Jak neuvíznout v pasti chudoby

V článku Jdeme do Evropy, nebo opačným směrem? jsme slíbili, že se budeme věnovat i druhé části nedávno zveřejněného výzkumu Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Ten se zaměřil na vliv současného českého sociálního a daňového systému na rozdělení příjmů ve společnosti. Pro analýzu byla použita statistika rodinných účtů z roku 1999, která zahrnovala více než 3000 domácností.

ISEA zkoumal šest sociálních dávek, které představují státní výdaje ve výši okolo 3 % HDP. Jde o dávky státní sociální podpory (dětské přídavky, sociální příplatek, rodičovské dávky, ostatní sociální dávky) a dávky sociálního pojištění (podpora v nezaměstnanosti a nemocenské dávky).
Tabulka č. 1 ukazuje rozdělení české společnosti podle příjmů na 10 skupin. Je z něj možné vyčíst, že příjem nejnižšího decilu je pomocí sociálních dávek zvýšen o téměř 34 % (tj. necelých 15 000 Kč ročně na hlavu), zvýšení příjmů pak postupně klesá a nejbohatší decil dostává již jen 0,8 % svého příjmu, tj. 1600 Kč ročně. Z grafu je také možné zjistit jak dobře jednotlivé dávky plní svou funkci. Velmi dobře zaměřený je sociální příplatek, který zvyšuje příjem nejchudší skupiny o 6 % a prakticky "ignoruje" ostatní decily. Podobně dobře svou roli hraje i rodičovský přídavek, naopak nejproblematičtější jsou dětské přídavky. Ty sice zvyšují příjem nejchudšího decilu o 7 %, ovšem jejich působení pokračuje i ve vyšších příjmových skupinách. To podle ISEA naznačuje neefektivní zaměření dávky.
Lze říct, že český sociální systém působí tak, jak si od něj vláda slibovala, tzn. přerozdělování je výrazně zacíleno na nejchudší skupiny obyvatelstva. Více než čtvrtina veškerých nákladů spojených s šesti zkoumanými dávkami skončí u rodin nejnižšího příjmového decilu, tři čtvrtiny výdajů pak skončí u dolní poloviny domácností podle příjmů.

Past chudoby hrozí

Na druhou stranu tento systém zároveň vytváří takzvanou past chudoby. To znamená, že nejchudší rodiny jsou jen velmi málo motivovány ke zvýšení svých příjmů vlastní prací. Zvýšení příjmů o malou částku totiž často vede ke ztrátě nároku na některou sociální dávku, čímž může rodina víc ztratit než získat. Tato situace je ilustrována grafem na obrázku č. 2. pomocí "mezní sazby" snížení dávek, která měří o kolik procent se sníží vyplácené dávky při zvýšení vlastního příjmu o jednu desetinu životního minima, čili přibližně o 1000 Kč. Jestliže rodina v roce 1999 například zvýšila svůj příjem ze 160 % životního minima (17 700 Kč) na 170 % životního minima (18 800 Kč), ztratila na sociálních dávkách 920 Kč, což je 83 % z nově vydělaných příjmů. Z grafu rovněž vyplývá, že veškerý příjem čtyřčlenné rodiny až do 50 % jejího životního minima získaný z práce je okamžitě odečten od vyplácených dávek. Rodina tak vlastně platí 100% daň ze svého pracovního příjmu, proto lze od takové rodiny asi jen těžko očekávat vysoké pracovní úsilí.

Jak na rozdělení příjmů ve společnosti působí daňové úlevy je možné vyčíst opět z tabulky č. 1. Daňové úlevy zvyšují příjmy domácností v nejchudším decilu o necelých 12 %, jejich vliv pak klesá až na necelá 4 % procenta u nejbohatšího decilu. To v absolutních číslech u nejchudšího decilu znamená zvýšení příjmů o 5089 Kč. Ovšem tato částka se pak postupně zvyšuje, v devátém decilu dosahuje výše 6800 Kč a v posledním dokonce 7800 Kč. Je tedy jasné, že bohatší domácnosti mají ze systému daňových úlev větší prospěch než ty chudší.

Co s tím?

Institut pro sociální a ekonomické analýzy v závěru této práce konstatuje, že zacílení většiny sociálních programů je dobré, i když by pravděpodobně bylo možné ho ještě vylepšit. Vyřešit problém pasti chudoby však podle něj nebude jednoduché. Jedním řešením (které podle ISEA nejspíš preferuje současná česká vláda) je zvyšování minimální mzdy, které však funguje pouze na samotném extrémním okraji příjmového rozdělení a do pasti chudoby se tak mohou dostávat i rodiny s potenciálním příjmem okolo průměru celé společnosti, píše se ve zprávě institutu. Lepší variantou by pak mohlo být využití zkušeností některých států OECD, například zavést "dvoustupňový" systém životního minima. Dnes běžná úroveň životního minima by byla uplatňována jen po omezenou dobu, například 6 měsíců, a po uplynutí této lhůty by rodina přešla na nižší úroveň.
Pokud jde o daňové úlevy, ty podle odhadů ministerstva financí dosahují výše 60 miliard Kč, což je téměř dvakrát tolik než tvoří systém sociální podpory (32 miliard Kč v roce 2002). Podle ISEA by český daňový systém mohl být reformován směrem k větší stimulaci vlastní práce převedením dnešních daňových úlev ve formě odčitatelných položek na systém daňových kreditů, tedy vlastně položek odčitatelných přímo od placených daní. Tyto kredity by byly fixní pro všechny poplatníky a měly by tak větší význam pro nižší příjmové skupiny, píše se v analýze. Ta závěrem uvádí odhad OECD (z její zprávy o české ekonomice z roku 2001); podle něj by daňové výdaje v Česku mohly klesnout o 20 miliard Kč, aniž by se zmenšil prospěch, který z něj má chudší polovina domácností.



Co si o českém sociálním a daňovém systému myslíte vy? Co říkáte faktům, ke kterým došla ISEA? Jak byste vy řešili problémy, které analýza nastínila? Připojte svůj názor!