Čerstvý vzduch z Východu zafoukal do těžkopádné EU

Loňský první květen rozšířil rodinu Evropské unie o 10 členů a 75 miliónů lidí, tedy o 20 % obyvatel. Protože ale 9 z těchto 10 států je velmi malých a jejich společná ekonomická síla dosahuje jen 5 % evropského HDP, jejich politický a hospodářský vliv je omezený. Vysoké tempo růstu ekonomik Střední Evropy udělá jen málo pro vylepšení evropských růstových statistik, obdobně Polsko, největší z nováčků, se nemůže hospodářsky ani politicky porovnávat s Německem, Francií či Velkou Británií. Tak jako tak ale rozšíření mění fungování EU, a to jak po stránce ekonomické, tak geopolitické.

"Čerstvým vzduchem z východu" nazvali například rakouští představitelé zavádění tzv. rovné daně v mnoha nových členských zemích (více viz článek Rovná daň: strhne východní Evropa Západ?). Překvapivě i poradci německé vlády již vypracovali studie proveditelnosti zavedení rovné daně, ačkoli Německo považuje rovnou daň za fiskální dumping a podle Joschky Fischera, spolkového ministra zahraničí, si Slováci a další mohou nízké zdanění dovolit jen díky velikým dotacím z EU. Je příliš brzy na závěry, nicméně tento "daňový příklad" je jedním z prvních znamení, že rozšíření Unie spíše tlačí staré členy do ekonomických reforem, než aby uspalo nováčky ve "sladkém nicnedělání" (mnozí se obávali, že nově přijaté země vstupem do EU ztratí motivaci pro další reformy).

Pracujeme za hubičku

Nejen ochota nových zemí k reformám mění EU. Největší úder přinesla realita levné pracovní síly. V Německu, Rakousku, Švédsku či Finsku, tedy zemích, které s novými členy sousedí, není přemísťování produkce žádnou novinkou. Například z výrobního sektoru v Německu byly mezi lety 1995 a 2003 "vyneseny" skoro 2 miliardy pracovních hodin (tj. celých 14 %). Ze Západní Evropy doslova zmizely továrny na výrobu vysavačů, bot či elektroniky. Byly přesunuty do Číny nebo do nových členských států. Obdobný osud čeká automobilové produkce – zatím se v nových zemích dělají jen 3 milióny z 18 miliónů v Evropě vyrobených aut, jejich produkce ale ve Střední Evropě vzrostla za posledních 5 let o 30 %.

Na vývoj relokace produkce tedy rozšíření vliv nemělo, jen jej zdůraznilo a ve Francii a Španělsku podtrhlo problém stále rostoucí nezaměstnanosti. Je zřejmé, že společnosti budou i nadále využívat pracovní síly v nových zemích, která je až pětkrát levnější než německá.

Náklady na 1 hodinu práce (v euro, rok 2002)

Obavy o zaplavení pracovního trhu potvrzeny

Jen 3 země z EU-15 (Británie, Irsko a Švédsko) nevyužily možnost zavřít svůj pracovní trh pro nově přijaté členy a své hranice novým pracovníkům otevřely. Před rozšířením Británie odhadovala, že se do ní za prací nebude snažit přestěhovat víc než 15 000 lidí z přistupujících zemí. Ve skutečnosti ale za první rok fungování EU-25 dosáhlo toto číslo 133 000. I kdyby předtím, jak se předpokládalo, pracovalo v Británii 40 % pracovníků z přistupujících zemí ilegálně, nová statistika je více než třínásobek původních odhadů. (Irsko dostalo 70 000 žádostí o práci a Švédsko 5 000.)

Jak migranti z "Východu" vypadají?

• Přes polovinu jich pochází z Polska, Litvy, Lotyšska a Slovenska. Počet Čechů a Maďarů je zanedbatelný.
• Jsou to v převážné většině lidé mladí a svobodní: 83 % z nich je ve věku 18 – 34 let a 95 % jich přijíždí samo. Většina jich plánuje do roka nebo dvou návrat do domovské země.
• Migranti jsou jak vzdělaní, tak nevzdělaní – mnozí pracují v pohostinství, zahradnictví, stavebnictví či v dopravním sektoru, někteří jsou lékaři, dentisté či vědci.
• Ve všech 3 zemích existují programy na přilákání určitého typu pracovníků – Británie např. oslovuje polské řidiče autobusů, Švédsko zase pracovníky v lékařství.

Ostatní země EU, kromě Německa a Rakouska, plánují otevřít své pracovní trhy nováčkům v roce 2006.

Pohled na USA a Rusko mění unijní politiku

Rozšíření změnilo také geopolitickou roli Unie. Zřejmé to začalo být s odlišným postojem k válce v Iráku – nově přijaté země se jasně přidaly na stranu USA a Velké Británie, tedy do opozice vůči Německu a Francii. Politiku Unie ale nemění jen postoj nových zemí k USA, lze předpokládat, že ji ještě více změní přístup nováčků k Rusku.
Když v prosinci 2004 EU dělala prostředníka ve sporných volbách na Ukrajině, byli to prezidenti Polska a Litvy, kdo vládli znalostmi a byli důvěryhodní pro vyjednávání s oběma stranami. Byl to jeden z nejjasnějších veřejných projevů toho, že právě nově přijatí členové vidí do ruského dění a potenciálních rusko-unijních vztahů mnohem hlouběji, než se kdy povedlo EU-15. Jeden z vrcholných představitelů EU to komentoval takto: "Rusko ví, že už nadále nemůže s EU udržovat Potěmkinovy vztahy." Vztahy EU k Rusku tak oproti těm, které praktikovalo Německo, Francie či Itálie, jistě přiostří. Pravděpodobně budou více konfliktní, protože nově přijaté země jsou ochotné se Rusku postavit a bránit své zájmy.

Článek čerpal údaje ze studie "Rok poté: důsledky rozšíření EU" vydané Economist Intelligence Unit.

Které země si rozšířením pomohly nejvíce? Ztratili tím některé? Jak se Unii povede do budoucna?