Úvod

Spotřebitelskou politiku Evropská unie formulovala poprvé v roce 1976, a to těmito slovy: "sjednocením ochrany umožnit, aby spotřebitel působil na jednotném trhu jako faktor tržní rovnováhy". Uplynulo čtvrt století, ale naznačený cíl zůstává i nadále v platnosti. Co je smyslem uvedené věty?

Otevření hranic a odstranění cel a jiných omezení samozřejmě přináší spotřebiteli rozšíření nabídky nejrůznějšího zboží. Na československém trhu se v roce 1988 dalo sehnat snad deset nebo patnáct typů ledniček. Jestliže si dnes bez shánění můžete vybrat z padesáti nebo šedesáti typů, je to jen proto, že český trh je otevřený. Rozšířený trh znamená také větší objemy výroby pro podnikatele a tudíž možnost nabídnout spotřebiteli zboží za nižší cenu. Na druhé straně široká nabídka pro zákazníka znamená daleko obtížnější rozhodování, a to i tenkrát, když se omezí na dvě základní otázky: "Co se mi líbí? Na co mám?"

Jestliže k těmto otázkám přibudou další, spojené s původem zboží, jako "Bude to vůbec fungovat?", "Co si s tím u nás počnu, když se to rozbije?", "Je to, co mi v tom prospektu tvrdí, vůbec pravda?" a "Jak mám zjistit, kde se to zapíná?", zákazník to pravděpodobně vzdá. Zůstane věrný svým tradičním důvěryhodným značkám, svému jazyku, právním zárukám, na které je zvyklý, bude prostě dál raději nakupovat domácí zboží.

Společný trh by tak na dlouhá léta zůstal nákladnou iluzí, protože přes všechny volné hranice by byl spíše konglomerátem mnoha volně propojených národních trhů. Náskok Spojených států a Japonska před Evropou by se dále zvyšoval, náskok Evropy proti Číně nebo Malajsii by se dále zmenšoval... Jedinou cestou, jak čelit nedůvěře zákazníka, je budování důvěry. Evropská společenství vznikla také jako nástroj k překonání nedůvěry mezi evropskými národy, nedůvěry, která byla jednou z příčin světových válek. V překonávání nedůvěry má Evropské společenství zkušeností spoustu. Má-li mít spotřebitel důvěru v cizí trh, musí mu být jasné, že má na cizím trhu stejná práva jako doma - nebo prozatím alespoň skoro stejná. Spotřebitelé by samozřejmě cítili jako újmu, kdyby v důsledku sjednocování evropského spotřebitelského práva přišli o nějakou ochranu, na kterou jsou již po generace zvyklí. Většina evropských směrnic pro ochranu spotřebitele má proto minimální doložku - tedy sdělení, že stát může své spotřebitele chránit více, než požaduje příslušná směrnice. Spotřebitel musí mít jistotu, že všude v Evropské unii je jeho zdraví a bezpečnost chráněna stejně jako doma - nebo alespoň skoro stejně. Domácí tradice je totiž také třeba respektovat, a tam, kde by striktní dodržování evropských směrnic způsobilo zánik významných domácích tradic, je zpravidla možné si vyjednat výjimku. Jak se zdá, budeme podobnou výjimku potřebovat pro udržení výroby syrečků a utopenců - ostatně Francie má v oblasti výroby sýrů nebo produkce husích jater také nějaké výjimky.

Jak ukazují předchozí dva odstavce, je ochrana spotřebitele v Evropské unii založena na kompromisech. Vždy se hledá cesta, jak vyhovět specifickým potřebám a zvyklostem toho či onoho státu, a vždycky se hledá společné jádro problému, společné řešení, to, co má ochrana spotřebitele ve všech členských státech společného. Obvykle se ukáže, že kompromisy jsou možné, že společné jádro zahrnuje téměř vše, co je pravděpodobně pro spotřebitele opravdu potřebné a že zdánlivě nepřekonatelné rozdíly mají původ spíše ve snaze některých výrobců chránit si své trhy mimotržními prostředky.

Zdroj: EUROSKOP - oficiální server Ministerstva zahraničních věcí ČR informujícím o integraci ČR do EU (www. euroskop.cz), Delegace Evropské komise v ČR (www.evropska-unie.cz)