Jak se nikdo nedívá, koumáme, co ukrást! Lidská, nebo česká přirozenost? Co si o tom myslíte?

Podvody, čachry a kulišárny, obálky plné tučných úplatků nebo prázdných nábojnic. Tak se přece podniká. Většina lidí je přesvědčena, že morálka a byznys nejdou dohromady… Paul Feldman se rozhodl postavit zažité stereotypy na hlavu. Své podnikání založil na víře v lidskou poctivost. Dvaadvacet let pracoval v institutu, který provádí ekonomické výzkumy pro americké federální úřady. Zrovna se ženou doplatili hypotéku a poslední z jejich dětí vychodilo střední školu. Ideální čas vrhnout se na realizaci odvážné vize. Kolegové ho měli za blázna, on se však nenechal odradit. Bylo mu dvaapadesát a stal se bagelmanem.

Den co den objížděl kanceláře po celém Washingtonu. V každé kancelářské kuchyňce nechal tác plný bagelů – chlebového pečiva původem z Polska, ale zdomácnělého (a populárního) ve Spojených státech. Přiložil cedulku s cenou a kasičku. Vsadil na to, že zákazník se sám obslouží a také sám zaplatí. Odpoledne si Paul kolečko po kancelářích zopakoval, aby vyzvednul denní tržbu.

Je lidský charakter rozmarný jak počasí?

Minulý týden jsme se ptali, co si myslíte o Češích. Jestli jsme lenoši od přírody a jestli dýcháme pro své zaměstnavatele. Článek jsme uvedli etnicky nekorektním titulkem Mají Češi práci na salámu? Jsme línější než Řekové! – a pěkně jsme to v debatě schytali, že podléháme stereotypům o nejrůznějších národech.

Ocenili jsme disktující, kteří rozlišovali mezi „být v práci“ a „efektivně pracovat“, knížku bychom ale rádi poslali Pavlovi, který poukázal na to, jak je v praxi těžké dýchat pro firmu, když pro ni nedýchá váš šéf. A doložil to příběhem ze života jedné IT firmy. Nakonec ale knížka zůstane do dalšího kola, protože nám Pavel nenechal e-mail.

Ke všemu přistupoval se systematičností vědce a průběh celého podnikatelsko-psychologického experimentu si zaznamenával. Zajímá vás, jak dopadl? Jako rozhodující faktor se ukázala konstrukce kasičky. Z počátku Paul testoval otevřený košíček. A pokušení zvítězilo. Úředníci z něj kradli mince jako straky. Když ho nahradil ručně vyráběnou dřevěnou krabičkou s malou dírkou na mince, začalo jeho podnikání rázem dosahovat podstatně lepších výsledků. Ukrást celou krabičku už si troufnul málokdo. Ze 7 000 (!) krabiček se ročně v průměru ztrácela jen jediná. Ukázalo se, že rozdíl mezi nepoctivostí (nezaplatit bagel) a zločinem (ukrást peníze) lidé vnímají mimořádně citlivě.

Když Feldman po víc než deseti letech propočítal výnosy, dospěl k číslu, kterému by nikdo nevěřil. Průměrná míra výtěžnosti dosahovala 89,3 procenta. Rozkradlo se tedy pouze 11 procent bagelů.

Zjistil ale ještě řadu zajímavých souvislostí. V malých firmách byla míra nepoctivosti o 27–45 procent nižší než ve velkých podnicích – kde svou roli zřejmě hrála větší anonymita. Vůbec nejvíc peněz scházelo v kasičkách z nejvyšších šéfovských pater. Obecně shledával Feldman nejvíc delikventů v právnických firmách a telekomunikačních společnostech.

Zaplať, kolik chceš

 

Marketingový a cenotvorný princip „zaplať, kolik chceš“ (ve světovém jazyce Pay What You Want) nejvíc proslavila britská hudební skupina Radiohead. Své sedmé studiové album In Rainbows (2007) nabízela ke stažení za cenu, již si určovali fanoušci sami.

Zaplať, kolik chceš

-

+

Hodnocení: +3

O výsledcích experimentu se však skupina ani její vydavatel příliš nešířili. Z kusých prohlášení se veřejnost dozvěděla jen to, že nemalý počet fanoušků stahoval desku za nula pencí, přesto však údajně digitální prodej vydělal více než prodej předchozí desky ve fyzické podobě.

Jisté je ovšem jedno: s další deskou Radiohead tento prodejní model opustili.

Ukázalo se, že lidskou poctivost ovlivňuje i počasí. V hezkých prosluněných dnech byli lidé poctivější než v čase marastu. Na Vánoce, Díkůvzdání a Valentýna nepoctivců přibývalo. Opačný účinek měl ze svátků jen Den nezávislosti.

Zázrak se stal skutečností. Feldman vydělal na lidské poctivosti. V kariéře bagelmana pokračoval ještě po sedmdesátce. Jeho příběh se dostal na stránky magazínu New York Times, celosvětově ho proslavila kniha Freakonomics Stevena Levitta a Stephena Dubnera a stal se i součástí ekonomického výzkumu National Bureau of Economic Research. Ale především dal světu optimistickou odpověď: lidé (tedy přinejmenším americké bílé límečky) jsou ve valné většině poctivci.

Jak by si vedli Češi?

A teď přichází na řadu příběh z Česka. Napsat ho ale musíte vy, milí čtenáři. Jak by podle vás podobný experiment dopadnul u nás? Pokud je nám známo, žádný český preclíkář se zatím na podobné podnikání nevrhnul.

Ale pro inspiraci… Určitou podobnost lze shledat u jistého pražského restauratéra. Před dvěma lety spustil ve své luxusní restauraci U Petrské věže na české poměry ojedinělou akci. O cenách měli rozhodovat zákazníci. Stačilo přijít, objednat si cokoli vás napadne a pak podle svého uvážení zaplatit. Podobný model se osvědčil například v několika londýnských restauracích. V Česku však akce skončila už po týdnu absolutním fiaskem. Hamižnost a škudlilství českých strávníků celý projekt nemilosrdně převálcovaly, situace se zvrhla natolik, že bylo třeba ho okamžitě zarazit.