Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Není to tak, že jim v osmnácti sbalíme kufr a řekneme Jdi

| rubrika: Rozhovor | 3. 12. 2013 | 2 komentáře
Citlivá, empatická a na pohled křehká žena, která se ale v rozhodující chvíli dokáže postavit na zadní a zasadit o svou věc. Tak na mě zapůsobila Tereza Jandová, ředitelka dětského domova v Korkyni.
Není to tak, že jim v osmnácti sbalíme kufr a řekneme Jdi

Její věcí je pečovat o šestnáct dětí a tři mladé dospělé, kteří právě žijí v Dětském domově Korkyně a jeho tréninkových bytech. V druhé části rozhovoru jsme si povídaly hlavně o tom, jak velký zlom v životě dítěte nastává, když musí dětský domov opustit. Jaké to je být najedou vržen do života? Jak se s tím perou? A co si z dětského domova odnášejí. V kapse... a na duši?

Kdy musí podle zákona dítě nebo mladý dospělý dětský domov opustit?

Maximálně může v dětském domově zůstat do šestadvaceti let. Od osmnácti let – pokud nemá prodlouženou ústavní výchovu do devatenácti – se zařízením, ve kterém byl umístěn, sepisuje takzvanou dohodu o prodloužení pobytu. Dohoda může trvat po dobu, dokud se „soustavně připravuje na budoucí povolání“. Teď tu například máme dva studenty vysoké školy. Jeden studuje v Anglii, to je naše chlouba.

Pokud dítě nestuduje, odchází v osmnácti. Do devatenácti se prodlužuje opravdu ve výjimečných případech, se souhlasem soudu, pokud to má vést ke zlepšení situace dítěte.

S čím dítě z dětského domova odchází? Nejdřív se na to podívejme z té materiální stránky…

Dítě má podle zákona nárok na odchodné, jeho výše je upravena vnitřním řádem každého zařízení. Maximálně může dosahovat dvaceti tisíc.

Tereza Jandová

Tereza Jandová

Vystudovala speciální pedagogiku, pracovala s dětmi ve Fakultní nemocnici v Motole, prošla všechna oddělení od psychiatrie po onkologii. Později se vrhla ještě na studia sociální politiky a sociální práce. Tak poprvé nakročila do světa neziskových organizací a sociálních služeb, který už neopustila. V roce 2006 se stala ředitelkou dětského domova v Dubenci. Vymyslela a rozjela projekt I já mám mámu, jehož cílem je podporovat vazby dětí v dětských domovech s jejich rodinami. Od roku 2009 ho realizuje v Dětském domově Korkyně, kam tehdy nastoupila jako terénní sociální pracovník. Od loňského roku, kdy náhle zemřela zakladatelka Dětského domova Korkyně Antonie Boťová, jež byla, jak říká Tereza, dlouhé roky jeho duší a pilířem v životě místních dětí, je Tereza Jandová jeho ředitelkou.

Reportáž z korkyňského domova jsme přinesli minulý týden:

To je hrozně málo.

Na druhou stranu, s čím jste odcházela z domova vy? Tvrdé to je, o tom žádná. Ale není to tak, že vám někdo najednou sbalí kufr a řekne – a teď jdi. Je to dlouhodobý proces, v rámci kterého se dítě na odchod připravuje. Od začátku ví, že jeho pobyt v dětském domově bude mít konec. Buď proto, že se zruší ústavní výchova a může se vrátit do své rodiny. Nebo v určitém věku. Řešíme to v rámci komunit, vychovatelé s nimi o tom mluví skoro dnes a denně. Třeba teď máme jednoho sedmnáctiletého klučinu, víme, že bude muset za rok odejít, a už teď ten odchod připravujeme – kam půjde, kde bude pracovat, případně jaké dávky bude pobírat. Protože se jedná o chlapce s diagnostikovaným autismem, není to jednoduché. Je zapojená rodina, orgán sociálně-právní ochrany dětí, sociální pracovníci v místě jeho trvalého bydliště. Není to úplně tak, že by si sbalil kufr a my mu o jeho osmnáctinách řekli sbohem.

Kdy obvykle začínáte s přípravou dítěte na odchod?

Když přijde.

To je hezká odpověď.

Opravdu, s tím se nedá začít až poslední rok. Vybavujeme je dovednostmi, jako je finanční hospodaření, plánování, učíme je pečovat o sebe, přebírat zodpovědnost – v té míře, která přísluší věku. Jak stárnou a dozrávají, klademe na ně víc zodpovědnosti. Možná musejí dělat víc, než děti v rodinách. Od šestnácti po nich chci, aby měly brigády. V létě aspoň čtrnáct dní. Ta pracovní zkušenost, to, že jsem schopný si sám vydělat peníze a že si s nimi můžu dělat, co chci, je strašně cenná. Jsem možná drsná, ale říkám jim – vy to mátě těžší, možná o několik pater těžší, než vaši vrstevníci, ale nikdo vám v tom nepomůže. Musíte vy sami. My vás můžeme podporovat, ale nikdo to za vás nevyřeší, vy sami za tu situaci ponesete zodpovědnost, i když bude složitá.

Pomáháte každému dítěti před odchodem sehnat bydlení a práci?

Vždycky. Nikdy je nenecháme jít na ulici. Snažíme se je motivovat, aby odchodné použili na kauci na byt. Většinou, když odcházeli, měli práci, byt, vyřízené dávky… A mám pocit, že to bude lepší a lepší. Že se nebudeme dostávat do problematických situací. Měli jsme případ dvou dětí, sourozenců, u kterých vstup do života nedopadl moc dobře, ale to byly děti úplně vykořeněné, které nikdy neviděly nikoho ze své rodiny, byly tu odmalička. A byly to romské děti. Takže měly v dnešní společnosti tu cestu ještě těžší. Když se nesrovnáte se svou identitou, tak je to hrozně těžké. Vědět, odkud jsem, a mít nějakou hodnotu je základ všeho. Byly v našem domově ještě dlouho před mým příchodem, takže to úplně neberu jako svou odpovědnost. U našich dnešních dětí už bych si to brala hodně. I když je třeba uvědomovat si limity naší pomoci a práce.

S jakým vzděláním obvykle děti dětský domov opouštějí?

Moc dospělých dětí jsem ještě do života nedoprovodila. Většinou se nám daří vracet je do rodin, ještě než odcházejí. Ale jinak jsou děti v Korkyni asi nějak moc úspěšné. (smích) Loni jsme tu měli tři dospělé, jeden končil učební obor, jeden maturoval a jeden dělal bakaláře. Paradoxně jsme se nejvíc radovali z vyučeného řezníka, protože jsme o něj měli největší obavu. Je to zkrátka hodně individuální. Některé dítě odchází a je magistr, máme tady i takové.

To ale asi není úplně běžné.

Nevím, jestli existují statistiky o vzdělání dětí z dětských domovů. Na dětské domovy už bylo naházeno tolik špíny… Stejně jako je dobrý a špatný učitel, je dobrý a špatný dětský domov. Když si představíte limity, které každé zařízení má, a nějak s tím pracujete, snažíte se najít jiné zdroje, které můžou dítěti některé deficity nahradit a doplnit, tak to jde. Asi ne úplně značka ideál… Ale hodně dětí odchází a má ukončené vzdělání. I když ti dva sourozenci, o kterých jsem mluvila, odcházeli a vzdělání ukončené neměli.

Co si dítě z dětského domova odnáší lidsky? Jak život v domově ovlivní jeho osobnost?

Určitě to, že zažili nějakou velkou zradu. To, že svět nemusí být vždycky bezpečné místo. To, že se o sebe musím starat sám mnohem dřív, než bych měl. Nebo taky na to můžu rezignovat a čekat, že se bude starat systém, protože už nevěřím vůbec ničemu.

Pak mnohdy naši dospěláci mluví o tom, že neumí být sami. Vyrůstají pořád v kolektivu, pořád někdo okolo křičí, skáče, všude je ruch… A pak jim to najednou chybí, když jsou na bytech sami. Zvlášť holkám. Dokážou být také hodně vnímaví a citliví, přestože to třeba není na první pohled znát. Řada z nich umí velmi hezky pečovat o mladší děti. Neříkám, že by to měli dělat, to nepřísluší věku, ale umí to.

Peníze nejsou všechno

Blíží se advent, přijdou Vánoce. V redakci Peníze.cz jsme se rozhodli, že zvýšíme frekvenci textů, ve kterých ukazujeme, že bohatství není jen to, co má člověk ve šrajtofli. textů, které rozdávají naději, textů o nových začátcích, o úctě člověka k člověku, o soucitu. Což ovšem neznamená, že budeme sentimentální.

Seriál Peníze nejsou všechno na Peníze.cz

Měli bychom také jednu prosbu k vám, čtenářům. Chystáme článek o malých lokálních charitativních akcích. Rady a tipy pro ty, kteří chtějí sami aktivně něco dělat pro dobrou věc. Pokud víte o někom, kdo například ve svém městě pořádá dobročinné aukce, koncerty na podporu psích útulků nebo domova důchodců, kdo organizuje čištění potoka nebo cokoli podobného, budeme rádi za tip. Pište na redakce@penize.cz.

Co si naopak neodnesou?

Intimitu. Často vůbec nemají „stud“. Vlastně celý život žijí „na veřejnosti“. Kolik lidí se za jejich život v dětském domově vystřídá, kolik projde vychovatelů… Ale to asi nikdy neovlivníme, nějaká fluktuace zaměstnanců tu bude vždycky. Mají děti každému vyprávět svůj příběh od začátku? Je to těžké.

Často se mluví o tom, že bývají nedostatečně připraveni na dospělý život. A mají v dospělosti trable. Četla jsem dost děsivé statistiky o tom, že až půlka dětí z dětského domova později páchá majetkovou trestnou činnost. Že velká část bezdomovců prošla dětským domovem…

Já ty statistiky četla taky. Ale obecně je kolem toho hodně mýtů. Třeba představa, že si dítě neumí ukrojit a namazat chleba, protože ho dostává celý život z okýnka v děcáku, je zcestná. Tyhle jednoduché věci se člověk naučí vždycky. Jde spíš o míru poškození traumatem, které si dítě odžilo. A o to, do jaké rodiny se vrací či z jaké přišlo. Zobecňovat je těžké. Za co vlastně může dětský domov? Když k vám přijde dítě v patnácti, máte tři roky na to s ním pracovat. Ale už je to přece skoro hotový člověk. Kdo je odpovědný za to, když se to nepodvede v rodině a je tam nějaký kriminálník? Společnost? Rodiče? Těžko říct. Vždycky jde o nějaký individuální příběh, souhru vlivů a okolností. Takové dítě často páchalo trestnou činnost dřív, než šlo do dětského domova nebo výchovného zařízení. Někdy přijde čtrnáctileté dítě a krade. Jenže proč krade? Když třeba nemělo co jíst… A za to ho budeme soudit? Nebo koho? Jeho matku, která byla možná ve stejné situaci?

Co domy na půli cesty a podobná zařízení? Jaká je jejich kapacita a kolik dětí má šanci se tam dostat? Aby měly ještě nějaké „ochranné meziobdobí“ a podporu při vstupu do dospělého života…

Pracovala jsem dřív v dětském domově, při kterém jsme otevřeli domov na půli cesty. V roce 2006. A do roku 2008 jsme v celém Středočeském kraji neměli ani jednoho klienta.

Děti, respektive mladí dospělí, o to nestojí?

Nebylo to ideálně řešené, to zařízení bylo součástí dětského domova. Náš původní plán byl, abychom děti nemuseli „vyhodit“, když už o ně podle zákona nebudeme moct pečovat. Měla to být tedy jakási navazující služba. Jenže. V celém kraji se nenašlo žádné dítě, které by chtělo přejít z dětského domova rovnou do domu na půli cesty. Tak jsme ho po dvou letech zavřeli. Jediný, kdo přicházel v úvahu, byly děti z výchovných ústavů. Což zase nebylo vhodné pro dětský domov. Do domu na půli cesty většinou mladí dospěláci chtějí, až když selžou. Když si natlučou.

Dětský domov v Korkyni sice nemá dům na půli cesty, ale máte externí skupinu dospělých dětí v tréninkových bytech…

Externí skupinu 18+ jsem zavedla loni. Zprvu to byl hrozně nepopulární krok, protože děti si v průběhu nějakého projektu zjistily, že to není tak snadné bydlet sám a pečovat sám o sebe. A hrozně se chtěly vrátit přímo sem. Ale já jsem řekla dost, dost all inclusive. Protože ať je to, jak je to, ty děti přišly z nějakých podmínek, které byly tvrdé. A najednou mají řadu věcí naservírovaných na podnose bez jakéhokoli vlastního přičinění. My je učíme jenom čerpat. A já vždycky říkám, že cílem každého zařízení by mělo být nevychovat z nich další lidi, kteří budou závislí na sociálních dávkách. Musí se učit samostatnosti.

Jak se to můžou učit ještě v domově?

Třeba právě tím, že chodí na brigády. Potřebují se ale také učit řadě docela běžných sociálních dovedností. Proto jsem třeba moc ráda za sponzorské dary typu, že dostaneme pro děti v restauraci večeři. My tam nejdeme s celou grupou, kdy jeden řekne, že chce smažák a pak to opakují všichni. Jdeme tam se dvěma se třemi a musí si vybrat sami za sebe. Což mnohdy neumí. Jsou zvyklí vybírat si vždycky za skupinu. Třeba můj čtyřletý syn, když mu přečtu jídelní lístek, vybere si, co chce. Pro naše děti z Korkyně je to problém. Co já vlastně chci, co mám chtít, co můžu chtít… Takže je fajn, když se k nim může přistupovat individuálně. Učí se být sami za sebe. To těm dětem něco přinese. Někdy hrajeme i takovou hru, že je necháme zaplatit. Když ale naskládám šestnáct děti do dvou aut, pojdeme do restaurace a všichni si objednají stejnou drahou pizzu, nemají z toho nic. Protože jsou tam zase jen za „děti z děcáku“, za kolektiv.

Kolik dospělých „dětí“ je aktuálně na tréninkových bytech?

Tři. Respektive aktuálně dva, jedna slečna teď pobyt přerušila, protože řeší nějaké problémy, ale já doufám, že se k nám vrátí. K dispozici máme tři byty. Základní podmínka, aby v bytě mohlo dítě být a zůstávat u nás po osmnáctce, je, že studuje.

Jaká další pravidla musí dodržovat?

Každý má svůj individuální plán, který tvoří společně se svým klíčovým pracovníkem, vytyčuje si v něm, čeho by chtěl za následující půlrok dosáhnout. Máme nějakou metodiku, která je zacílena na různé oblasti, jako je finanční hospodaření, péče o svou osobu a další. Na základě těch oblastí si nastaví plán, v každé si vymezí, jakou formu podpory bude potřebovat, od koho ji chce a kdo to zkontroluje. To můžu být třeba já nebo jeho kmenový pracovník.

O tom, jak může takový plán vypadat a jak snadné nebo obtížné je ho dodržovat, se dočtete příští týden v rozhovoru s Petrem, který žije v jednom z tréninkových bytů.

Když plán dodržuje a studuje, hradíte mu všechny náklady na život?

Úplně všechny náklady na život asi ne. Platíme mu nájem. A pak dostává peníze podle normy – na jídlo, drogerii, oblečení, dopravu do školy a podobně. Všechno musí vyúčtovávat. A pomáháme jim hledat další zdroje. Teď například Petrovi, jednomu z našich mladých dospělých, jedna organizace zaplatila jazykový kurz, který potřebuje, aby zvládal angličtinu ve škole. Vždycky se ale musí na vyřizování těch věcí podílet.

Jak se díváte na plány z minulých let rušit kojenecké ústavy? Logicky by se pak asi začaly rušit i dětské domovy, kam děti v určitém věku přestupují…

Za svou desetiletou praxi jsem nezažila, že bych do dětského domova přijímala dítě z kojeneckého ústavu. Ale je pravda, že jsem vždycky pracovala v menších a soukromých zařízeních. K nám děti přicházejí prostřednictvím diagnostického ústavu, z rodin nebo od pěstounů. Samozřejmě by se mi líbilo, kdyby nemusely existovat kojenecké ústavy a dětské domovy. To je skoro ráj na zemi. Ale realisticky – asi nikdy nebudou všechny rodiny fungovat tak, aby žádná nepotřebovala pomoc. Pokud se budeme na sociálku a ústavní zařízení dívat jako na někoho, kdo rodině dítě bere a znemožňuje rodičům vykonávat jejich práva, působí dětské domovy jako něco špatného. Když se na to ale podíváme jinak – že to může být forma pomoci a podpory dítěti a jeho rodině v obtížné situaci, tak se změní celý pohled na tuhle problematiku.

V zapojování rodin je Dětský domov Korkyně unikátní. Výsledek? Letos o Vánocích bude zet prázdnotou, všechny děti budou v rodinách. Některé v nich tráví pár dní z týdne, jiné aspoň z měsíce. Víc jste o tom četli v článku z minulého týdne: 

Přijede Ježíšek mikrobusem?

Dětský domov Korkyně pro svůj provoz nutně potřebuje pořídit funkční bezpečné devítimístné auto. Nejen pro cesty do škol a na výlety, ale i pro cesty dětí za jejich blízkými. Přispět na něj můžete i vy. Každý střípek mikrobusu se počítá.

Jak koupit kousek mikrobusu?

Přispějte na transparentní účet sbírky č. 2700474126/2010

Průběh sbírky můžete sledovat zde.

Kolik stojí stát život jednoho dítěte v dětském domově?

Je to 303 tisíc ročně. Určitě je to nejdražší varianta, oproti pěstounské péči a jiným formám péče.

Co si myslíte o variantě profesionálních pěstounů, kteří by péči o děti měli jako zaměstnání na plný úvazek a nahradili kojenecké ústavy? Je to reálný plán?

Plán je o moc hezký. Vím, jak vypadá miminko, které se předává k osvojení z pěstounské péče, kde bylo na přechodnou dobu. Jak krásně reaguje, že nevykazuje žádné známky opoždění. A jak naopak vypadá miminko z kojeneckého ústavu. Zdravotníci se nesmírně snaží a velmi si vážím jejich práce, ale péče v kojeneckém ústavu má své limity. Určité věci zkrátka dítěti dát nemohou. Otázkou je, jestli budeme mít dost kvalitních pěstounů…

To zní, jako byste myslela, že nebudeme.

Potkávám se s pěstouny v rámci vzdělávání a odborných příprav. Připomíná mi to výběrové řízení na vychovatele. Nikdy nevím, zda jsem vybrala toho nejlepšího. Spousta lidí má hodně nedořešených problémů. Spoléhám na celý tým, který bude vychovatele podporovat, na supervize a řadu dalších podpůrných opatření. Ale kdo pomůže pěstounům? Výzkumy ukazují, že pokud dochází k týrání nebo ubližování dítěti, tak v ústavním zařízení se to ukáže mnohem dřív. Je tam totiž celý tým lidí. Jak to zjistíte v pěstounské rodině? Jak tam nastavit kontrolní mechanismy? Ale také podporu, protože pěstouni dělají nesmírně záslužnou práci. My skončíme službu a jdeme domů. Ale pěstoun je „v práci“ pořád. Mají možnost někde sdílet trable? Chodit na supervize? Možná že to zákon přinese. Ale že bychom v téhle chvíli mohli zrušit všechny kojenecké ústavy, si nemyslím. I když bych samozřejmě každému miminku, které nemůže zůstat ve své rodině, kvalitní pěstounskou péči na přechodnou dobu přála.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+44
Ano
Ne

Diskuze

3. 12. 2013 | 13:14 | Fredy

Díky za zajímavý, ale hlavně pozitivní, rozhovor. Mám rád pozitivní lidi. Paní Tereza je jistě fajn, jen více takových. Bohužel ani ona nevylepší chmurný obraz našich dětských domovů. K tomu, aby se stav zlepšil, jsou třeba...více

3. 12. 2013 | 9:32 | Karel743

Paní Terezo, máte můj obdiv! Jako pěstouni víme, jak vypadá takový státní ústav a docela "čumím", jak se do toho dá obout. Jinak názor ospodu na pěstouny je jasný - z jednoho pěstouna se na zadek neposadíme! A dítě, které...více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Podílník, Dluhopis, Participace, brno, martin stára, mobilní operátoři, tarify, operátoři, řešení, příspěvek na mobilitu, Praha 7, stabilita systému, havarijní pojištněí, Kapitalizace pohledávek, inflační očekávání, AdSense, mimořádné pojistné, digitální peněženka

4T72999, 7T77760, 1SH5595, 3P28091, 3P28091

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK