Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Aleš Pejchal: Rok soudcem ve Štrasburku

| rubrika: Rozhovor | 28. 12. 2013 | 3 komentáře
Před rokem se ujal funkce soudce Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby s ním v českých médiích nevyšel jediný rozhovor, přitom judikatura tohoto soudu významně ovlivňuje i české právo. Bilanční rozhovor nyní přinášejí exkluzivně Peníze.cz a Finmag.
Aleš Pejchal: Rok soudcem ve Štrasburku

Aleš Pejchal byl před rokem Parlamentním shromážděním Rady Evropy zvolen na devět let soudcem Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku. Toho soudu, který je stále někdy mylně označován jako orgán Evropské unie. Soudu, jehož významná rozhodnutí, jsou sice závazná pro všech čtyřicet sedm členských států Rady Evropy, podepsaných pod Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, ale o většině z nich vůbec nedozvíme. Soudu, ke kterému se obrací stále víc českých občanů s pocitem, že doma není spravedlnost. 

Aleš Pejchal

Po studiích na Právnické fakultě Karlovy univerzity pětatřicet let vykonával advokátní praxi. Specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Je také historicky prvním českým právníkem, který zde uspěl, když Evropský soud v roce 2000 soud shledal v případu Krčmář proti České republice (spor o restituci firmy František Otta, pozdější Rakony) porušení Úmluvy. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor (např. Družstevní záložna Pria, Forminster Enterprises Limited, Vrána proti České republice, Chadimová proti České republice a další).

Je jedním z několika mála právníků, kteří se soustavně angažovali v právní pomoci obětem holocaustu. Na tomto poli spolupracoval s Akademií věd ČR a přednášel na mezinárodních konferencích za účasti zahraničních historiků a právníků, kteří se touto událostí lidských dějin zabývají.

Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal. 5. listopadu 2012.

Sledujete ze Štrasburku dění v České republice a co na ně říkáte?

Samozřejmě, že se o Českou republiku zajímám a sleduji prakticky každý den především internetové zprávy, telefonicky hovořím s přáteli a sbírám informace, které považuji za důležité. To však je asi všechno, co ode mne můžete slyšet jako odpověď na tuto otázku. Česká republika je jako Vysoká smluvní strana Úmluvy účastníkem řízení před Evropským soudem pro lidská práva na straně jedné a jednotliví občané naší republiky na straně druhé. Jakýkoli můj komentář, jenž by hodnotil současnou situaci v České republice, by se mohl dotknout jedné či druhé strany. Pro Českou republiku, a především pro její občany je daleko důležitější, abych mohl být považován za nestranného a nezávislého soudce, než číst mé případné komentáře k současnému dění v České republice.

Pro stále více lidí v Česku je Evropský soud pro lidská práva synonymem spravedlnosti, které se nemohou doma dovolat, a proto dávají alespoň slovně najevo odhodlání „hnát svoji věc do Štrasburku“ a žádat nápravu. Je to ale správné pochopení postavení Evropského soudu pro lidská práva, jeho činnosti a jeho možností? Jak vlastně soud funguje a na základě čeho?

Když několik evropských států krátce po druhé světové válce v roce 1950 podepisovalo v Římě Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, projevily tyto státy v preambuli Úmluvy svoji „hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv“.

Tyto a později další státy, včetně naší vlasti, se nezavazovaly spravedlivě rozhodnout jakýkoli spor všech občanů celé Evropy. Ale věřily, že ochranou lidské svobody za pomoci nástrojů k udržení této svobody, tedy politické demokracie, a zároveň společným pojetím a dodržováním lidských práv zabrání jednou pro vždy hrůzám, které přinesla druhá světová válka, a v Evropě se bude žít alespoň trochu spravedlivě. Nic více a nic méně.

Evropský soud pro lidská práva, jenž začal při Radě Evropy ve Štrasburku jako jeden z jejich orgánů působit v roce 1959, pak toliko rozhoduje, zda v případech, jež jsou mu na základě stížností jednotlivců předloženy, byla či nebyla porušena jednotlivá ustanovení Úmluvy. Nikomu ze stěžovatelů nemůže rozhodnout „jeho věc“, takovou úlohu mají národní soudy. Evropský soud pro lidská práva „neumí“ rozvést manželství ani vymoci dlužnou částku nebo někoho poslat do vězení. Pouze v případě porušení Úmluvy může přiznat stěžovateli přiměřenou satisfakci za utrpěnou majetkovou či nemajetkovou újmu. Takové jsou pravomoci i poslání 47 soudců Evropského soudu pro lidská práva – vždy po jednom z každé členské země Rady Evropy, kteří i dnes věří, že jejich interpretace Úmluvy pomůže spravedlivému soužití svobodných občanů v rámci komunity toho kterého státu.

Existence mezinárodního soudu, který rozhoduje stížnosti občanů národních států v případě porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod členskými státy Rady Evropy, vůbec není samozřejmá. Nabízí se banální otázka: proč tento soud v Evropě existuje a co to o Evropě vypovídá?

Začněme jinde než v Evropě. Soudci Meziamerického soudu pro lidská práva byli poprvé zvoleni v roce 1979 a v témže roce také ve Washingtonu zasedli ke svému prvnímu jednání. Historie Afrického soudu pro lidská práva je ještě kratší, jeho první soudci byli zvoleni v roce 2006, teprve v roce 2007 soud zahájil svoji činnost v městě Arusha v Tanzánii a v roce 2009 vydal první rozhodnutí.

Evropský soud pro lidská práva je ve světě nejstarším mezinárodním soudem, jenž má za úkol rozhodovat o porušení povinnosti států chránit lidská práva a základní svobody. Proč takovýto soud v Evropě existuje, jsem nepřímo odpověděl již v odpovědi na první otázku. Jako Čech si však dovolím nyní reagovat zcela jinak a možná pro někoho překvapivě.

Český král Jiří z Poděbrad (pro pořádek: žil v letech 1420–1471) se pokusil v patnáctém století vytvořit v Evropě všeobecnou mírovou organizaci. Jeho poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu jej inspiroval k sestavení textu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu. Křesťanští panovníci se podle ní měli snažit o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem. Marini v letech 1462–1464 jménem svého krále tajně jednal o této smlouvě v Benátské republice, Francouzském království, Burgundském vévodství, Polském království, Uherském království, Braniborském markrabství a Saském kurfiřství. Dostalo se mu příznivého ohlasu u polského a francouzského krále i u německých knížat.

Přesto český král se svojí převratnou myšlenkou, vytvořit středověkou „Radu Evropy“ neuspěl. Především proto, že nevzal dostatečně v potaz moc papeže. Jak blízko však měl navržený text „evropské smlouvy“ k myšlenkám obsaženým v Úmluvě o téměř pět set let později, je neuvěřitelné.

Ale i v pozdějších letech byli Češi velmi aktivní. Československo mezi dvěma světovými válkami ve století dvacátém bylo oázou demokracie a právního státu před nastupujícím fašismem a posléze nacismem nejen pro střední Evropu, ale pro Evropu celou.

Když si vezmeme hlavu pátou Ústavy Československa z roku 1920, případně nazvanou Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské, ta obsahovala ochranu základních práv a svobod pro svobodné občany sotva vzniklé republiky ve střední Evropě v rozsahu prakticky stejně širokém jaký je vlastní Úmluvě. A bylo nesmírně sympatické, že svobodní občané svobodného společenství uzavřeli smlouvu nejenom o ochraně svých práv a svobod, ale i o svých povinnostech. Tato jedna z nejmodernějších ústav své doby ve světě se však mohla chlubit ještě navíc jedním světovým prvenstvím. Přinesla úpravu vzniku a postavení Ústavního soudu jako soudní instituce, která je oprávněna kontrolovat platné zákony, zda jsou či nejsou v souladu s ústavou, jako nejvyšší právní normou ve státě. Takovýto soud do této doby svět neznal.

První ministr zahraničí a posléze druhý prezident republiky Edvard Beneš jako by kráčel ve šlépějích krále Jiřího z Poděbrad v jeho mírových snahách. Významně se podílel na vzniku Společnosti národů, osobně přispíval k prosazení zásad kolektivní bezpečnosti i k vytvoření mechanismů zajišťujících mír. V roce 1924 se stal jedním ze spoluautorů tzv. ženevského protokolu. V letech 1923–1927 byl členem Rady Společnosti národů, posléze v letech 1927–1928 členem jejího bezpečnostního výboru a mezi roky 1932 a 1934 generálním zpravodajem odzbrojovací konference. Leč přes veškeré tyto významné aktivity Edvarda Beneše druhá světová válka vypukla.

No a o Evropě existence štrasburského soudu vypovídá, že krátce po druhé světové válce jako první pochopila, že mnoho věcí se dá na mezinárodním poli řešit zcela jinak než hrozbou zbraní či ekonomickým embargem.

Základní slova na Finmagu

Magazín Finmag přináší na pokračování seriál rozhovorů novinářky Ireny Válové a soudce Aleše Pejchala o slovech, která jsou vepsána do základních kamenů evropské civilizace: právo, morálka, svoboda, povinnost, odpovědnost...

Právo a svoboda

Právo a společnost 

Právo a proces

Právo a politika

Soudce Paul Mahoney, zvolený za Velkou Británii též v listopadu 2012, se ve svém bilančním rozhovoru po roce ve funkci vrací k situaci Evropského soudu pro lidská práva v roce 1974, kdy u soudu působil poprvé. Doslova říká: „Soudci z roku 1974 byli ti, co přežili 2. světovou válku. Někteří byli internováni nacisty, jiní byli členy ozbrojeného odporu, zatímco další vedli vyšetřování koncentračních táborů. Nebyli ve Štrasburku kvůli zveličování, přehánění a intelektuálním debatám. Znali opravdovou hodnotu lidských práv a věděli, co se stane, když se k lidským právům obrátí státy zády.“

To je vážné prohlášení od respektovaného muže. Neříká ve skutečnosti, že základní práva a svobody s opravdovou hodnotou jsou dnes opomíjena na úkor těch nově vynalézaných, zveličených a vznikajících v intelektuálních debatách?

Můj kolega Paul Mahoney je neodmyslitelnou součástí historie Evropského soudu pro lidská práva. V různých funkcích u něj působil takřka celý svůj profesní život, aby se ve svých šedesáti šesti letech stal poprvé jeho soudcem. Jeho vyjádření je zapotřebí brát velice vážně, málokdo ví o Soudu pro lidská práva tolik jako on. S jeho nikoli názorem, jak je nyní módní říkat, ale naprosto pravdivým konstatováním se vřele shoduji.

V jednom ze svých disentních stanovisek [tedy stanovisek odlišných od stanoviska přijatého většinou soudců, pozn. red.], bylo to k rozsudku ve věci Hervého Eona proti Francii, jenž se trochu týkal bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho, jsem mimo jiné uvedl – velmi volně překládám z francouzštiny: „Rozsudek Soudu není filozofickou disputací o tom, zda došlo k porušení Úmluvy. Rozsudek Soudu je individuálním rozhodnutím o údajném porušení Úmluvy včetně stanoviska, zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu.“

Osobně se pak domnívám, že možným kamenem úrazu může být nezvratný fakt, že naprostá většina zásadních interpretací Úmluvy, včetně dodatkových protokolů k ní, Soudem již vytvořena byla. Těžko na nich něco měnit. Svět i Evropa od druhé světové války zase tak daleko nepokročily, pokud jde o zcela základní mezilidské vztahy. Leč každý člověk chce neustále nalézat něco nového, přinést nový pohled na věc, i když toho není vůbec třeba.

Poměrně často také a nejen ve svých disentech upozorňuji na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, kterou považuji za zcela zásadní vodítko při interpretaci kterékoli mezinárodní smlouvy. Mám na mysli první odstavec jejího 31. článku, že „smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy“. Důsledné dodržování tohoto pravidla při interpretaci Úmluvy nepochybně odstraní takové výklady, které by byly na hony vzdáleny uvažování našich předchůdců – soudců, o kterých hovořil Paul Mahoney.

A ještě jedna poznámka. S přibývajícím věkem si stále více uvědomuji, že pro ochranu lidské svobody jsem vlastně nejvíc udělal jako advokát na malém městě před rokem 1989. Odmítl jsem několikrát vstoupit do komunistické strany, ale řadovým advokátem jsem mohl zůstat bez větších problémů. Každodenní právní pomoc lidem, z nichž mnozí měli s tehdejším režimem opravdové problémy, to bylo naplňování duchu Úmluvy v první linii. Právě proto, že socialistické Československo zdaleka signatářem Úmluvy nebylo. Vůbec nechci svoji zkušenost srovnávat se zkušeností svých předchůdců s druhou světovou válkou, ale určitou výhodu, kterou mi přinesla ne zrovna jednoduchá advokátní praxe, oproti svým kolegům, kteří se na vlastní kůži s komunistickým režimem nepotkali, pociťuji.

Který případ je za ten rok pro vás osobně tím zásadním a proč?

Zásadní jsou pro mne všechna rozhodnutí, pod kterými se vyskytuje moje jméno jako soudce Evropského soudu pro lidská práva. Ať již rozhoduji jako samosoudce o stížnostech směřujících proti Slovensku (samosoudcem pro Slovensko jsem byl jmenován od počátku června tohoto roku a velice si této nominace vážím), či v tříčlenném, sedmičlenném nebo sedmnáctičlenném senátu. Jako soudce nemohu prohlásit jeden případ za zásadní a ostatní považovat za méně významné. Mnohokrát je pro mne uvažování nad výrokem o nepřípustnosti stížnosti zcela nešťastného stěžovatele, jenž (případně jeho advokát) udělal naprosto fatální chybu při jejím podání, daleko složitější než úvaha o zdánlivě oslnivé či dokonce nové interpretaci Úmluvy.

Dokážete při své pracovní vytíženosti sledovat dění v České republice. Jak si vysvětlujete, že v Česku je ze strany státu, ale i veřejnosti minimální zájem o rozhodování soudu, o kterém referují sdělovací prostředky nejen v Evropě, ale také v USA i v Asii? Nebo existuje nějaká zpětná vazba, reakce na rozhodování, o které naši lidé nevědí? Nemůže být příčina třeba v jazycích?

Češi se nikdy v minulosti před světem neuzavírali. Ale je pochopitelné, že občané i představitelé států, jejichž národním jazykem jsou oficiální jazyky Soudu, angličtina nebo francouzština, jsou v obrovské výhodě při seznamování se s rozhodnutími soudu. Novinář ve Velké Británii, jenž právě nemá zajímavé téma pro svůj článek, si „projede“ webové stránky Rady Evropy, objeví nový rozsudek či tiskovou zprávu a píše. Asistent významného politika ve Francii je ve stejné situaci, a když se jeho nadřízenému nehodí mluvit o domácí situaci, připraví materiály o rozhodnutí Soudu třeba proti Řecku nebo Rusku bez větší námahy.

V Čechách se překládají povětšinou rozsudky Soudu směřující proti České republice, byť mnohdy rozsudky namířené proti úplně jinému státu jsou pro nás daleko důležitější.

Judikaturu Soudu ve svých podáních však již velice často uplatňují a citují čeští advokáti. Také české soudy se naučily s judikaturou pracovat, ponejvíce Ústavní soud. Jak soudci, tak advokáti jsou však většinou odkázáni na překlady, které nemají charakter oficiality. Je tedy zapotřebí důsledně porovnávat takovýto překlad s originálem, což si u většiny českých advokátů či soudců nedokáži příliš představit.

Téma překladů diskutujeme s kolegy soudci, ale i zaměstnanci Soudu poměrně často. Je to velké téma a postupně se objevují překlady do němčiny, ruštiny, turečtiny a dalších jazyků. Přesto je otázka porozumění rozsudkům, které zůstávají pouze v jednom ze dvou oficiálních jazyků, otázkou zásadní a pro mnohé stěžovatele až nepřijatelnou.

Pokud jde o překlady rozsudků, určitě pociťuji cosi jako odpovědnost organizace, ve které působím, tedy Rady Evropy. Pokud jde o otázku údajného nezájmu o rozhodování Evropského soudu pro lidská práva v České republice, pak je zapotřebí se ptát těch, kteří zájem neprojevují, a přitom by ho projevovat měli.

Úvodní foto isifa/Lidové noviny/TOMÁŠ HÁJEK

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+41
Ano
Ne

Diskuze

30. 12. 2013 | 18:24 | Josef Janda

Souhlasím s výše uvedeným příspěvkem. Naši soudci nemají ani potuchy o Evropském právu a jeho dodržování. Česká TOTALITA se projevuje jak v jestici, ale i v policii a státním zastupitelství. Jmenované organizace by měli chodit...více

29. 12. 2013 | 14:03 | Irena Válová

To Ivan. Myslím, že nemáte tak úplně pravdu. Pokud jsou fakta v článku všeobecně známa, jistě je také znám mechanismus, jak judikatura soudu ovlivňuje české právo. Skrzeva Úmluvu a tím, že jsou rozhodnutí soudu závazná pro...více

28. 12. 2013 | 20:50 | Ivan

Pan Pejchal shrnul pouze fakta, která jsou všeobecně známa. Nenašel jsem bohužel žádný nápad, jak zlepšit názor českých soudců na činnost Evropského soudu a ani popis mechanismu, jak judikatura tohoto soudu ovlivňuje české...více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Obchodní společnost, Promptní obchody, Doplňkové služby v leasingu, transformované fondy, penzijní fondy, daňové odpočty, doplňkové penzijní spoření, třetí pilíř, filip duchoň, oberbank termínovaný vklad top jistota, smlouva s rozhodčí doložkou, křivka, skauting, Spořicí účet Gold, zombie, kvantitativní strategie, regulované nájemné, ESUO

3J01848, 3AE3250, 2A10023, 6U64222, 7T97636

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK