Kateřina Neumannová: Dopingového komisaře jsem se nikdy bát nemusela

Od olympiády v Turíně uběhlo deset let, kde máte uloženou medaili?

V trezoru. Ne že bych se o ni tolik bála, ale protože hodně cestuju a na Šumavě ani v Praze nejsem pořád, je podle mě lepší mít ji schovanou. Přes Vánoce jsem ji ale třeba půjčila píseckému muzeu jako součást krátkodobé expozice.

Co se vám vybaví, když ji jednou za čas vyndáte?

Čím je člověk starší a má větší odstup od sportovní kariéry, tím víc ho takové věci těší. V době, kdy jsem závodila, jsem to pro medaile určitě nedělala. I dnes hrají pořád daleko větší roli emoce a pocity, medaile mi je ale připomínají a pomáhají znovu prožít. To, že jsem to dokázala, je důležitější než kus kovu.

Kde jste v sobě po třiceti kilometrech našla energii na závěrečný finiš, který vstoupil do dějin? Skvělá forma?

O skvělou formu určitě nešlo. Den před závodem se u mě začaly projevovat náznaky nemoci, které se díky lékařům, a hlavně genialitě Pavla Koláře podařilo oddálit. Den po závodě mi ale už museli nasadit antibiotika. Celý závod jsem se snažila jet spíš takticky a co nejvíc šetřit sílu. Finiš byl spojený s velkými emocemi a silným rozhodnutím. Věděla jsem, že jde o můj poslední olympijský závod v životě, a i když jsem celou dobu jela na třetím místě, vidina zlata tam pořád byla. Takže mi v tu chvíli hlava sepnula na abnormální režim a nakonec z toho zlatá opravdu byla.

Kateřina Neumannová

Bývalá česká běžkyně na lyžích, vícenásobná mistryně světa. Česko reprezentovala na pěti olympiádách, na té poslední v Turíně se roku 2006 konečně dočkala zlaté medaile. Po ukončení kariéry se věnovala lyžování nadále jako manažerka, Mistrovství světa v severském lyžování 2009, jehož organizačnímu výboru předsedala, ovšem skončilo velkým dluhem, za který se organizátoři dočkali silné veřejné kritiky. Dnes pracuje na Ministerstvu obrany.

O tréninku, vůli, dřině a odříkání mluvíte v rozhovorech často. Jak velkou roli ale hrál ve vaší kariéře talent?

Já mám obecně dobré předpoklady pro vytrvalostní sporty. Dobrá jsem tím pádem mohla být třeba ve veslování nebo cyklistice. Pokud chcete vyhrát olympiádu, bez pořádné porce talentu to nejde, stejně jako to nejde bez vůle a dřiny. Za svým úspěchem ale pořád vidím spíš pracovitost, cílevědomost a zodpovědnost. Už od dětství jsem byla velmi poctivá a důsledná v tréninku, což se nakonec zúročilo.

Bylo to tak opravdu odmalička? U dětí jsou to dost často spíš rodiče, kteří motivují, než vlastní vůle stát se úspěšným sportovcem.

Nade mnou nikdo nestál, nikdo mě necepoval. Po výsledcích jsem šla spíš já. Rodiče mi dali možnost sportovat a zajišťovali hlavně servis. Když se jelo na závody, maminka navařila, vozili mě nebo mi koupili kolo a lyže vždycky, když jsem potřebovala. Pro ně bylo důležité hlavně plnění školních povinností, sport brali spíš jako koníček.

Celou kariéru jste se setkávala s dopingem soupeřek. Několikrát jste naznačovala, že jste tušila, že některé vaše kolegyně „berou“. Jak jste se vyrovnávala s vědomím, že někdo vyhrává, protože nehraje fér?

Můj trenér to tušil, ale nechtěl mě tím zatěžovat. Já sama jsem nad tím příliš nepřemýšlela. Brala jsem to tak, že dokud někoho nechytnou, je čistý. Když ale v letech2001 a2002 propukla řada dopingových skandálů a ukázalo se, o jak velký jde problém, došlo mi, že jsem mnohdy bojovala proti monstrům, která šlo těžko porazit. Možná mě to víc mrzí až teď. Tenkrát jsem asi byla víc zahleděná do sebe, žila svým výkonem, chtěla je porazit a nepřemýšlela, jak se ke svým výsledkům dostávají. Když ale zpětně vidím některé výsledky v jiném kontextu, tak mě třeba olympijské hry v Naganu hrozně mrzí. Myslím, že jsem mohla přivést dvě zlaté medaile. Byla jsem druhá a třetí a porazily mě právě Rusky, které v dalších letech chytili. Věřím, že už tenkrát to nebylo čisté.

Měla jste někdy možnost si s nimi o tom promluvit?

Zrovna tyhle sportovkyně na závody nejezdí, jsou někde v Rusku, kde je o ně dobře postaráno. Díky své sportovní historii se dostaly do politiky a mají se dobře.

Propojeno!

„Komentátor Petr Honzejk vzpomíná, jak Barbora Špotáková překonala ruskou atletku, která své výkony zřejmě ylepšovala dopingem. Je to hezké, ale tenhle případ je spíš výjimečný. Kolik sezón kraloval Lance Armstrong na Tour de France? Měli čistí nějakou šanci? Pomohly řeči o čistotě a stále přísnější dopingové kontroly za ty desítky let?“

Žádné prachy vrcholovým sportovcům! Podpořte něco zdravého

Co vy a doping? Stála jste někdy před rozhodnutím vyzkoušet některé zakázané látky?

Dopingového komisaře jsme se opravdu nikdy bát nemusela. Tohle jsme si s trenérem vyřešili už před Naganem. Řekli jsme si, že je pro nás lepší být na šestém místě a mít čisté svědomí. Je mi sice líto, že jsem kvůli nečistým praktikám soupeřek o dost přišla, zároveň jde ale o jednu z věcí, pro které na sebe můžu být nejvíc pyšná.

Spousta sportovců se snaží bruslit někde kolem, dodržovat limity…

Pro mě je i tohle doping. Je určitě spousta odborníků, kteří jsou schopní ladit mikrodávky, a sportovec tak může balancovat na hraně. I tak jde o velké riziko, osobně ani nevím, jak se to dělá. Doping byl a bude a dopingoví komisaři budou muset pořád stíhat nové a nové snahy, jak různé látky využívat. Mrzí mě to, protože si pak řada obyčejných lidí může myslet, že je sport dost pokřivený a bez dopingu není vůbec možné stát se hvězdou. Já si to rozhodně nemyslím.

S aktivní sportovní kariérou jste skončila, čemu se vlastně věnujete dnes?

Pracuju na Ministerstvu obrany, v zimě mám pak navíc hodně aktivit, které jsou spojené se zimními sporty, to bývám vytížená víc, než bych si přála. Aktivně mě taky vytěžuje dcera. Hraje tenis a servis malého tenisty je časově a finančně velmi náročný.

Chce hrát dcera profesionálně, nebo jde zatím hlavně o koníček?

Na rozdíl ode mě má už teď vysněné velké turnaje. Já jsem šla krůček po krůčku, když mi bylo dvanáct jako teď jí, snila jsem možná o krajských přeborech a maximálně mistrovství republiky. Dál už moje fantazie nesahala. Dcera je ale od malička v kontaktu s vrcholovým sportem a velkými sportovními akcemi, takže má velké plány. Snít je samozřejmě skvělé, na druhou stranu je podle mě ještě dost malá, aby se upínala k takhle velkým soutěžím.

Trénujete společně?

V technice jí moc radit nemůžu, proto se snažím pomáhat spíš v oblasti kondiční přípravy. Je spousta věcí, které jsem si prožila a umím jí je předat. Problém je, že jen pomalu začíná chápat, že jí opravdu můžu pomoci, bere mě víc jako mámu, vůči které je potřeba se vymezovat.

Sledujete českou běžeckou scénu? Zdá se, že nové talenty jsou v nedohlednu. Čím to?

Je to určitě škoda – když se podíváte na české hory o víkendu, jsou plné lyžařů a běžců, takže lyžování je u nás populární. Samozřejmě vím, že jsme malý národ s relativně špatnými podmínkami pro lyžování a nemůžeme očekávat, že tady bude pořád Bauer, Koukal a Neumannová. Generace přicházejí a odcházejí, to je přirozené. Z mého pohledu se na tom ale výrazně promítla i „odborná“ práce Svazu lyžařů ČR. Bylo období, kdy bylo jasné, že nám nastupující talenti chybí a prošvihla se jedna nebo dvě generace mladých, se kterými se mělo pracovat.

Jak konkrétně?

Tradiční kluby děti mají, spíš tam mnohdy chybí odbornost nebo převáží jiné zájmy než dlouhodobě a systémově pracovat s mládeží. To je ale můj pohled zvenčí. Vidím spoustu trenérů, kteří za dvacet let nikoho dobrého nevychovali a jsou tam pořad. Snad se to postupně změní, ale nebude to hned.

Vás by nebavilo stát se trenérkou?

Je to pořád věc, které rozumím nejlíp, takže bavilo. Jenže když jsem skončila, chtěla jsem trošku něco jiného než být zase znova v Lahti a v Oslu. Po dvaceti letech závodění máte některých věcí tak trochu dost a nechcete je znovu zažívat jako trenér. Další věc, která mi to nedovoluje, je dcera. Potřebuje mámu, která je doma, a ne mámu, co jezdí po světě.

Jak to běhalo dřív

„Pamatuju si, že za jednu z velkých medailí jsem si koupila televizi. A ještě jsem si musela připlatit. Ale kdyby mě tenkrát někdo vzbudil o půlnoci, stejně bych vyrazila závodit. A všichni ostatní taky. Mysleli jsme jinak.“

Rozhovor s Jarmilou Kratochvílovou

 

Dokázala jste si v době, kdy jste byla na vrcholu, vydělat dostatek peněz, abyste pracovat nemusela?

To ne. Byla jsem ale úspěšná natolik, abych si mohla pořídit byt bez hypotéky, auto bez leasingu a společně s tehdejším partnerem investovat do penzionu na Šumavě. Rozhodně jsem nebyla v situaci, že bych druhý den po ukončení kariéry musela hledat obživu. V tomhle směru jsem měla klid, nemusela umořovat žádné dluhy. Na celý život jsem se ale rozhodně nezaopatřila, spíš jsem měla usnadněný rozjezd nového života po ukončení kariéry.

Co vlastně přesně děláte na Ministerstvu obrany?

Pracuju v kanceláři náměstka ministra, který má v gesci armádní sport, tedy Duklu. Spolupracuji s Českým olympijským výborem nebo ve vztahu k Dukle komunikuji s Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy. Půl dne většinou trávím administrativou a zbytek mi zaberou schůzky. Potřebuju být v kontaktu se sportovním prostředím, takže se snažím vidět se se sportovci, jezdit na závody a seznámit se s problematikou daného sportu přímo v terénu.

Baví vás to?

Většinou ano. Samozřejmě mě víc baví práce v terénu a v kontaktu se sportem než sezení v kanceláři. Beru to ovšem tak, že člověk musí občas dělat i to, co zrovna nemiluje, ale patří to k věci. Je to jako trénování ve špatném počasí.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem