody, které „rozpočtová odpovědnost“ způsobí – potlačení ekonomického růstu či přímo pád do recese, vyšší nezaměstnanost a neochotu firem i lidí v nejisté době investovat. Propad výběru daní kvůli ekonomické nejistotě je navíc obvykle vyšší než plánované škrty, takže je potřeba v průběhu roku škrtat ještě víc (a tak ještě přidusit dusící se ekonomiku) nebo na konci roku akceptovat vyšší schodek rozpočtu, než jaký byl plánován – a ohrozit tak těžce kupovanou důvěru ratingových agentur.
České zkušenosti s rozpočtovou odpovědností jasně ukazují tři věci – že škrtání jen pro škrty nefunguje a ekonomiku země sráží na kolena, že nevadí udělat chybu, ale že voliči nesnesou, když si politici nejsou schopni chybu přiznat a napravit ji, a že každá vláda si musí vybrat, pro koho pracuje. Pokud se ale rozhodne, že (vedle pár kamarádů) bude hájit zájmy ratingových agentur a ekonomů odtržených od reality místo toho, aby hájila zájmy svých občanů, zrazuje ty, kteří jí uvěřili předvolební sliby o růstu a prosperitě. Je to sázka na krátkou paměť voličů?
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
5. 2. 2013 8:00, Fredy
To chce klid. Vše je na dobré cestě, neboť vláda vyčlení na prorůstová opatření mnoho desítek miliard .....
Když někde slyším, či čtu, výše uvedený výraz, tak se musím smát i když je to vlastně spíše k pláči. Každý premiér, či ministr financí, by si měli položit 3 základní otázky:
1) Kdo tvoří zisky, z nichž se pak financuje státní rozpočet?
2) Kdo vytváří pracovní místa?
3) S kterými penězi se nejvíce uplácí, podvádí, korumpuje a tuneluje?
Pokud by si na ně odpověděli poctivě, tak by zapomněli na nějaká prorůstová opatření, různé pobídky, dotace apod. Z krize (spíše ze soustavného bordelu) vede jediná cesta. Škoda, že Nový Zéland je daleko. Tam bychom mohli všichni v Evropě hledat řešení. A opět to není nic složitého, bombastického a nemožného.
1) Radikální řešení daní a odvodů tak, aby všechny dohromady tvořily maximálně například 20% z hrubé mzdy a 10% ze základu daně. Z toho polovina by šla do státního rozpočtu a druhá do rozpočtu regionů. Dnes se to pohybuje od 45 do 65%. Pokud budu vědět, že z hrubého platu mého zaměstnance, například 20 tisíc Kč, odvedu 2.000 Kč do centra, 2.000 Kč zůstane v regionu a 16.000 Kč dostane zaměstnanec, tak to považuji za férové a klidně přijmu několik dalších.
2) Zrušit Zákoník práce. Kupodivu tam, kde neexistuje, je menší nezaměstnanost, lepší pracovní morálka a vyšší konkurence, doprovázena vyšší odměnou.
3) Radikální snížení státních zaměstnanců, spolu se zavedením hmotné odpovědnosti za svá rozhodnutí. Jako u podnikatelů - fyzických osob až do výše majetku.
4) Okamžité zrušení všech dotací, subvencí a dalších různých nesmyslných podpor, které generují tuneláře a podvodníky a které málokdy vyřeší to, co trh potřebuje.
To jsou základní podmínky k tomu, aby se opět nastartovala normální, tržní ekonomika a zvýšila prosperita jejich účastníků.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
5. 2. 2013 13:07, Pavel
Když tak přemýšlím o tom, co jste napsal, tak příčinou dnešního pomalejšího zotavování z krize je stárnutí populace. Starší lidé se přece jenom novinek spíš bojí, než aby si je hromadně pořizovali (jak já byl nešťastný, když mi po pětadvaceti letech dosloužily hodinky a musel jsem si koupit nové). Nicméně stále rád utratím za dobré jídlo, pobyt o dovolené v příjemném penzionu na krásném místě, atd. - v tom má Fredy pravdu.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (19 komentářů) příspěvků.