Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

„Na děcák dobrý.“ Tuhle větu zapomeňte!

| rubrika: Publicistika | 9. 12. 2013 | 3 komentáře
Co si představíte, když se řekne dítě z děcáku? Ať už je to cokoli – a že se pod ten pojem vejde stereotypů pěkná řádka – pusťte to z hlavy. Bylo mu dvanáct, když ho ve škole naložili do auta a odvezli do dětského domova. Strávil v něm příštích sedm let. Teď studuje vysokou školu a rozumně se připravuje na chvíli, kdy „náhradní hnízdo“ opustí. Na děcák dobrý, ne? Tak tuhle větu zapomeňte…
„Na děcák dobrý.“ Tuhle větu zapomeňte!

Sedím v pokojíčku pro vychovatele. Ředitelka dětského domova v Korkyni Tereza Jandová, mi vypráví, jak tu probíhá všední den. Když se ozve zaklepání. Ve dveřích se objeví Petr. Kluk, který v místním dětské domově žije už sedm let. Už pár měsíců ovšem neobývá pokoj velkých kluků naproti přes chodbu. Bydlí sám v tréninkovém bytě v nedaleké Řitce.

Je mu devatenáct a je v prváku na politologii. Zrovna si přijel vyprat. S dětským domovem má uzavřenou dohodu o prodloužení pobytu. Ta může trvat maximálně do šestadvaceti, pokud se udrží na studiích. Pro ostatní pobyt ze zákona končí, jakmile oslaví osmnácté narozeniny. K malým dětem mě Tereza Jandová nepustí, Petr už ale o svém životě rozhoduje sám. Vezme mě do svého tréninkového bytu. Ptám se, kdy vyrazíme. „Zrovna jsem naházel prádlo do pračky, ještě to bude chvíli trvat,“ vysvětluje. Dívám se na Petra a vidím usměvavého pohledného kluka v džínách a kostkované košili. Bystrost a přirozená inteligence mu kouká z očí. Prohodil se mnou zatím sotva pár vět. A další z mých utkvělých představ o dětech v dětských domovech berou za své.

Propojeno!

Do dětského domova v Korkyni jsme vás v minulých týdnech vzali už dvakrát. Důvod? Je speciální. 
A přestože je speciální, ukázalo se na jeho příkladu i mnoho typického pro všechny dětské domovy:

Před kamerou

Přijíždíme k tréninkovému bytu v Řitce. Nachází se v objektu firmy, která ho dětskému domovu nechává k bezplatnému užívání. Areál střeží kamery. Jako každá Petrova návštěva musím u vchodu ukázat občanku. Jinak by mě ostraha dovnitř nepustila. „Jsem dokonale pod kontrolou, všechno se tu monitoruje,“ směje se Petr. Pravidla firmy, nikoli dětského domova. Je šest večer, venku tma a v budově pusto. Nahoru jedeme výtahem. Když procházíme dlouhou tichou chodbou, napadne mě, že nebýt ochranky člověk by se tu za tmy skoro bál.

Petr odemyká dveře bytu. Malá předsíň a pokojík s kuchyňským koutem. Postel, konferenční stolek, dvě křesla, lampa, na zemi koberec. Linka je tak malá, že ani nemá dřez. „Nádobí musím mýt v koupelně,“ vysvětluje Petr, když vaří kafe. Pokud zrovna nemá návštěvu, společnost mu tady dělá jen jeho myš. „Obvykle tu trávím jen večery,“ říká Petr. Jinak je buď ve škole, nebo v práci. Když zbyde čas, rád hraje tenis.

tréninkový byt

Petrův tréninkový byt. Nic zbytného. Prostor právě tak pro mladého muže a jeho myš —.

Automatická volba

„Nejsem úplně studijní typ. Politologii jsem si vybral proto, že mě baví politika. Nebo baví… Občas taky dost štve. Ale zajímá. A musel jsem si vybrat něco, co mě aspoň trochu zajímá, jinak bych tomu učení moc nedal. Na střední jsem studoval právní administrativu,“ vypráví. Nezastírá, že sám od sebe by ke studiu možná motivaci neměl. „Ale odmala poslouchám, že je to to jediné, k čemu budu použitelnej, že se budu muset živit hlavou,“ směje se Petr. Vlastně nepřicházelo v úvahu, aby si na vysokou přihlášku nedal. „Bylo to prostě automatické. Zvlášť když jsem odmaturoval s vyznamenáním, to se pak těžko vysvětluje, že to ani nezkusím. Ale že bych měl sám od sebe nějaké velké ambice a píli, to určitě ne, “ říká s úsměvem Petr. Studium je navíc jediná šance, jak může v dětském domově (respektive jeho tréninkovém bytě) ještě pár let zůstat. „Nedokážu si představit, že bych musel odejít,“ přiznává.

Zeptám se, jak do dětského domova vlastně přišel.

Přezout z bačkor. A jede se…

„Odešla od nás máma, odjela do zahraničí. A táta se o nás se sestrami sám nedokázal postarat. Takže to vzalo za chvíli za svý a skončili jsme tady,“ vypráví Petr. Bylo mu dvanáct. Spolu s ním putovaly do dětského domova v Korkyni i dvě mladší sestry, jedné bylo devět, druhé šest let.

„Pamatuju si ty pocity, ale konkrétní události okolo našeho příchodu do Korkyně už úplně přesně ne,“ říká Petr. Ačkoli odpověď tuším, musím se zeptat. „Jaké byly? Myslím ty pocity…“

„Šílený. Seděl jsem v lavici na hodině, když přišel pan ředitel se sociální pracovnicí. Řekli, jestli můžu jít na chvíli s nimi. Pak mě poslali do šatny přezout z bačkor. Naložili do auta a jelo se. Takže pocity byly samozřejmě hrozný. Nevěděl jsem, kam jedu ani jak dlouho tu budu, nám dětem v podstatě nikdo nic neřekl. Začala nám to vysvětlovat až tehdejší paní ředitelka tady. Dřív jsem si děcák samozřejmě představoval jako něco strašnýho. Ale po čase jsem viděl, že to zase tak zlý nebude,“ vypráví Petr.

A zlé to podle něj většinu času opravdu nebylo. Přikládá to tomu, že v Korkyni to chodí trochu jinak, než je v dětských domovech běžné. I když osobní zkušenost s jiným domovem nemá. „Znám to z vyprávění. Taky z různých časopisů. Je možné, že to vidím zkresleně. Třeba to vidím moc černě a v Korkyni si to idealizuju. Ale myslím si, že tady to je jiné…“

V čem?

„Je nás tady docela málo [kapacita domova je dvacet dětí – pozn. red.], vychovatelé se dětem snaží věnovat individuálně, s každým se pracuje jinak. Je to rodinnější, lidštější. Tolik se nedbá na oficiality. V normálním domově asi není úplně běžný, aby pes chodil do kuchyně. Ale u nás je to normální. Děti, které odsud odcházejí, si taky třeba umí uvařit čaj,“ směje se, „slyšel jsem od vychovatele z jiného domova, že si tam děti neumí uvařit ani čaj, protože nesmí do kuchyně a nikdy se s tím nesetkaly,“ povídá.

Peníze nejsou všechno

Je tu advent, přijdou Vánoce. V redakci Peníze.cz jsme se rozhodli, že zvýšíme frekvenci textů, ve kterých ukazujeme, že bohatství není jen to, co má člověk ve šrajtofli. textů, které rozdávají naději, textů o nových začátcích, o úctě člověka k člověku, o soucitu. Což ovšem neznamená, že budeme sentimentální.

Nový seriál na Peníze.cz

Měli bychom také jednu prosbu k vám. Chystáme článek o malých lokálních charitativních akcích. Rady a tipy pro ty, kteří chtějí sami aktivně něco dělat pro dobrou věc. Pokud víte o někom, kdo například ve svém městě pořádá dobročinné aukce, koncerty na podporu psích útulků nebo domova důchodců, kdo organizuje čištění potoka nebo cokoli podobného, budeme rádi za tip. Pište na redakce@penize.cz.

Hloupý otázky

Sám ale ví, že kolem dětských domovů panuje spousta scestných představ a mýtů. „Nevadí mi říct, že jsem z děcáku. Ale vadí mi to vysvětlovat, vadí mi ty hloupý otázky, co většinou následujou. Hodně lidí si představuje dítě z děcáku v podstatě jako malou socku, která žije za mřížemi a má tvrdý režim. A začnou vás litovat. To je pro mě ze všeho nejhorší. Když se na mě někdo podívá, popovídá si se mnou… Copak je na mně něco k politování?“ ptá se Petr. Stejně nerad má přehnanou pozornost a ohledy. „Když jsem odmaturoval s vyznamenáním, tak náš pan ředitel chtěl, abych visel na nějaký fotce vedle úspěšných studentů. S tím, že jsem jediný student školy z dětského domova. Přišlo mu to jako super nápad a myslel, že by se mi to taky líbilo. To já bych ale přece nikdy nechtěl. Nechci ukazovat, že jsem jinej. Mám ty podmínky trošku jiný, ale to neznamená, že je mám horší, než je mají děti v jiných rodinách. Myslím, že na střední bylo spousta dětí, které se měly hůř než já,“ míní Petr.

Leda vyhrát ve sportce

Zajímá mě, jestli cítí v životě jako kluk z děcáku nějakou nevýhodu. „Může se určitě stát, že se vám za to budou smát. Třeba spolužáci. Mně se to naštěstí nikdy nestalo. Za což jsem šťastnej…“ zamyslí se.

Štvala ho taky některá rigidní pravidla nastavená státem. „Když má někdo nařízenou ústavní výchovu, musí se všechno řídit podle zákona. A ten je leckdy postaven dost nesmyslně,“ říká Petr. Tak například – chcete někde přespat, ale ještě vám nebylo osmnáct. Jedině s povolením od sociálky. „Takže přespávání u kamarádů pro mě moc neexistovalo. To si pak občas připadáte jako blbeček, když to musíte vysvětlovat,“ vzpomíná. Největší nevýhoda ale podle něj spočívá v odchodu z dětského domova, respektive v situaci, ve které se v tu chvíli člověk ocitne. „Když tady rozvážu smlouvu, nikdo odsud už mě nepodpoří. Nikdo už mi nedá žádné peníze [kromě jednorázového odchodného, které dosahuje maximálně dvaceti tisíc – pozn. red.]. Když budu potřebovat někde složit hlavu, tady to nepůjde. Rodiče můžou člověka podpořit víc,“ míní.

Vedle toho ale Petr mluví o řadě věcí, které by – nebýt v dětském domově – nikdy neměl. „Vlastně tady máme všechno, co potřebujeme, není problém si o cokoli říct. Rozhodně po té materiální stránce. Nikdy jsem třeba nemusel řešit, že není na oblečení. Protože když jsem ho opravdu potřeboval, dostal jsem ho,“ vykládá Petr. Hlavou mi běží, co mi krátce předtím vyprávěla ředitelka domova. Na oblečení a obuv každého dítěte je ročně vyhrazeno asi pět tisíc korun… To není moc. Petr si však nepostěžuje ani náznakem. „Taky jsem byl v Chorvatsku, Itálii, lyžovat ve Francii… Vím, že kdybych zůstal s rodiči, nikdy bych se na ta místa nepodíval. Kdybychom teda náhodou nevyhráli ve sportce,“ pokračuje.

„Horší je to samozřejmě duševně, lidsky… Protože zkrátka nevyrůstám se svými rodiči.“ Ptám se Petra, co to s ním jako s člověkem udělalo, jak ho život v domově ovlivnil.

Slabší kafe

„Určitě mě to neskutečně posílilo. To, co jsem tady za těch sedm let prožil… Jsem jinej, než bych asi byl. Spousta jiných věcí se pro mě stala slabším kafem. A taky mám možná svým způsobem větší rozhled než člověk, který celý život žije v jen v zajetých kolejích – mám maminku a tatínka a takhle to všechno funguje. Prožil jsem si různý pády a vzestupy. To člověka vždycky posílí. Myslim, že mě to obrnilo. Nevidím problém v hloupostech,“ vypráví.

A dodává, že nebýt Korkyně, dost možná by vůbec nestudoval vysokou školu. „Já potřebuju, aby mě někdo trochu motivoval a nutil. Ale toho se mi doma nedostávalo. Nikdy jsem se doma nemusel učit. Což byl možná problém. Kdybych se odmala doma učit musel, možná bych to teďka uměl líp,“ uvažuje Petr. Dřív chtěl dělat kuchaře. „Tak možná bych jím dneska byl.“

Jenže není. Místo toho studuje politologii a v tréninkovém bytě se připravuje na den, kdy bude muset z dětského domova definitivně odejít.

Rohlíky na paragon

Podobně jako ostatní děti má individuální plán, který tvoří společně se svým kmenovým vychovatelem. Jeho naplňování je další podmínkou, aby mohl zůstat. „Vše si do něj ale dávám dobrovolně nebo po dohodě,“ dodává Petr. Nesvobodně se prý rozhodně necítí. Náplň plánu se momentálně týká hlavně studia. „Hlavní cíl na tenhle půlrok je dokončit semestr. Dílčí cíle jsou napsat tu a tu seminárku a podobně“ vysvětluje Petr. Plán obsahuje ale třeba taky kategorie jako péče o mou osobu. Ptám se, co to znamená. „Že se o sebe musim starat, třeba se mýt,“ směje se Petr. „Nebo mít doma uklizeno a tak,“ pokračuje. Bezděky se rozhlédnu. Tenhle bod Petr splňuje dobře.

Peníze na život – tedy na jídlo, oblečení nebo dojíždění do školy – dostává podle norem. Každých čtrnáct dní musí vyúčtovat, za co peníze utratil.

„Vždycky nějakou stovku, dvě, tři, čtyři… doplácím ze svého. Ono úplně nejde nechávat si od všeho účtenku… Třeba když si jdu koupit rohlíky, pokaždé si ji neschovám. Navíc za jídlo utratím víc, než kolik podle normy dostanu. Takže to doplácím ze svého,“ vykládá Petr. Má brigádu v obchodě s oblečením. V práci bývá každý víkend.

Vánoce u babičky

Všechny děti z Korkyně letos budou trávit Vánoce ve svých rodinách. Petr bude jako každý rok se sestrami u babičky s dědou. „Mám s nimi moc dobrý vztah,“ říká. K prarodičům jezdili celých sedm let docela často. K tátovi občas. Aktivní práce s rodinami dětí a snaha zapojit je, dělá z místního dětského domova skoro unikát. Zajímá mě, co si o tom Petr myslí. „Každé dítě potřebuje kontakt se svou rodinou, mít s nimi nějakou vazbu. Třeba se jim svěřovat s věcmi, které vychovatelům říct nemůže. Jediný problém vidím v tom, že dítě pak neví, kde se vlastně cítit doma, “ uvažuje Petr.

Korkyně se totiž díky tomu, že děti v poslední době tráví v rodinách pár dní z týdne nebo aspoň z měsíce, začíná blížit spíš jakémusi internátu. Pro Petra přitom byla dlouhé roky opravdovým domovem. „Není to samozřejmě stejné jako u rodičů. Ale tam já už zkrátka to doma nemám.“ Ptám se ho, jestli věřil, že se bude moct vrátit. „Určitě. První dva tři roky, jsem doufal, že se to stane. Ale když už to trvalo dlouho, už jsem vlastně asi ani nechtěl…“ Že nebylo možné, aby se sestrami zůstal u táty, prý pochopil po pár dnech v Korkyni.

„Když už doma nebyla máma, bylo to všechno hektický. Strašně jiný, zvláštní. Myslim, že to určitě nebylo na to, abychom tam takhle žili. Nejmladší sestra byla ještě hodně malá. A táta pro nás neměl ani hlídání… Bydleli jsme na vesnici a tam se všechno hned rozkřikne. Takže to někdo musel někde říct. Samozřejmě to asi nemohlo být tak, že by jednoho dne přijela sociálka a sebrala nás. Muselo tam probíhat nějaký jednání, který táta asi prostě nezvládl…“ přemýšlí Petr.

Přijede Ježíšek mikrobusem?

Dětský domov Korkyně pro svůj provoz nutně potřebuje pořídit funkční bezpečné devítimístné auto. Nejen pro cesty do škol a na výlety, ale i pro cesty dětí za jejich blízkými. Přispět na něj můžete i vy. Každý střípek mikrobusu se počítá.

Jak koupit kousek mikrobusu?

Přispějte na transparentní účet sbírky č. 2700474126/2010

Průběh sbírky můžete sledovat zde.

Adoptovat? To bych nechtěl

Po pěstounské nebo adoptivní rodině Petr nikdy nezatoužil. „To bych nikdy nechtěl. Byl jsem už starší, když jsem přišel. U malých dětí to může být jinak. Ale zase, možná je to tím, že jsem byl v Korkyni, kdybych byl v nějakém velkém státním domově, možná bych byl šťastnej, kdyby mě někdo adoptoval, těžko říct,“ přemítá Petr.

Když se ho ptám na člověka, který ho v životě nejvíc ovlivnil, který pro něj byl nejdůležitější, vzpomíná na několik vychovatelů z dětského domova. A na jeho bývalou ředitelkou Tondulu – Antonii Boťovou.

„Mohl jsem za ní přijít se vším. Byla teda trochu cholerická. Takže člověk musel přestát první výbuch. Ale rychle to přešlo. Byla hodně důležitým člověkem v mém životě. Vlastně jí vděčím i za nějaké znovunastartování svojí inteligence, jestli to tak můžu říct. V šesté třídě mi začaly chronické bolesti hlavy. Hrozně jsem zameškával a měl jsem asi pět trojek, což bylo v tu chvíli hrozné vysvědčení. Pak jsem přišel sem. A ještě v sedmičce v pololetí jsem nějakou trojku měl. Pak jsme ses Tondulou vsadili o to, jestli budu mít na konci roku vyznamenání. A já ho měl. A tím jsem s trojkama skončil,“ vzpomíná Petr.

Strach z odchodu

Na den, až bude muset dětský domov jednou pro vždy opustit, Petr moc myslet nechce. „Udělám všechno proto, abych tady ještě pár let mohl zůstat. Doufám, že se udržím na škole. Ať už můj odchod přijde kdykoli, mám z něj strach,“ přiznává.

A Petrův životní cíl? Docela prostý. „Normální život. To je můj hlavní cíl. Doufám, že si po škole najdou práci. A že budu mít normální fungující rodinu, kde všechno bude v pořádku. Tak, aby moje děti nikdy neskončily v dětském domově.“ 

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+71
Ano
Ne

Diskuze

9. 12. 2013 | 10:08 | Karel743

No, na děcák to dobré je, protože vysoká škola u absolventa děcáku je jako hudba z nebes, ale bohužel to platí i o středních školách. Ta úspěšnost dítek státních děcáků je mizivá, hlavně kvůli nepráci s rodiči, kteří ty děti...více

9. 12. 2013 | 9:59 | Karel743

Zase jsem se dobře pobavil, jak si nemohl zažít to nocování u kamarádů kvůli sociálce. Ale víc mi vadí jednání ospodu, že zve na formační víkendy budoucích pěstounů ředitelku dětského domova, který je v podstatě úplně ulítlý...více

9. 12. 2013 | 9:59 | MV

Může mi paní Dlouhá osvětlit, jak bych se v životě měla ocitnout v situaci, kdy bych vypustila z úst větu "Na děcák dobrý."? Neznám nikoho tak omezeného, tudíž mám pocit, že si tu autorka článku vytváří mezi novináři tolik...více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Garanční fond burzy, Střední hodnota, Očekávaná výnosnost, čtú, účastnické fondy, jan sedláček, odstoupení od smlouvy, transformované fondy, investiční chyby, Sdružení na ochranu nájemníků, překvapení, znalec vína, ručitel, Městská policie Praha, all risk pojištění, Premium SMS, Česká školní inspekce, délka fixace

5J54658, 2SC4511, 2L02877, 1H11283, 5J72340

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK