Tom Lehrer kdysi prohlásil: „Always predict the worst and you’ll be hailed as a prophet.“ Občas mám pocit, že u nás skutečně vynikáme v optimalizaci naruby, tedy v umění vybrat ze všech možných světů ten nejhorší. Klasickým příkladem je veskrze komický spor prezidenta s jakýmsi docentem ohledně jeho jmenování profesorem na jedné z bezvýznamných fakult jedné české univerzity, o jejíž existenci se za našimi hranicemi moc neví.
Český systém udělování akademických titulů je ve světě poměrně unikátní a pro akademické prostředí mimořádně škodlivý. Tento rakousko-uherský přežitek je v současné době hlavní překážkou rozumného rozvoje českého vysokého školství a akademického výzkumu. Veřejnost je stran tohoto tématu pravidelně matena různými hlasy z akademického prostředí. Pochopitelně jsou to hlasy profesorů, ostatní se nevyjadřují, neb by si tím mohli cestu k vysněné profesuře, o jejímž udělení rozhodují ostatní profesoři, snadno uzavřít. Nabízím proto pohled ubohého odborného asistenta, který má tu výhodu, že o titul docenta ani profesora neusiluje, neboť se nechce ocitnout v pozici Vlastimila Tlustého, který (jak mírně nadneseně říkal Miloš Zeman) vstoupil do KSČ v roce 1989.
Vysoké školy a vzdělávání v komentářích Michala Kašpárka
a očima expertů
V každé normální instituci, soukromé i veřejné, jsou lidé zaměstnaní na různých pracovních pozicích. Někdo je sekretářka, někdo uklízečka, někdo učitel. Každá pozice má nějakou pracovní náplň (alespoň na papíře) a v lepším případě je obsazena na základě výběrového řízení, které zkoumá, jak jsou adepti schopní tuto náplň vykonávat. Pokud pracovní pozici získám, jsem někomu odpovědný za to, jak pracuji. A pokud nepracuji, jsem propuštěn – a tím logicky přestávám být sekretářkou, uklízečkou či učitelem.
Ne tak na českých vysokých školách. Zde je systém pracovních pozic jen formální, fakticky se hraje na to, kdo je či není profesor. Profesor však není pracovní pozice, je to jakýsi titul do smrti svázaný se jménem dotyčného. Titul lze získat tak, že člověk nějak přesvědčí komunitu stávajících profesorů, aby jej pustila mezi sebe. Toto přesvědčování lze provést na (téměř) jakékoliv české či slovenské vysoké škole a může probíhat všelijak. Některé vysoké školy se alespoň v některých oborech snaží držet jakýchsi kritérií, i tak ovšem po českých zemích pobíhá mnoho profesorů, zadání jejichž jména do Web of Science vyvolá dotaz „Did you mean...?“ V podstatě platí, že pro každého docenta, který má dostatek drzosti (dnes se tomu říká vědecké ambice), se najde nějaká vysoká škola dostatečně daleko na východě, která mu profesuru udělí.
Je dobré vědět, že kupříkladu o profesuře biologie rozhoduje komise (honosně nazývaná vědeckou radou) profesorů historie, psychologie a sociologie. Vědecké rady tedy ani nepředstírají, že by čemukoliv odbornému rozuměly. Navíc to poslední, o co profesoři stojí, je vnitrouniverzitní občanská válka ve stylu: vy jste nám minule „zabili“ fyzika, tak tady máte zamítnutého sociologa. Výsledek této jmenovací taškařice je potom to, co má prezident potvrdit při ceremonii na Hradě.
Takto vzniknuvší profesor se stává neomezeným pánem českého akademického světa. Proč?
Všechny vysoké školy jej zaměstnají. Každá vysoká škola potřebuje akreditaci, aby mohla přijímat studenty, kteří jsou zdrojem obrovských příjmů. Akreditaci uděluje komise (složená téměř výhradně z profesorů) převážně podle jediného kriteria: počtu profesorů na garantujícím pracovišti. Nikdo nezkoumá faktickou kvalitu výuky či znalosti vyučujících, sečtou se profesoři a je to.
Zde si nemohu odpustit komickou vložku: Jestli si ještě vzpomínáte na trapnou historii prodloužení neprodloužení akreditace plzeňských práv, přečtěte si tady, co vlastně tehdy Akreditační komise zkoumala.
Počet pracovních úvazků jednoho profesora je tedy shora omezen jen počtem vysokých škol v republice. Je přece hezké dostávat plat (z peněz daňových poplatníků) pětkrát. Nedávné vytvoření registru profesorů dává tušit, že tento problém takzvaných létajících profesorů už přerostl únosnou mez. Chcete se do registru podívat? Máte smůlu. Máme přece zákon na ochranu osobních údajů. Daňový poplatníku davaj několik platů, ale opovaž se zeptat komu. Byly zaznamenány i případy kvantové bilokace, kdy jeden a ten samý profesor měl rozvrženou výuku v ten samý čas v úplně jiných částech republiky. Fakticky ovšem výuka neprobíhala ani na jednom z míst, dotyčný měl zřejmě na práci něco důležitějšího.
Vysokoškolský titul je pro mnoho Čechů metou, ač je sporné, zda jim dopomůže k lepšímu povolání, platu či k prestiži. Do očí bijou zvlášť případy politiků, již po něm touží tolik, že se sníží k podfukům:
Cenu zlata však titul v Česku nemá – diplomová práce se dá získat lacino. Nasnadě je pak otázka, zda jsou naši potentáti takoví škrti, že si diplomku musí sami opisovat, když by jim ji profesionál zhotovil lacino a líp. Nebo jsou na tom naše školy tak špatně, že své studenty zkrátka nedokážou naučit ani to, že opisovat se nemá?
Profesor je fakticky nepropustitelný, neboť má smlouvu na dobu neurčitou. Ačkoliv předpisy (a selský rozum) stanovují, že vyučovat by měli především profesoři, faktický stav je na mnoha školách opačný. Většinu předmětů profesoři takzvaně garantují (tedy jsou napsaní na tom papíru pro akreditační komisi), ale učí odborní asistenti. To je samozřejmě zcela proti smyslu fungování akademické půdy v normálních zemích, kde vyučují lidé se zkušenostmi a mladí se věnují výzkumu v týmech vedených pokročilými vědci. Český profesor ovšem nemá mnoho motivace dělat pořádný výzkum, protože profesorem už je, nemá tedy kam dále stoupat.
Profesoři obsadili prakticky všechna manažerská místa na univerzitách. Platí jakési nepsané pravidlo, že místa vedoucích kateder, děkanů a rektorů jsou obsazována profesory, bez jakéhokoliv ohledu na jejich skutečné schopnosti cokoliv řídit. Rozhodování o miliardách z kapes (dnes už i německých) daňových poplatníků je tedy výhradě v rukou naprostých manažerských amatérů. Podobně jsou složeny různé orgány, které komunikují s ministerstvem a veřejností (Rada vysokých škol, Konference rektorů), a podle toho taky jejich hlas zní. V zásadě se jim podařilo zatím vždy torpédovat všechny dosavadní pokusy o smysluplnou reformu vysokých škol. Vždy s pobavením sleduju, jak dlouho v nově navrhované reformě (už jsem jich četl asi šest) vydrží návrh na zrušení akademických titulů. Ze současné reformy vypadl jako první. Ministr školství (profesor) promptně ustoupil tlaku profesorské lobby a jeho návrh na reformu dnes už sestává víceméně jen z přejmenování Akreditační komise na Národní (!) akreditační agenturu.
Profesoři vytvořili bezpečnou hráz proti jakékoliv konkurenci zvnějšku akademické půdy. Kdyby zítra přišel na nějakou českou univerzitu šéf vývoje leteckých motorů firmy Rolls-Royce, že bude přednášet o aerodynamice, nemá šanci být zaměstnán, protože ve svém věku není ani docent a nemá dost článků. Kdyby náhodou zaměstnán byl, dostane nástupní plat odborného asistenta. Podle zákona (a Akreditační komise) nesmí přednášet, což se u nás ovšem fakticky ignoruje, stačí, aby se na ty papíry pro ouřady podepsal nějaký profesor (který typicky skutečný motor nikdy neviděl a není si jist, kde ho na letadle hledat).
Nerad bych byl špatně pochopen. Neříkám, že profesoři jsou padouši. Jen tvrdím, že náš unikátní c. k. systém akademických titulů vytvořil prostředí, které různé akademické hochštaplery přímo přitahuje, schopné lidi odrazuje, brání rozumnému řízení univerzit, blokuje jakékoliv reformy, izoluje univerzity od reálného světa a brání jejich rozvoji.
Proto se mohlo zdát, že současný tragikomický spor o jmenování Martina Putny vyústí v návrh nějakého rozumného řešení. Profesorská lobby se ovšem nevzdává snadno, takže se místo rozumného řešení objevil návrh, aby systém zůstal stejný s tím, že profesory bude jmenovat přímo ministr. Výborně. Do několika pater akademické špíny přidáme ještě trochu politického hnoje. Už se těším na tu legraci, až bude nový ministr školství, třeba doktor marxismu-leninismu Lubomír Zaorálek, jmenovat profesorem kupříkladu takového Miroslava Ševčíka z VŠE.
V souladu s úvodním odstavcem ovšem doufám, že nakonec zvítězí úplně nejhorší návrh řešení ze všech, který zcela charakteristicky přednesla Karolína Peakeová. Nechť docenty a profesory jmenují sami rektoři zcela dle svého uvážení. To bude skvělé, neboť tím celý systém okamžitě zdegeneruje do otevřené korupce a klientelismu a nezbyde, než jej úplně zrušit. Potom se už konečně můžeme poohlédnout do nějakých civilizovaných zemí, jak že to vlastně dělají tam.
Redakce vřele doporučuje autorův blog. Nejen kvůli dalším postřehům z českého a amerického vysokého školství...
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
