Ať politici odkryjou původ svého majetku! Co si o tom myslíte?

Kauza kolem 16 milionů korun na bankovním účtu matky ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka už spoustu Čechů ani nepřekvapila. Zázračné zbohatnutí politika či jeho rodinných příslušníků totiž není v posledních letech v našich luzích a hájích nic neobvyklého. Tak například:

• Jaroslav Palas, exministr zemědělství, hejtman, myslivec a senátor: obří sídlo za desítky milionů korun
• Aleš Řebíček, exministr dopravy: honosné sídlo za 126 milionů v Toskánsku a fotbalový klub
• Stanislav Gross, upřímný expremiér a právník: akcie za desítky milionů korun...

To jsou jen nejznámější případy, které utvrzují veřejnost v názoru, že lidé chodí do politiky především kvůli tomu, aby se co nejvíce obohatili, ideje a ideály stranou. A radši nedomýšlet, kolik podobných případů před námi zůstává skryto...

Kdo nemůže prokázat, jak přišel k penězům?

Minulý týden jsme se vás ptali, jak se díváte na parlamentní obstrukce. Zda jsou legitimní, zda jsou v podobě, jakou jsme viděli, důstojné, zda jsou něco platné a tak.

Že je huba nebolí... Jsou obstrukce legitimní součástí politického boje?

Děkujeme několika laskavým čtenářům za připomenutí, že svého času obstruovali i pravicoví poslanci. Nezapomněli jsme na to, ani jsme neměli zvláštní pifku na nyní obstruující levici. Naše otázky platily pro obstrukce minulé i budoucí. Odpovědi, kterou bychom rádi odměnili knížkou, jsme se dočkali od člověka podepsaného jako Lagarto. Nejvíc se nám líbil začátek („neodpovídám, předpokládal jsem seriozní server“) a konec, v němž požadoval méně zákonů a více stability.

Všechny vlády v porevoluční éře vyhlašují nesmiřitelný boj všudypřítomné korupci, která jako zákeřný parazit rozežírá českou společnost. Do jaké míry politici podobné výroky myslí vážně, nemá vůbec smysl řešit. Naší politické scéně totiž chybí to nejzákladnější – průhlednost. Nevidíme ani do stamilionových státních zakázek, ani do majetkových poměrů těch, kteří o nich rozhodují. Obzvlášť politikové by měli být průhlednější než naleštěná okenní tabulka – pokud chce někdo rozhodovat o veřejném majetku, měl by nejdřív prokázat, jak přišel k tomu svému. Pravidelné majetkové audity by politiky neměly minout ani během či po skončení jejich kariéry. Ke „zúročení“ mnoha politických rozhodnutí a záměrů totiž často dochází, až když s politikou skončí a „sejdou z očí i mysli“.

Mohl by tuto situaci vyřešit zákon, který by osobám s podezřelými příjmy či transakcemi na účtu ukládal povinnost prokázání původu tohoto majetku? Mnoha lidem přijde povinné odkrývání majetkových poměrů jako neetické a porušující základní práva občanů. Ano, mezi Čechy je mnoho závistivců, kteří svému okolí nepřejí úspěch ani peníze. Na to ovšem není jiný lék než být na svou práci i úspěch hrdý. A kdo se vůbec stydí za svůj majetek, nebo jeho původ dokonce nemůže prokázat? Pokud si zkrátka někdo ve státní správě vydělává desítky tisíc měsíčně a po pár letech staví vilu za desítky milionů, nemělo by snad být nic neobvyklého na tom, kdyby musel prokazovat, jak k penězům přišel. Jestliže toho není dotyčný schopen, nemá cenu pochybovat o tom, že se k penězům dostal nelegálně. A nemá taky cenu odkládat zabavení takového majetku a jeho prodej. Ať má stát čím lepit rozpočet, děravý jak cedník i „díky“ podobným korupčníkům.