Dluhy: cesta do pekla

Kathy, studentka malé univerzity v Atlantě, nikdy nezapomene na okamžik, kdy získala svou první kreditku. "Mám pět set dolarů na utrácení," pomyslela si tehdy. Jenže brzy měla karet 14 a během tří let dlužila společnostem vydávajícím kreditní karty přes devět tisíc dolarů. "Jen výlet do Itálie přidal k mým dluhům tři tisíce dolarů," dodává. Dnes je jí 22, studuje třetí ročník, stále dluží přes sedm a půl tisíce dolarů a má dvě zaměstnání, aby je splatila. Tento příběh publikoval předloni v květnu americký časopis Business Week v článku, který upozorňoval na rostoucí "zneužívání" úvěrů, které jsou studentům podbízeny americkými bankami.

Česká verze příběhu je zatím znatelně skromnější. Student druhého ročníku Vysoké školy ekonomické, říkejme mu třeba Jarda, si otevřel studentský účet. K němu mu banka přibalila kontokorent - může jít do mínusu. Studentský život bývá rozmanitý, divoký a občas i drahý. Jarda tedy vybírá a vybírá, až zjisti, že mu bankomat víc nedá. České banky jsou však štědré, a tak si může účtů založit ještě několik a kontokorentů využít ke splacení původního dluhu nebo k dalšímu utrácení. Jeho "štěstí" však spočívá v tom, že nikdy nejde o žádné závratné sumy a maximum, které může utratit, nepřesahuje třicet tisíc korun. Na rozdíl od amerických bank mají ty české stále ještě dost prostoru pro půjčování "solidnějším" lidem, než jsou studenti.
Přesto se v této oblasti během několika posledních let hodně změnilo. Ještě na začátku devadesátých let vám na nákup spotřebního zboží či jiné utrácení půjčila jedině Česká spořitelna (profil, názory), ostatní banky tehdy neměly zájem o půjčky menší než milion korun. V posledních letech se ale uctivě vracejí k malému klientovi. Ten totiž na rozdíl od českých rádobypodnikatelů, kteří si půjčovali miliony, které nespláceli, nemá v případě, že někomu něco dluží, dobré spaní. "Když dlužíte milion, nespíte vy, když dlužíte miliardu, nespí váš bankéř," říká k tomu staré pořekadlo a banky si začínají uvědomovat jeho pravdivost. Je pro ně totiž lepší poskytnout tisícům lidí malé půjčky za vysoký úrok, než "výhodně" úvěrovat dobrý projekt, kde jsou úroky o poznání nižší.

Dluhy hýbou ekonomikou

Žití na dluh je u nás zatím v plenkách, ovšem rychle se to mění. Tržby (a zisky) českých společností splátkového prodeje rostou o desítky procent ročně. Úroky přesahující dvacet procent ročně u nich platí více než milion Čechů. Stále však nedostáváme do schránek nabídky typu – "Pane Nováku, naše Nenasytná banka Vás posoudila jako důvěryhodného a rozhodla se Vám nabídnout naši supervýhodnou Expresní kreditní kartu s výhodnou šestiprocentní sazbou. K jejímu získání stačí vyplnit přiložený formulář". Ve Spojených státech je tento způsob "prodeje" kreditních karet běžnou praxí. Důvod je jednoduchý - většina lidí už nějakou kartu (úvěr, půjčku) má a je třeba hledat způsoby, jak získávat další klienty.
Český trh se už také začíná naplňovat, jeho nasycení je však zatím daleko. Kromě bank na něm působí mnoho splátkových společností, z nichž tři největší - Multiservis (profil, názory), HomeCredit (profil, názory), Cetelem (profil, názory) - v roce 2000 utržily přes devět miliard korun. V roce 2001 to už ale bylo 13,8 miliardy, což je o polovinu více.

Utrácení může být nemoc

Varování před nakupováním drobností na splátky však už u nás platí beze zbytku. Velké hypermarkety totiž přijímají k platbám i karty splátkových společnosti - OK karta (profil, názory), Aura karta (profil, názory) a další - vy si tak můžete na splátky pořídit svůj nedělní nákup. Pokud však už nejste schopni zabezpečit své denní potřeby hotovostí a musíte si na ně půjčovat, máte či budete mít problémy se splácením.
Život na dluh může podporovat i některé závislosti. Především pro ty, kteří trpí chorobným utrácením, může být šance získat dodatečné peníze cestou do bezvýchodné situace. Chorobné utrácení je i v Čechách dlouho (objevovalo se i v dobách "světlých zítřků") známou diagnózou, kterou dříve trpěly především ženy. Lidé s touto závislostí tak často v hypermarketech či obchodních domech nakoupí spoustu zbytečností, které vůbec nepotřebují. Důvodem pro to je neschopnost se ovládnout. Ta může být podobná jiným závislostem, například na hracích automatech.

Často však ke zbytečnému utrácení vede i touha vyrovnat se okolí. Mnoha lidem je trapné říkat, že si něco nemohou dovolit. To v kombinaci s možností téměř neomezeně si půjčovat peníze vede k jejich stále hlubšímu propadání do problémů. Na tuto varující skutečnost upozorňuje australský deník Strait Times u studentek končících vysokou školu. Jejich dluhy často dosahují mnoha tisíc dolarů s úrokovými sazbami okolo 27 procent, což se u těch, kteří mají nízké příjmy, rovná stavu, kdy své dluhy vůbec nejsou schopni splatit. Loni tak v Austrálii skončilo v konkurzním řízení přes devět tisíc mladých lidí do 34 let. Mnozí z nich byli právě studenty posledních ročníků, kteří se na úvěr snažili pořídit životní styl, který si ve skutečnosti nemohli dovolit.

V českém prostředí zatím tyto problémy nejsou tak patrné. Podle odborníků je příliš brzy na to, aby se podobné případy dostaly na povrch. Možnost bez problémů si pořizovat na splátky téměř cokoli je zatím většině Čechů otevřena pouze několik posledních let. Těm, kteří se do problémů s dluhy dostali v zahraničí totiž trvá několik let, kdy tlačí stále těžší káru před sebou, než začnou hledat odbornou pomoc. Čech v problémech s dluhy tedy zatím vytlouká klín klínem, půjčuje si jinde, přestane platit nájem a elektřinu. Na chvíli, kdy zjistí, že už nemůže dál, si budeme muset počkat.

Zvládnete svůj účet?

Ve Spojených státech už více než čtvrt století existují pro lidi v dluzích terapeutické skupiny. Po vzoru anonymních alkoholiků si říkají anonymní dlužníci a jejich dvanáctistupňový program pro zbavení se závislosti je velice přísný. Ostatně jako všechny jiné odvykací programy. Žádná kreditní karta, žádný úvěr, vše platit v hotovosti nebo kartou vedenou k účtu, vést si přesný přehled o měsíčních výdajích... Dostat se z problémů pak trvá v lepších případech několik let, v tom horším nezbývá než se prohlásit za insolventního. Ve Spojených státech jde o obdobu našeho konkurzu na firmu. Majetek dlužníka je prodán a použit k úhradě dluhů. Nesplacené dluhy musí věřitelé odepsat. Dlužník tak má možnost začít s čistým štítem, díky dostupnosti informací o úvěrové historii jednotlivých občanů mu však žádná americká úvěrová instituce během následujících deseti let nepůjčí ani dolar. V Česku byla podobná databáze o půjčkách občanů vytvořena terpve před rokem. Zatímco dříve bylo možné při žádosti o další půjčku ty předchozí zamlčet, nyní může váš bankéř zjistit, komu dalšímu a kolik dlužíte.

I v případě, že se notoričtí dlužníci ze svých problémů dostanou, jsou stále vystaveni lákání reklam splátkových firem. Pokud dostáváte každý týden alespoň jeden leták nabízející kreditní kartu, občas vám ji někdo nabídne po telefonu, všude narážíte na reklamy se slogany o tom, co všechno si můžete dopřát, může pro vás být těžké odolat. Naštěstí tato charakteristika platí zatím jen pro Spojené státy. Ale i na českých televizních stanicích, v novinových reklamách a především v obchodech se stále častěji setkáváte s lákáním k životu na dluh. V takových situacích buďte opatrní, protože každá vize snadného života bez starostí jednoho dne skončí a vy dostanete účet. A jen na vás záleží, jak mnoho položek na něm bude.

Znáte někoho, kdo si žije nad poměry a financuje to dluhem? Myslíte, že se dostaneme do stavu, kdy budou občané na sebe prohlašovat konkurz pro předlužení? Jak se takto vzniklým problémům bránit? Podělte se o své názory s ostatními.

Další informace najdete v sekcích Poskytovatelé úvěrů či Kreditní karty.