Osobitost a liberalismus nestačí. Jak psát v Babišově éře?

Šéfredaktor respektu Erik Tabery před dvěma týdny sepsal úvahu Média v éře Andreje Babiše, na kterou jsem reagoval textem Babiš není problém. Problém je systém, který plodí Babiše. Tabery se snažil „ukázat, že kritický, ale přitom věcný přístup novinářů je cennější než volat předčasně do boje“. Já zase, že nestačí kritizovat jednotlivá jména a kauzy: „Majetek a moc mají tendenci se koncentrovat. Úlohou médií není jen žalovat, že se to děje, ale taky zkoumat, co se s tím dá dělat.“ Tolik první kolo.

Druhé kolo odstartoval Tabery textem Konec nezávislých médií? V lecčems jsme si nakonec blízko: třeba v přesvědčení, že náplní novinářské práce není jen doručování informací, ale taky aktivní otevírání témat. Jenže už v tu chvíli do psaní nevyhnutelně mícháme vlastní světonázor, hodnoty a politické preference. (Stačí si vzpomenout, jak šéfredaktor MFD Jaroslav Plesl hájil zprávu o nezaplaceném nájmu romské herečky na titulní straně novin tím, že „jen popisuje realitu“.)

A právě v tomhle bodě se můj názor na to, jak by měli novináři přistupovat k Andreji Babišovi a obecně ke koncentraci majetku a moci, stále rozchází od názoru Taberyho.

Dokud jsou komunisti...

... není jiných nepřátel

Jestli svobodu chápeme jako možnost rozhodovat o vlastním životě, spolurozhodovat o veřejných věcech a taky se vyšvihnout nahoru svou činorodostí, pak ji u nás pětadvacet let po revoluci neohrožují komunisti. Ohrožují ji plutokrati. Několik nejbohatších Čechů získává stále větší politickou moc, tím posilují svoji moc ekonomickou, tím zas politickou a tak dál.

• Kašpárek: Ne komunisti. Plutokrati jsou nebezpeční

Proč nestačí být originální a individuální…

Tabery se v první eseji přihlásil k názoru, že „čtenáři, kteří dříve četli levicové nebo pravicové nebo liberální hlásné trouby, se dnes nenechají odbýt těžkotonážní politickou ideologií, chtějí individualitu a originalitu“. U toho zůstává. Já naopak trvám na svém, že individualita a originalita je v boji proti oligarchii, plutokracii nebo korporativismu, zkrátka proti sňatku ekonomické a politické moci, k ničemu, protože osobnost se na rozdíl od ideologie dá koupit.

Tabery mě poprosil o konkrétní příklady. Budiž: Jan Macháček, Martin Komárek, Václav Bělohradský nebo Jiří Zlatuška, to všechno byli (a jeden nebo dva pořád jsou) bystří komentátoři aktuálního dění, nezatížení dogmaticky ideologickým pohledem na svět. Zároveň se ze všech stali poster boys Andreje Babiše, protože jim v tom prostě nic nebránilo. „Osobitost“ sama o sobě totiž není s koncentrací majetku a moci v rozporu. V rozporu s touto koncentrací může být jenom ucelená ideologie, která koncentraci moci vnímá jako neokecatelný problém. Nedovedu si představit, že by se podobnou akvizicí ANO stal konzervativní publicista Bohumil Doležal (též zapojený do debaty s Taberym) nebo levicový publicista Ondřej Slačálek. Nedávalo by to žádný smysl ani jim, ani straně. Té by to naopak škodilo, protože lidem s úspěchem nabízí hodně osobností a originálních ad hoc řešení a naopak málo otravné ideologie.

Teď už je snad jasné, proč podle mě není ve vzájemném rozporu, že korporativismus na jednu stranu nestojí o volnou soutěž myšlenek, na druhou stranu miluje originalitu a individualitu. Řečeno s Fordem: můžete mít, jakékoliv názory chcete, pokud se nebudou tlouct se zájmy byznysu. To je sice mnohem širší výběr, než byla ta jediná černá fordka, ale pořád užší, než by se na otevřenou společnost slušelo.

… nebo liberál

V komentářích pod mou rychlou facebookovou reakcí Erik Tabery píše, že je „v českém kontextu liberál“, takže ideologii prý má. Problém s tímhle pohledem na svět je, že ho sdílí tak nesourodá skupina lidí, jako jsem třeba já, Tabery, Jiří X. Doležal, Andrea Holopová a politici napříč spektrem, od Jiřího Dolejše po Martina Bursíka. Můžeme ho sdílet proto, že se vyslovuje jen k určitým výsečím lidské existence. Válka proti drogám dělá víc škod než užitku, stát nemá co koukat lidem do ložnic, je každého věcí, co poslouchá za muziku atd. Tohle podepíše každý krom kovaných bolševiků a ultrakonzervativních věřících.

Když se ale začneme bavit tak důležitém tématu, jako je koncentrace majetku a moci, jednota mezi liberály zmizí. Pro všechny liberály je důležitá svoboda, ale už po staletí mezi sebou vedou šarvátku, jestli je důležitější svoboda negativní (nechte mě být!), nebo pozitivní (pomozte mi!). Pár liberálů tedy bude říkat, že má stát víc přerozdělovat, aby oslabil moc miliardářů. Několik liberálů napravo se ozve, že má přerozdělovat naopak míň, protože tím brzdí i Babišovu konkurenci. Někteří se zas budou s plutokraty klidně kamarádi, pokud „navážou na odkaz Václava Havla“, jak by napsal Jan Macháček. Jiní se vyhnou odpovědi tím, že si koncentraci majetku a moci vyloží jako důsledek špatného charakteru lidí. Myslím, že sem se kvalifikuje i Tabery, na což usuzuji z těchto jeho vět: „[Ú]spěch Babiše mě nepřekvapil a nepřekvapuje. Respekt psal během posledních pěti let opakovaně, že lhostejnost politické reprezentace k řešení korupce a skandálů zákonitě povede k úspěchu nějakého populisty, který zpochybní polistopadový vývoj.“

Nakonec tu zbývá nezanedbatelné množství liberálů, může to být i většina, kterým je téma koncentrace majetku a moci úplně ukradené. Starají se o svou soukromou zahrádečku liberálních rozkoší a velká témata je otravují. Ostatně právě na takové lidi cílí úspěšný marketing ANO.

Zkrátka: liberalismus se svým sympatickým, nicméně vágním ideálem „žij a nechej žít“ a se svou úctou k neupřesněným „pravidlům“ neumí koncentraci majetku a moci ani pořádně pojmenovat jako problém, natož aby nabídl jeho řešení. Jak jsem tvrdil v předcházejícím článku, to umí jenom tradiční pravice (méně dotací, méně přerozdělování od chudých bohatým) a tradiční levice (vyšší majetkové daně, silnější regulace korporací nebo politického marketingu, drzé odbory).

Anketa

Odkud berete zprávy o dění ve společnosti, politice, hospodářství a tak?

Hlavně z novinHlavně z časopisů, týdeníků, měsíčníků...Hlavně z telkyHlavně z rozhlasuHlavně ze zpravodajských webůHlavně z alternativních webů, jako je AeronetHlavně ze sociálních sítíOd lidí, co se tak říkáNevím, nemám, neznám, nevidím, neslyším, nezájem

Co tedy dělat

Tak obšírně se vypisuji i proto, aby bylo lépe rozumět mému vlastnímu seznamu doporučení pro média v éře Andreje Babiše, jak té éře říká Tabery, nebo pro média v éře koncentrování majetku a moci, jak jí říkám já sám.

Za nulté: média musejí psát věcně správně, v tom se s Taberym shodneme. Před číslovaný seznam to pravidlo dávám proto, že platí vždycky: i při válkách a genocidách, tragédiích nesrovnatelně větších, než že pán s koblihami ovládne kus průmyslu, noviny, rádio a ministerstvo financí. Pokud někoho Babiš rozpálil natolik, že tohle pravidlo navrhl překročit, pak potřeboval spíš paralen než esej.

Za prvé, a to je nejradikálnější z mých návrhů: novináři se mají organizovat v odborech nebo jiných profesních organizacích a vystupovat stejně jednotně jako oligarchové. „[N]eovlivním, kdo bude vlastnit ten či onen titul. Mohu si ale vybrat, ve kterém titulu a jak budu působit,“ píše Tabery ve druhé eseji. Něco takového skutečně neovlivní osamělá elementární částice prolétávající mediální sférou bez vazeb na jiné. Může to ale ovlivnit profesní organizace tisícovky předních novinářů, která bude mít odvahu jít do společné akce ve společném zájmu – i když pro jednotlivce je nepochybně krátkodobě výhodnější ostatní potopit a kývnout na šéfredaktorování i pod novým majitelem-oligarchou.

Má to dva háčky. Jednak je takovýto vynucený společný postup v přímém rozporu s liberálním pohledem na svět: dotlačit někoho de facto násilím k tomu, aby se svým majetkem naložil určitým způsobem, je daleko drsnější kolektivní akce než taková cyklojízda. Jednak by kolektivní postup lépe fungoval před érou Andreje Babiše než v ní. Oligarchové už ovládli významná vydavatelství a o akvizicích bez obalu mluví jako o „atomových kufřících“. To lze těžko vzít zpátky.

Za druhé: novináři by měli studovat aktuální nebezpečí pro demokracii, lidská práva a občanské svobody. Mám za to, že koncentrace majetku a moci, ať už o něm budeme mluvit jako o korporativismu, plutokracii nebo „kapitalismu s asijskými hodnotami“, je pro práva a svobody momentálně nebezpečnější než hypotetický komunistický převrat. Jako výchozí bod můžou sloužit knihy odkazované z předchozího textu.

Za třetí: věnovat při nastolování agendy alespoň stejnou pozornost novým rizikům jako těm starým. Na každý příběh o českém sedlákovi, kterému zničilo život rozkulačení, nebo čínském disidentovi, kterého utýrali soudruzi, přinést příběh živnostníka, který neuhrál boj s dotovanou konkurencí, nebo analýzu podobnou té, jakou David Graeber věnoval kriminalizaci života v amerických městech řízených jako firmy.

Že se novináři připravují na minulého cenzora, tak jako generálové na minulou válku, to odhalila i loňská návštěva Noama Chomského. Ačkoliv v Česku velmi dobře mluvil o tom, že velký byznys nestojí o volný trh, ale o moc, drtivá většina článků referovala o tom, že americký anarchista neprojevil dostatečnou úctu českým protikomunistickým aktivistům.

Za čtvrté: nezaměňovat zpochybňování měšťáckého vkusu za hledání politických alternativ. To dělá ve své druhé eseji i Tabery: „Časté texty o sociálně vyloučených, Romech, ochraně životního prostředí, lidských právech, událostech v Africe, alternativní kultuře, a naopak absence článků o celebritách či jiných senzacích skutečně nefungují jako poutač na masového čtenáře. Respekt je součástí vydavatelské korporace; jak to, že tedy píše, jak píše?“ O těchto věcech je důležité psát a jsem šťastný, že to Respekt dělá. Nijak to ale neohrožuje manželství velkého byznysu se státem, naopak to otevírá pole pro nové ekologicky a sociálně laděné reklamní kampaně nebo dotační pobídky. (V téhle souvislosti doporučuji vynikající knihu Revolta na prodej.)

Za páté: novináři by měli konečně přestat živit ve svých článcích kult „expertů“ a „úspěšných lidí“, na kterém Babiš staví svoji politiku bez politiky.

A za šesté: netvářit se, že jsme překonali střet mezi levicí a pravicí. Nehanit politiky za to, že jsou ideologičtí. Neradím kolegům novinářům, aby si vybrali stranu a za tu kopali. Jen aby měli víc respektu k lidem, kteří to udělali. Protože i když my rádobynadstraničtí liberálové umíme projevit starost o demokracii, práva a svobody krásnými slovy, jsou to pořád jen vyhraněné pravicové a levicové strany, kdo dokáže chápat koncentraci majetku a moci jako obecný problém a nabídnout jeho politické řešení.

Tabery mě zatím nedokázal nijak přesvědčit o tom, že bych se v tomhle pletl. Shodnu se s ním na tom, že jsou investigativní články Jaroslava Spurného nebo Ondřeje Kundry nezastupitelné. Jenomže pokud veřejná debata, kterou média včetně Respektu aktivně vytvářejí, zůstane u popisování konkrétních kauz konkrétních lidí, pozornost publika se neupne na promýšlení systémových změn. Za pár let tak můžeme tuhle výměnu názorů vést znovu pod hlavičkou „Média v éře X. Y.“, aniž bychom se kamkoliv posunuli.

Zbývá zmínit, že mě k polemice s Taberym a ke zformulování těchto doporučení nevedla panika z toho, že Babiš nastolí tyranský režim, ani přesvědčení, že proti němu musí každý novinář povstat, navíc podle mých notiček. Ostatně, sám jsem freelancer, ne odborář. Jen mám za to, že když už hledáme nějaký program pro média v éře Andreje Babiše, ten můj je účinnější a konkrétnější než Taberyho.

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Porovnat nabídky dodavatelů

Sdílejte článek, než ho smažem