Drábek rozdává: socík pro jedny, kapitalismus pro druhé

Blbost, co? Nějak tak ale vypadá „duální trh práce“, před kterým přinejmenším od 90. let varuje mnoho akademických ekonomů. Zcela svobodný trh s krátkodobými úvazky a naopak strnulý svět trvalých pracovních poměrů škodí hned naněkolikrát.

Bohužel, právě tímhle směrem se vydalo při reformách ministerstvo práce a sociálních věcí. Smlouvy na dobu určitou by totiž podle zatím ne zcela konkrétního návrhu, který šel minulý týden do vlády, mělo být možné šněrovat až šest nebo devět let. Dosud to byly roky dva a pravicové strany starý limit slibovaly před volbami prodloužit jen natolik, aby stavební společnosti nemusely těsně před nahazováním omítky měnit zedníky.

Rituál dospělosti: do pětatřiceti stážistou

Trklo mě to, když jsem minulý týden psal článek o španělských protestech. Za těmi je – mimo jiné – i zarážející nerovnost v právech lidí, kteří pracují podle krátkodobých smluv, a právech těch, co už „mají svoje místo jisté“. Na první pohled se zdá, že si na volném trhu brigád a stáží každý najde „aspoň něco“, než si sežene pořádnou pozici. Přesto je bez zaměstnání 40 procent mladých Španělů a 85 procent ostatních podle OECD pracuje na dohodu nebo na smlouvu na dobu určitou. Pohvizdovat si při tom můžou No future a při siestě si nechat zdát o tom, že jim jednou bude třicet pět a z hypotečního oddělení banky je konečně nevyženou s holí v ruce.

„Když jsem se přistěhoval do Španělska, zarazilo mě, jak jsou mladí ze střední třídy smířeni s tím, že se období jejich vykořisťování považuje za součást zkoušek dospělosti. [...] Je to jako být stážistou – ale celých deset roků, až do třiceti nebo pětatřiceti let,“ píše na blogu El País Londýňan žijící v Madridu James Badcock.

Země, kde se nevyplatí obětovat pro práci své pohodlí

Minule jsem namítl, že kdyby se Španělům chtělo víc stěhovat za prací, nemuseli by tolik naříkat na vykořisťování. Jenomže jak ukazují analýzy, duální pracovní trh jim v jakémkoliv úsilí moc nefandí.

Sousední Francie totiž taky není zrovna známá jako líheň dravých japíků – a přestože obě země vstoupily do krize se zhruba stejnou nezaměstnaností, ta španělská vyrostla až na 19 procent, zatímco francouzská na 9,3 procenta. Podle ekonoma Samuela Bentolily a jeho kolegů spočívá jedna z hlavních příčin v „dualismu“ španělského trhu práce. I Francie zná smlouvy na dobu určitou, ale rozdíl mezi dvěma druhy kontraktů není pro zaměstnavatele tak závratný.

„V porovnání s Francií jsou ve Španělsku velké rozdíly v nákladech na propuštění zaměstnance s trvalým a zaměstnance s dočasným kontraktem. To vedlo k nižší mobilitě pracovních sil, horší odvětvové specializaci, k velkým vlnám dočasných pracovníků přelévajících se ze zaměstnání do nezaměstnanosti a zpět – a ve výsledku ke ztrátě tolika pracovních míst během recese.“ (Při francouzském modelu by zůstalo až 45 procent míst zachováno.)

Moje interpretace: podniky si přirozeně vybírají krátkodobě výhodná řešení, tedy brigádníky. Málokdo se ale přestěhuje stovky kilometrů kvůli několikaměsíční perspektivě. Stejné je to s rozšiřováním kvalifikace. V dlouhodobém důsledku na to dojíždějí jak podniky, tak celá společnost a ekonomika. Lidé se smlouvami na dobu neurčitou se navíc drží teplých místeček jako klíšťata, a i kdyby měli sebelepší nápad na podnikání nebo jen na novou kariéru, nemají moc důvod riskovat.

Co s tím? Pařížský akademik Pierre Cahuc nabízí následující řešení: „Kdybychom upevňovali zaměstnancovy jistoty ve firmě plynule s jeho služebním věkem, mohli bychom tak překlenout [současnou] propast mezi různými druhy pracovního poměru. Ta má za následek neefektivní fluktuaci na trhu práce. Zároveň bychom tak sanovali ‚psychologické náklady‘ související se ztrátou zaměstnání, které obvykle vzrůstají s délkou trvání poměru. Flexibilita by byla tak uchována, a přitom bychom se zbavili duální struktury trhu práce.“

Socík pro jedny, trh pro druhé. Ale co – jsme zvyklí

Zpět do Česka. Novela našeho zákoníku práce počítá s odstupňovaným odstupným: měsíční plat po roce zaměstnání, dva po roce až dvou, tři po dvou a více. Samo o sobě to dává smysl. Otázka ale je, kolika lidí se to vlastně bude týkat, když bude natolik výhodné nabízet zaměstnancům smlouvy na dobu určitou. Nůžky mezi dvěma umělými druhy smluv se totiž navzdory špatným zkušenostem ze zahraničí zásadně rozevírají.

V Česku jsme už ale na princip „stejní lidé, absolutně odlišná pravidla“ zvyklí. Viz třeba nedávnou debatu na Peníze.cz: v diskusi se nám rozhořel menší třídní boj mezi živnostníky a zaměstnanci. Sudá značka: milion povinností, minimální odvody. Lichá značka: milion práv, půlka z platu jde státu. A hlasitý zastánce svobodného trhu Václav Klaus před dvěma týdny podepsal zákon zpomalující deregulaci nájmů. Tedy: i nadále levnější bydlení pro ty, co si vylosovali pomyslnou sudou značku.

Sociálně-tržní ekonomika po Česku zkrátka znamená příjemný socík pro jedny a nelítostný trh s buketem pozdně 19. století pro druhé. Velká škoda, že vládní strany opustily předvolební étos „všem měřit stejným metrem“ a namísto chytré reformy trhu práce přichystaly další losovačku výhod.

Redakce radí: Každý týden Kašpárka

Španělé se vzbouřili proti tunelování státu. Česko míří podobným směrem
Není to obyčejná jižanská stávka proti drahotě nebo špatnému počasí. Míří na problémy, které brzy pocítíme na vlastní kůži i peněžence.

Michal Hašek je žába! Na prameni informací
Hejtmana Haška a jeho náměstka Juránka žralo, že se jich občané ptají na práci jejich úřadu. Rozhodli se těm všetečným opičákům dotazování co nejvíc zkomplikovat návrhem úpravy zákona o svobodném přístupu k informacím.

Daň z kafkovské hodnoty
Na zvýšení DPH za balíky z „non-EU“ zemí jsme měli vydělat. Jenže daň utopíme – v nákladech na výběr daně.

Stát reklamu nepotřebuje. I když to může vypadat cool
Potřebujeme, aby státní správa a samospráva investovala naše peníze do své propagace?

A další...

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem