Ví stát nejlíp, jaká cena je správná?

Už je to tu znovu. Další regulace a nařizování toho, co se smí a co ne. Poslaneckou sněmovnou prošel před nedávnem zákon, který zakazuje prodej pod cenou. Připravil jej poslanec ČSSD Ladislav Skopal. Sněmovnou návrh prošel, ale v Senátu, kde má převahu ODS, pravděpodobně neuspěje. Proti už se vyslovily dva senátní výbory, což hodně naznačuje o tom, jak rozhodne celý Senát. Ministerstvo financí se od této verze sice distancuje, ale samo připravuje podobnou novinku. Základním principem je, že obchodník již nebude smět nabízet zboží pod určitou minimální hranicí, která bude stanovena snad výrobními náklady, snad nákupní cenou.
Při nejpřísnějším výkladu by to znamenalo konec piv za dvě koruny, mobilů za korunu či nízkých zaváděcích cen na cokoliv. Zemědělci a výrobci lobují za přísnější verzi, obchodníci naopak za mírnější. Smyslem podle navrhovatelů a příznivců je, aby obchodní řetězce netlačily dodavatele do cen, které jsou likvidační. Ve snaze přilákat zákazníky a konkurovat diskontům lákají obchody na pár vybraných a obzvlášť levných výrobků, které často dotují ze svého zisku. Výdělek si vynahrazují na jiných, lukrativnějších položkách.

Založíme "pláňák"

Tímto návrhem se vracíme v toku dějin o nějakých 20 a možná i více let nazpátek. Naši političtí představitelé se pasovali do role těch, kdož umí určit, jaká cena je správná a dovolená, a s nějakým trhem na ně nechoďte. Je jedno, zda budeme uvažovat zákon sociálnědemokratického poslance, nebo připravovaný návrh Ministerstva financí, vždy jde o diktát prodejcům.
Správnou cenu by si v normální společnosti vygeneroval trh, zvláště pak na poli, kde je konkurence vysoká. A zrovna supermarketů a hypermarketů není v České republice poskrovnu. Ovšem tržní cena se nelíbí těm nahoře ani u limonád nebo piva budou jí tedy opravovat. Brzy bychom se tak mohli dočkat nějaké komise, nebo orgánu pro kontrolu maloobchodních cen. Že by zase někomu končilo funkční období a hledal se nějaký vhodný flek? Časem se ukáže, že je potřeba kontrolovat mnohem více, přijmou se další státní zaměstnanci, zrekonstruujeme jim nějakou velkou budovu…

Pomoc výrobcům?

Pokud namítneme, že velcí prodejci tlačí ceny u svých dodavatelů nízko, někdy i pod výrobní náklady, pak musíme dodat, že dodavatelé prodávají pod cenou dobrovolně. Jsou sice vystaveni tlaku na dodávku zboží za takovou cenu, jakou odběratel nabídne, ale nikdo je ke snížení ceny nenutí. Mohou si hledat jiného odběratele, který zaplatí více. Nenajdou-li, je to jasná známka toho, že jsou příliš drazí - jiní zásobují trh efektivněji. Avšak navrhovaný zákon tuto podstatu mění a z dodavatele vlastně dělá pohodlného dinosaura, kterému obchodník bude muset zaplatit "slušnou" cenu, pokud jeho zboží bude chtít. "Tím je odbyt zajištěn," mohou si říci jak výrobci, tak zákonodárci. Ovšem již během diskuze kolem účelnosti novely oznámily řetězce, že zkrátka dovezou více zboží ze zahraničí, kde bude levnější. Takže výsledek? Výrobci prodají ještě méně a budou propouštět, nebo sníží ceny.

Pomoc malým?

Nízká cena škodí prodejci

Zboží za nízkou cenu poškozuje především prodejce a přesto se tak  prodává. Prodejce přichází o zisk a navyká zákazníka na nízkou cenu. Zákazník naopak využívá výhodné nabídky a je na jeho svobodném rozhodnutí, zda v daném hypermarketu nakoupí i další zboží, ne již za tak výhodnou cenu.

Další, kdo by mohl z nové úpravy něco získat jsou malí obchodníci, kteří nemají sílu na to, aby si vyjednali nízké ceny u dodavatelů. Jejich provozní náklady se díky malému obratu ve vyšších koncových cenách projevují také. Přestože z podstaty věci nebudou tito obchodníci nikdy levnější, než gigantická konkurence, nemusely by být rozdíly v případě přijetí minimálních cen tak markantní. Ale proč by měl prodávat zboží někdo, u koho zákazníci (například z důvodu vyšších cen) nakupují málo, nebo vůbec? Nebylo by daleko efektivnější, aby tito jednotlivci dělali něco jiného, za co budou ostatní spotřebitelé ochotni zaplatit v dostatečném objemu a tím vyjádřili užitečnost dané nabídky?
Navíc, pokud takové řešení považuje za správné jenom jedna parlamentní skupina, může nová sněmovna po volbách rozhodnout o zrušení zákona. Kde pak bude systémovost a stabilita?

Výsledek? Zaplatíme více a ulehčíme státu

Zákon by způsobil ještě jeden zásadní efekt. Jeho přijetím přesunuje stát několik úloh, ke kterým se dobrovolně hlásí, jako sociální politika, dotační politika či stabilizační politika mimo pole své působnosti.

Bude totiž na spotřebitelích, aby pomocí minimálních cen ochránili některé ohrožené vrstvy jako jsou malí prodejci a výrobci. Růst spotřebitelských cen se pochopitelně promítne do inflace, respektive sám o sobě inflací je.
Neboli, tím, že zaplatíme na příkaz státu za spotřební zboží více, dokáže dále "tržní" mechanismus zajistit, aby se některé vrstvy měly lépe. Vzniklé náklady však ponesou zejména obyčejní lidé a zejména ti, kdož prodej za nízké ceny využívají. Taková pohádka by se mohla jmenovat: Jak spotřebitelé za dozoru státu dotují výrobce. Jen doufejme, že zvítězí rozum a zůstane u pohádky. Navrhovatelé zákona, pokud stále trvají na svém, alespoň musejí uznat, že jejich zákon jest dalším přerozdělováním, tentokrát ve směru od spotřebitelů, případně majitelů obchodních řetězců směrem k výrobcům a dodavatelům. Pro vystižení podstaty je vhodný ještě termín skryté zdanění. Proč daný návrh podporuje zrovna zájmy dodavatelů zůstává předmětem nevyřešené otázky a spekulací…

Obejít nebude problém

Bez poplatku? Za symbolickou 1 Kč? Neexistuje!

Dotáhneme li zákon až do absurdna, neměly by z něho existovat žádné výjimky. Takže  bude odzvoněno například symbolickým prodejům za jednu korunu, které vídáme například u humanitárních prodejů, kde nepřichází v úvahu dar, a podobně? Asi těžko. Takže novela zákona plná výjimek, upřesnění za a) až q). Obdobně nabízet službu bez poplatku již také nebude možné? Vždyť i ta přece má nějakou výrobní cenu. Nebo nebudeme měřit jedním metrem a opatření je pouze účelové?

Pokud však bude zakázáno prodávat pod cenou, půjde o velmi drastický zásah, který se dotkne téměř každého prodeje a marketingu. Předpokládejme, že nepřijde zákaz rozdávání reklamních předmětů zdarma. Takže pokud bude výrobní cena například 20 Kč a bude to též minimální hranice pro prodejní cenu, postačí, aby v rámci reklamní akce prodejce nabízel druhý výrobek zdarma.
Slevy bude možné také například losovat, kdy si prodejce může na základě pravděpodobnosti spočítat, jakou průměrnou slevu může nabízet a jaké umístí do osudí výhry. Možností je jistě celá řada a zejména český člověk si ze zákazem poradí. Politikové pravděpodobně zapomněli, jak si dnes jedním otevřením lahve dokáží prodejci alkoholu ošetřit kolkovací povinnost. Zákon nařizuje okolkovat neotevřené láhve, a tak je prodejci místo okolkování jednoduše zotvírali.

Zachrání nás nová modla?

Jak to tak poslední dobou v sociální demokracii chodí, bude pravděpodobně ještě nějakou dobu trvat, než si strana uvědomí, že navrhované opatření poškozuje především její voliče. Pak povstane hlavní lídr Jiří Paroubek, uhodí pěstí do stolu a rozhodne, že takové šlápnutí vedle zruší, podobně jako u profláknutých a nesmyslných povinných účtenek. Doufejme, že rozum zvítězí včas, ještě během legislativního procesu.
Zvítězí-li naopak touha po ovládnutí země a prokázání moci nad lidmi, přijdou třeba časem poslanci i s návrhem, že něco stojí zase příliš a že to poškozuje slabší vrstvy, neboť si nemohou koupit, co chtějí. Naopak výrobci z toho mají velké zisky. Vhodným řešením by pak byl cenový strop, například na úrovni dvojnásobku, nebo ne, raděj 1,5 násobku (aby nehrabali) výrobních nákladů…

Co soudíte o možnosti určovat minimální ceny spotřebního zboží? Pomůže to alespoň někomu? Neublíží to více všem? Jaký další krok bude následovat, po případném přijetí minimálních cen? Projde podle vás zákon?