Jak jsme řešili nabourané auto

Uff a je to za mnou. Když mě nabourali, tak jsem se bál, že to bude hrozný problém. Ale dopadlo to dobře - auto už jezdí, vyřízení škody mě stálo 10 minut času, jeden telefonát a dvě návštěvy internetu. Když jsem potkal kamaráda Jardu, nechtěl mi to věřit…

„A kolik si doplácel, když ti dali nové náhradní díly?“ ptá se Jarda s obavou.
„Nic, ani korunu. Řekli mi, že když mám tohle pojištění, nedoplácím za škody, které jsem nezavinil. To mě samotného překvapilo, u pojišťovny, kterou jsem měl předtím, mě to minule stálo přes deset tisíc,“ povídám.
„No jo, ale to čekání, než někdo přijede, zavolá, prohlídne auto…, já bych mohl vyprávět,“ posteskl si Jarda.
„Vůbec žádný problém,“ povídám. „Jeden telefon a auto hned odvezli do autorizovaného servisu. Za pár hodin mi volali, co s tím bude dál, a pak už jsem jen přes internet poslal nějaké doklady a sledoval on-line v jaké fázi se řešení mé havárky nachází… Koukám, že sis ještě nenechal opravit střechu jak jsi loni projel krupobitím…“
„To se nediv, mám na havárce spoluúčast deset tisíc, takže stejně od pojišťovny nic nedostanu,“ utrápeně praví Jarda.
„Tak to ti nezávidím…tohle jsem v pohodě vyřešil z povinného ručení,“ odpovídám.
„Já ale dostanu nějaký dárek, když budu mít pořád svojí pojišťovnu,“ snaží se kontrovat Jarda.
„Jasně, taky mám doma vesty, trička, lékárničku a nevím co ještě… Já ale chci hlavně nemít starosti, když se něco stane,“ povídám a fakt to myslím vážně.
„Takže spokojenost…?“ ještě pípne Jarda.
„Na sto procent,“ odvětím.
„To mi teda řekni, kde sis to vozítko pojisti?“
„Viděl jsi někdy reklamu s šimpanzem?“ ptám se se smíchem.