Podzim 1999. Alexandr Lukašenko, jediný diktátor v soudobé Evropě, vládne Bělorusku pevnou rukou už pět let. Natallia Makovik studuje čtvrtý ročník univerzity, obor mezinárodní obchod. Aktivně se účastní opozičního hnutí. Běloruská KGB ji pronásleduje denně. Odposlouchávají. Zastrašují. Občas ji napadnou na ulici. Večer co večer buší na dveře. Jdou zkontrolovat, jestli se rozvracečka pořádků nechystá ven.
Blíží se osudná demonstrace. „Nechtěli jsme, aby se Bělorusko přiklánělo k Rusku a bojovalo v Čečně [právě vypukla druhá čečenská válka – pozn. red.]. Demonstrovali jsme za vstup do Evropské unie, za demokracii, tržní hospodářství, svobodu.“ Ve velkém se zatýká. Natallii dovlečou do autobusu. Místo sedadel stísněné kovové cely. Brutální výslech trvá do svítání. V mlácení se vystřídá na dvacet mužů. Dívka omdlí vyčerpáním. Máma čeká venku s vodou, chlebem a banány – bez ustání pláče, polomrtvá strachy.
Té noci se v Natallii cosi láme. „Proč obětovat život za snahu o změny, které Bělorusové nechtějí? Nenávidí mě tolik, že mě mlátí…“ Po propuštění přichází vyhazov ze školy. A nabídka z Česka. Na popud Člověka v tísni česká vláda poskytuje stipendia „politickým“ studentům z Běloruska. „Vzdala jsem se svých principů – a odjela.“
Nemusíte kupovat zámek. Myslíme i na ty, kteří budou rádi za garsonku. Chcete do vlastního, ale váháte, z čeho to vlastní zaplatit? Hypotéka? Nebo úvěr ze stavebního spoření? Poradíme. My porovnáme nabídky, vy ušetříte.
Přijíždí do Poděbrad, na zámek, kde sídlí Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Poprvé v životě se může svobodně nadechnout. Útlak je pryč. Nikdo ji nepronásleduje, nic nehrozí. „Najednou záleželo jen na mně, jestli dosáhnu svých cílů. To byl nádherný pocit. Sluníčko svítilo a jediné, co jsem musela, bylo studovat na zámku.“
Do Běloruska se vrací oslavit narozeniny. Hned první večer ji navštíví KGB. Prý je podezřelá z organizování mezinárodního terorismu – jestli nechceš dostat aspoň sedm let kriminálu, sbal si kufry a zmiz. „Do České republiky jsem se hned zamilovala. To mi pomohlo. A slíbila jsem si, že jakmile to půjde, vezmu sem rodiče.“
Vystudovala češtinu a začala pracovat jako novinářka v tisku pro Rusy žijící v Česku. Později nastupuje do agentury CzechTourism, propaguje zemi v cizině. „Přivezla jsem spoustu zahraničních televizních štábů. Všechny zajímaly zámky, zámky, zámky.“
České zámky fascinovaly i Natallii. V Rusku, odkud její rodina pochází – Natallia se narodila v severském Archangelsku – nejsou. Tamní aristokracie místo nich od 18. století stavěla paláce. V Bělorusku zámky zlikvidovali bolševici, aby zahladili vzpomínky na cara.
„Překvapilo mě, že se tu zámky prodávají. Hned mě napadlo – když se prodávají a kupují, může být něco mezi tím. A to můžu být já.“ V roce 2007 zakládá web. Píše o zámcích, které jsou v Česku na prodej. Rozešle tiskovou zprávu do ruských médií. Mailovou schránku zahltí smršť poptávek. „Zájemci přijížděli, prohlíželi zámky, měli miliony eur, ale nekupovali. Protože zjistili, že zámky jsou v hrozném stavu, že uvnitř se nezachovalo nic, střecha protéká, fasáda je zničená. Ve Francii nebo Itálii koupí hotový zámek, kde se dá bydlet.“
Marné pokusy prodat zámek trvaly pět let. Z čeho Natallia žila? Zámek nekoupíme, ale sežeňte nám moderní vilu, penthouse nebo činžák. „I když jsem měla v nabídce jen zámky, musela jsem fungovat jako běžná realitní makléřka a to mě ubíjelo.“ Spousta klientů, spousta prohlídek, ale žádný obchod. Ne takový, jaký Natallia chtěla. V její sen už nevěřil snad nikdo, když s manželem přijela do Paříže…
Kousek od Eiffelovky vidí ve výloze nápis château na prodej. Jde dovnitř a vyptává se. „Říkali, že jsou rodinná firma, fungují už devadesát let a prodají tři sta zámků ročně, takže každý den obchod. Prý nikde neinzerují, jen mají kancelář na prestižním místě, kde stojí byt deset milionů eur, takže pořídit si zámek za dva miliony je jako koupit chalupu. Lidé navíc každé dva roky zámek střídají, takže trh je hrozně živý.“ Natallii to došlo: musí začít pracovat na tom, aby se české zámky opravovaly.
Ze dvou tisíc českých zámků patří 113 státu – ty jsou ve slušné kondici. Horší je stav zbytku: sedm set zámků je ve vlastnictví obcí, zbytek patří soukromým osobám. „Ministerstvo kultury spočítalo, že na opravu již zchátralých památek je třeba 318 miliard. Stát a Evropská unie ročně vynaloží asi dvě miliardy. Takže potřebujeme přes sto padesát let,“ vypočítává Natallia. Za dvě dekády podle ní může být pozdě, devadesát procent zámků zmizí.
Článek vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. Kromě titulního rozhovoru s Tonyou Graves v něm najdete třeba reportáž z Kibery, možná největšího afrického slumu, analýzy a komentáře Pavla Jégla, Pavla Kohouta nebo Lukáše Kovandy či tipy na auta-veterány k investicím a spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.
„Češi vůbec nepřemýšlejí o tom, že můžou ztratit svůj symbol. Pro turisty je Česká republika spjatá se zámky. Jsou i materiální hodnotou. Česko nemá naftu nebo zlato, diamanty, ale má zámky. To je největší bohatství této země. A je na naší generaci, abychom zámky neztratili,“ je přesvědčená Natallia.
Řešení vidí dvě. „První je zámecká daň. Když dá každý měsíčně tisícovku z platu, opravíme zámky raz dva.“ Druhé už míní vážně: přesvědčit investory, že rekonstrukce zámku je dobrá investiční příležitost. „Nepotřebují peníze a dotace, jen přijatelné podmínky.“ Stát zatím podle Natallie dělá všechno proto, aby investory odradil. Předložila Ministerstvu kultury několik návrhů, jak to změnit. Pro investory ze zemí mimo Evropskou unii chce zavést investiční vízum: pokud investuje do našeho kulturního dědictví, opraví historickou nemovitost v souladu s českými zákony, dostane zlaté vízum, bude tu smět žít.
Další přání investorů je na pohled úsměvné. „Zámky kupují bohatí lidé, kteří už mají všechno. Jen jedna mimořádná věc schází… Budete zaskočená, ale chtějí rytířský titul. V Česku se takové tituly udělují, ale ne investorům do historických nemovitostí. Proč ho člověku, který opraví památku, nedat?“
Natallia má klienty z Ruska, Austrálie, Ameriky, Číny, Indie, Japonska, Spojených arabských emirátů a od všech slýchá totéž: dejte nám vízum a titul. Dnes musejí lhát, aby vízum získali: třeba se u nás přihlásit na vysokou školu a předstírat studium.
O tom, že jsou zámky dobrou investicí a dávají přidanou hodnotu mnohému podnikání, Natallia nepochybuje. „Když srovnáte cenu za noc v pětihvězdičkovém hotelu v centru Prahy a v pětihvězdičkovém hotelu na zámku, bude na zámku dvakrát vyšší. Když otevřete na zámku kliniku, třeba plastickou chirurgii pro smetánku, bude atraktivnější. Nebo mezinárodní školy. Za školu na zámku budou rodiče ochotní platit třikrát tolik.“
Když Natallia přiveze klienta na zámek, pozve i místního památkáře. Zájemce o koupi zmíní, že chce udělat ze dvou pokojů jeden, takže musí zbourat tuhle zeď. Památkář se zděsí: Když zbouráte zeď s malbou z šestnáctého století, udělíme vám pokutu dva a půl milionu korun. Musíte malbu obnovit původní technologií a to bude hrozně drahé. Natallia mluví s klientem jinou řečí. „Řeknu: můžete zeď zbourat, zaplatit pokutu a budete mít prostor, který potřebujete. Ale snížíte likviditu zámku, neprodáte ho tak dobře. Na zámku jsou hodnotné právě historické malby a štuky. Za noc na zámku, kde v pokoji visí obraz Mona Lisy, miliardáři zaplatí miliony. Když zámek uvnitř přestavíte v klasický hotel, nikdo tak obrovské peníze platit nebude. Fresky, starožitné dveře, detaily, to dělá hodnotu zámku. Památkáři kupce straší, neumějí mluvit investičním jazykem.“
Problém jsou i znalecké posudky. Natallia nabídne developerovi, aby zámek opravil s tím, že sežene kupce. „Například Číňani u nás chtějí kupovat už hotové zámky, nechtějí je opravovat.“ Developer si spočítá, že půjde o výnosný obchod: koupí ruinu za deset milionů korun, opraví ji za dva miliony eur a prodá za pět milionů eur. „Jenže banka mu nepůjčí, protože soudní znalec neumí historickou nemovitost ocenit. A obchod padá.“
Část Natalliiny práce je investičně-poradenská, část téměř detektivní. Obracejí se na ni klienti, kteří mají konkrétní podnikatelský záměr; řeknou, k čemu zámek chtějí, jaká mají kritéria – a najděte mi ho. Pak Natallia musí vypátrat majitele a přesvědčit, aby prodal.
„Povídám manažerovi trhu, panu Koukolíčkovi: Dělám dobrou marmeládu, chtěla bych ji tady prodávat. A on: Matko, proboha, co že chcete?Nezapomenu, jak na mě koukal. Co s vámi mám dělat, přijďte příští úterý.“
Kluci z Ostravy nakoupili žehličky, najali ženy přikované k bytu a dětem a začali Pražanům nabízet prádlo žehlené s láskou.
Poprvé roztočil jojo, když mu bylo dvanáct. Ve dvaceti se stal mistrem Evropy. A začal se rodit byznysplán… Původně pankáčskou firmu zakládali s bráchou v pokojíčku. Loni prodali joja za dvacet milionů.
Narodila se v Saigonu. Praha jí připadala jako jiná galaxie. Přiletěla v patnácti. Neuměla jazyk, všichni tu vypadali jako exoti a v šatech místních velikostí plavala. Začala si oblečení přešívat, skládat jako lego. Až se jednoho dne v galaxii Praha narodila nová hvězda: módní značka La Femme MiMi.
Rok co rok v době jarní sklizně vyráží s batohem na zádech do čínských hor. Ochutnává čaje ze stoletých stromů. Nejlepší přiváží domů. Prodává je pak balené do dobrodružství: čajové předplatné Meetea od Tomáše Rajnocha každý měsíc překvapí.
Časy, kdy svět fascinovali odvážní muži na křídlech, jsou pryč. V roce 2016 dělají rozruch v oblacích bezpilotní letouny. A čeští vývojáři nespí.
Obce se prodávat zdráhají, i když na opravy a údržbu památek nemají peníze a každá nepředvídaná událost – jako zřícení stropu – je může zruinovat. „Jen měsíční náklady na vytápění dosahují až šedesáti tisíc. Proto obce zámky na zimu zavírají. Jenže zámek bez člověka nepřežije, potřebuje majitele, který bude denně větrat, topit, aby nevznikla plíseň, musí tam běhat děti, něco se tam musí dít.“
Starostové se bojí voličů. „V celém světě jsou zámky elitní prestižní nemovitosti, které si můžou dovolit jen ti nejbohatší. V Česku jsou to nešťastné zchátralé budovy, o které se můžou postarat jen občanská sdružení. Panuje tu takový bolševický stereotyp, že zámky musí patřit všem, že v nich smějí být jen muzea a galerie. Historicky ale vždycky patřily aristokratům a zbohatlíkům, vždycky byly soukromé. Muzea se z nich začala stávat až za první republiky.“ Příchod bohatého člověka podle Natallie může obci jen prospět – vždycky se bude starat i o to, co je za jeho plotem.
U zámků, kde vidí investorský potenciál, Natallia chystá celý investiční záměr. Vymyslí ideální způsob využití, sežene budoucího provozovatele, architekta, stavebníky a celý balíček s detailním propočtem zisku nabídne investorovi. „Mám za ta léta spoustu klientů, kteří mají peníze, ale nevědí, co se zámkem dělat.“ Podstatné pro Natallii je, aby nezničili historickou hodnotu.
Na kontě má už jednatřicet prodaných zámků, pivovarů a manufaktur; loni prodala zhruba jeden až dva zámky měsíčně a ve stejném tempu pokračuje. „Zatím se nemůžu pochlubit žádnou krásně opravenou zámeckou budovou, protože všechno teprve běží.“ Klienti ji navíc vážou mlčenlivostí. Zmiňuje zámecký pivovar v Kynšperku nad Ohří. Ruský podnikatel Sergej Černičkin zdevastovaný areál zrekonstruoval a obnovil výrobu piva, Kynšperského zajíce. V areálu pořádá exkurze, otevřel tu restauraci a sál pro společenské akce.
Teď Natallia shání hrad pro mezinárodní soutěž Battle of the Nations (Bitva národů), kde se utkávají zástupci desítek zemí ve středověkém rytířském klání. I když turnaj zajistí příliv cestovního ruchu, žádná obec na prodej historické budovy zatím nekývla.
Na trhu zámků u nás Natallia Makovik nemá konkurenci. Občas se podobně specializovaná firma objeví. Ale nikdo nevydrží čekat na první obchod pět let.
Natallia má podnikání v krvi. Pochází z rodiny Širokovových – zakladatelů známé textilní manufaktury v Moskvě. Jednoho rána, roku 1917 v čase Velké říjnové socialistické revoluce, celou rodinu včetně osmi dětí, dědečků a babiček bolševici vyvedli na náměstí a postříleli. Se štěstím přežil jen šestiletý Voloďa a osmiletá Naďa, Natalliina prababička. „Nemám nostalgii vůči dobám jistoty, jak někteří mluví o socialismu. Moje rodina za ně zaplatila životem. Je hrozné, že si celé generace lidí myslely, že vyvraždit bohaté a úspěšné bylo dobře. Když slyším, že někdo závidí bohatým nebo nenávidí úspěšného člověka, mám husí kůži.“
Po třinácti letech v Praze se Natallia s rodinou přestěhovala zpátky do Poděbrad. Žije tam i její maminka. Tatínek zatím nedostal vízum.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
