Ropná krize aneb příliš velká závislost na černém zlatu

Stejně jako každé jiné krizi předcházelo první ropné krizi období velkého optimismu. Šedesátá léta byla pro západní svět dobou velkého hospodářského rozvoje a téměř nulové nezaměstnanosti. Pod touto vnější iluzí se ale schovávala řada problémů, americká ekonomika trpěla probíhající válkou ve Vietnamu, americký průmysl ztrácel svou konkurenceschopnost, neboť v té době nástoupilo na scénu Japonsko a Německo, jejichž ekonomiky se začaly vzpamatovávat z následků druhé světové války a jejichž produkty začaly konkurovat americkému zboží.

Takováto situace by v dnešní době vedla k oslabení amerického dolaru (profil, názory), zboží amerických výrobců by se tak stalo levnějším, japonské a německé zboží naopak dražším a opět by nastala rovnováha. Tehdy však neexistovaly volné devizové trhy jako dnes a znehodnocení měn bylo spíše politickým rozhodnutím. USA na počátku 70. let nechtěly o oslabení dolaru ani slyšet, nicméně tzv. Bretton-Woodský systém, který od konce války držel kurz dolaru ke zlatu na úrovni 35 dolarů za trojskou unci (31,1 gramu) a současně garantoval směnitelnost dolaru za zlato v tomto kurzu, už přestával být udržitelný.

Co bude s cenou ropy v budoucnu?

Irák, Írán, Nigérie... A kdyby geopolitických rizik bylo snad málo, přijdou letos další Katriny a Rity. Cena ropy již nyní dosahuje hvězdných výšek, co bude dál? Co by její další zdražení znamenalo pro hospodářství eurozóny a hlavně pro ekonomiku ČR? Místo lehkého sladkého Brentu dovážíme levnější těžkou kyselou ropu z Uralu, jak se to vše nakonec odrazí v kapsách českých řidičů? Přečtěte si článek Kam letos vytryskne cena ropy a jak ovlivní český benzín a ekonomiku?.

Směnitelnost pro kohokoliv sice skončila už v 60. letech, tato možnost zůstávala jen pro centrální banky zemí zúčastněných v systému, pro které byl požadavek něčeho takového politicky nevhodný. Přesto, když prezident Nixon v srpnu 1971 vyhlásil konec směnitelnosti dolaru za zlato a devalvaci (administrativní snížení jeho hodnoty dolaru), byl to šok. Výsledkem byl především růst cen a pokles reálné hodnoty dolaru.

To byl ale mimo jiné problém i pro vývozce ropy, kteří za ni dostávali zaplaceny stejné částky v dolarech, za které si ale mohli koupit méně zboží než dříve. Něco se muselo změnit. Íránský šáh, tehdy největší americký spojenec na blízkém východě, řekl v roce 1973 v rozhovoru pro New York Times: "Samozřejmě, že ceny ropy porostou… Vždyť jste (myšleno západní země) zvýšili ceny obilí, které nám prodáváte o 300 %, to samé se týká i cukru a cementu… Kupujete naši surovou ropu, a pak nám ji zpátky prodáváte ve formě zpracovaných chemikálií za stonásobek ceny, kterou jste nám zaplatili… Bude jen fér, když od nynějška budete za ropu platit více. Řekněme 10krát více." Jeho slova se brzy naplnila.

Politika záminkou

Naplnění jeho slov přišlo velkou oklikou. Počátkem října 1973 během židovského svátku smíření (Jom Kipur) Egypt a Sýrie napadly Izrael. Ten se velmi rychle vzpamatoval a během několika týdnů zahájil protiútok. Arabské země čelící riziku porážky vytáhly ropnou kartu - zastavily dodávky především do USA a Nizozemí a výrazně omezily dodávky ostatním západním zemím, které obecně považovaly za spojence Izraele.

Proč rostly ceny tak moc?

Ropa je klíčovou surovinou v řadě průmyslových odvětví, ale také v našem životě. V USA se k tomu ještě přidává vysoká závislost na individuální automobilové dopravě. K zajištění každodenního fungování tak je potřeba určitý objem ropy, pokud nabídka klesá pod tento objem, všichni jsou ochotní nakupovat za jakoukoliv cenu, protože musí - ropu prostě potřebují. Díky tomu rostly ceny velmi rychle, musely se totiž dostat na úroveň, kde se již někteří vzdají své potřeby ropy a nabídka s poptávkou se konečně vyrovná.

Cílem bylo donutit tyto země, aby přestaly podporovat Izrael. Druhým důsledkem, pro arabské země velmi příznivým, byl prudký růst cen ropy. Ještě počátkem roku 1973 stála ropa méně než 3 dolary za barel (158,8 litru), o rok později už byla na 14 dolarech.

Stejně jako v případě Ruska v roce 1998 (viz sloupek i levná ropa škodí) byly ceny ropy v roce 1973 jen spouštědlem, které provalilo skryté problémy západních ekonomik. Ty dosud stály do značné míry na předpokladu levné ropy. Vysoká cena ropy znamenala vysoký růst cen, růst hospodářství se přitom zastavil a většina světových ekonomik se ocitla ve fázi stagflace. To je stav, kdy ekonomika neroste, je vysoká nezaměstnanost, což je stav nazývaný stagnace, současně však také dochází k inflaci, tedy rostou ceny, což však do té doby bývalo spojováno pouze s obdobími hospodářského růstu.

Byť rozhodně nešlo o krizi srovnatelnou s 30. lety, přesto prudký růst nezaměstnanosti a zhoršení ekonomické situace většiny obyvatel ukončil optimismus 60. let, který věřil v neustálý růst a stále větší blahobyt. Přízrak masové nezaměstnanosti a sociální krize se opět stal reálnou hrozbou.

I levná ropa škodí

Ani levná ropa nemusí být výhodou. Když se ceny ropy v polovině devadesátých let pohybovaly na úrovni 10 až 15 dolarů, přineslo to řadu problémů Rusku. To totiž mimo jiné používalo i příjmy z prodeje ropy (ale i dalších surovin) ke splácení domácích i zahraničních dluhů. Nízké ceny surovin ale znamenaly, že Rusko přestalo mít na splácení vlastních dluhopisů a v roce 1998 bylo nuceno vyhlásit částečný bankrot. To znamenalo, že držitelé krátkodobých domácích dluhopisů nebudou vyplaceni. Poškodilo to především zahraniční investory, protože tyto dluhopisy si kvůli vysokým výnosům (i 30 % ročně) kupovali především oni (i jedna česká banka přitom přišla o několik set milionů korun). Poškodilo to však také občany Ruska, celá země se dostala do platební neschopnosti, kurz rublu se propadl, zkrachovala řada bank, firem, vzrostla nezaměstnanost. Velké ztráty zaznamenaly i firmy, pro které bylo Rusko významným odběratelem. Ruskou krizi ale rozhodně nelze svádět jen na levnou ropu, největší část problémů si způsobilo Rusko samo tím, že nebylo schopno reformovat svou ekonomiku, levná ropa byla jen spouštěcím mechanismem, který odhalil skryté problémy.

Nikdo se nepoučil

Ropná krize ukázala západnímu světu, jak může být nebezpečné být závislý na dovozu energie. Moc se však nezměnilo. Když v roce 1979 svrhla íránská revoluce šáha (toho citovaného výše), v nastalé panice došlo k růstu cen ropy na ještě vyšší úrovně - kolem 40 dolarů (85 dolarů v dnešních cenách - tedy nejvyšší cena v historii). Následná krize byla sice menší než krize poloviny 70. let, opět se však nikdo nepoučil a energetické krize se od té doby pravidelně opakují.

Značka rozhodovala za vás

V rámci úsporných opatření při nedostatku benzínu během krize, bylo zavedeno následující pravidlo - ti, kteří měli poznávací značku s lichými číslem mohli tankovat v liché dny, ti co měli sudé číslo tankovali v sudé. Cedule s nápisem "Dnes vyprodáno" byly u benzínových stanic běžným jevem. Panika měla za následek velké plýtvání. V roce 1979 (při druhé ropné krizi) někdo spočítal, že každý den Američané spotřebují zbytečně 150 tisíc barelů ropy jen tím, že popojíždějí ve frontách u benzínových pump.

Tou poslední byl prudký růst cen ropy v druhé polovině loňského roku. O tom, že světová ekonomika je přece jen pružnější svědčí to, že vyjma odvětví na ropě silně závislých (například letecká doprava) nemělo loňské zdvojnásobení cen tak závažné hospodářské důsledky jako předchozí energetické krize. Současně jsme ale poznali, že naše závislost na ropě je pořád stejná a bohužel to tak asi zůstane do okamžiku než veškerá ropa dojde.

Důkazem je reakce spotřebitelů, kteří na všechny krize rychle zapomínají. Příkladem mohou být automobily. Na americký automobilový průmysl měla krize roku 1973 (ale i 1979) zničující důsledky. Jeho typickým produktem byli především "benzínoví žrouti" určení do prostředí, kde ceny benzínu jsou nízké. Jakmile se ale ceny prudce zvýšily, američtí spotřebitelé začali nakupovat malá úsporná auta, která však vyráběly spíše japonské automobilky. Ropná krize tak uvrhla do problémů americké automobilky a naopak pomohla japonským. Hořkou ironií pak pro americké automobilky bylo, že když konečně začaly nabízet malá auta (vývoj nového modelu většinou trvá několik let), bylo po ropné krizi a spotřebitelé si opět nelámali hlavu s tím, kolik jejich vůz "žere" a chtěli především benzínové žrouty.

Kdo je OPEC

Organizace zemí vyvážejících ropu vznikla v roce 1960 s cílem posílit vyjednávací situaci zemí třetího světa, které vyvážely ropu. Zakládajícími zeměmi byly Írán, Irák, Kuvajt, Saudská Arábie a Venezuela. Později se přidali ještě Katar, Libye, Indonésie, Spojené Arabské Emiráty a Niger. Z organizace, která měla zprvu jen posílit vyjednávací pozici ropných zemí se časem stala velmi vlivná organizace se silným mocenskopolitickým přesahem. Také to bylo začátkem dnešního bohatství arabských ropných zemí. Tomu prospěly především rostoucí ceny ropy a skutečnost, že ropné země začaly své příjmy z ropy investovat doma.

Jak vás osobně ovlivňuje růst cen ropy? O kolik víc projezdíte? Za kolik se bude benzín prodávat za 3 měsíce, za půl roku, za rok? Přistoupí Írán na podmínky Rady bezpečnosti OSN?