Radek Jaroš: Každý národ má svoje hrdiny

Scházíme se před kinem Lucerna. Za necelé dvě hodiny tam bude mít premiéru dokument Cesta vzhůru. Stominutový snímek vypráví o tom, co všechno musel Radek Jaroš své lásce k horám obětovat. Zároveň zachycuje jeho výstup na horu K2, která pro něj byla dlouho zakletá. Na horách ale tráví méně času, než si možná myslíte. „Teď mě čekají prezentace filmu a blíží se i křest nové knížky o výstupu na K2. Běžně dělám besedy o expedicích, ale taky motivační přednášky pro veřejnost a firmy. Do toho ještě plním povinnosti vůči sponzorům. Samozřejmě, že bych byl nejradši na horách, ale musím si na to nějak vydělat,“ vysvětluje mi nejznámější český horolezec současnosti. Jedním dechem dodává, že pokud bude v Česku hezká zima, vystačí si i se sporty u nás. A když nebude sníh, tak jsou v záloze Kilimandžáro a Aconcagua. Na jaře ho pak čeká Aljaška, kde chce vylézt na nejvyšší horu Severní Ameriky Denali, známou také jako Mount McKinley.

Máte po dovršení Koruny Himaláje ještě dostatečnou motivaci zdolávat další hory, když jste už vystoupal na ty nejvyšší?

Plánů a cílů je vždycky spousta. Řeším jenom, jak a za co je zrealizovat.

Kolik vlastně může mít horolezec větších sponzorů, aby se to mezi sebou netlouklo?

To záleží na šikovnosti. Já se rozhodně nepohybuju v takových částkách jako čeští vrcholoví sportovci světové úrovně. U nich jde o miliony, u mě o statisíce. Samozřejmě to musíte domluvit tak, aby si sponzoři vzájemně nelezli do zelí. Těžko si nasmlouváte čtyři banky. Můžete mít ale třeba dopravce, banku, outdoorovou firmu a tak dále.

Bylo pro vás zajišťování sponzorů od určité chvíle snazší? Například s každou zdolanou osmitisícovkou?

Sponzoři se shánějí pořád stejně těžce. Řekl bych, že je to dokonce rok od roku horší. Sice jsem lidem víc povědomý a výsledky mám taky stále lepší, ale firmy hodně ořezávají svoje reklamní a marketingové rozpočty. Profesionálně jsem začal lézt v roce 2002, takže jsem prošvihnul zlatá devadesátá léta, kdy se dalo na sponzoring sehnat spoustu peněz. Tehdy lítaly vzduchem miliony.

A začali se vám už alespoň ozývat sponzoři sami? Přece jenom patříte mezi patnáct lidí, kteří dokázali vystoupat na všechny himalájské osmitisícovky…

Myslíte jako, že by mi zazvonil mobil a na druhé straně mi někdo nabízel peníze na sponzoring? Takhle to bohužel nechodí. Ale třeba si to teď někdo přečte a ozve se. Klidně tam napište i můj telefon. (smích)

Do knihovničky

Sehnat Radka Jaroše na autorizaci rozhovoru dalo trochu práce. Podnikal právě náročnou výpravu – objížděl Česko kvůli propagaci filmu Cesta na vrchol a finišoval další ze svých knížek: K2. Poslední klenot mé Koruny Himálaje. Takhle bude vypadat a spolu se staršími knížkami, kalendáři nebo úžasnými fotkami ji najdete na Radkově webu.

Kdybyste byl horolezec z Německa, Rakouska nebo třeba z Francie, měl byste to z pohledu sponzoringu výrazně snazší?

Určitě ano. Německy, anglicky i francouzsky mluvící trhy jsou s tím naším nesrovnatelné. Kdybych žil někde v Alpách, tak bych si tam navíc mohl koupit penzion, propojit ho marketingově se svým povoláním a zajišťovat si tak další příjmy, které by mi vydržely i v důchodu. V Česku by to ale nefungovalo.

To samé se týká knížek. Když mi nějaká vyjde, tak se z ní sice stane bestseller – jenže za ten se u nás považuje už knížka s dvěma tisíci prodanými výtisky. Já jich prodávám přes deset tisíc, ale kdybych byl Němec, Francouz, Brit nebo Španěl, tak bych mohl počítat s desítkami, možná i stovkami tisíc prodaných kusů.

Knížky se přece dají do světových jazyků přeložit…

Každý z těch národů má své domácí hrdiny, které si hýčká. My jsme pro ně cizinci, navíc, co si budeme namlouvat, z východu. V tomhle ohledu to opravdu není vůbec jednoduché. Uvažuju ale o knížce, která by byla spíš obrazovou publikací s krátkými komentáři v angličtině a němčině. S příběhem českého horolezce ale díru do světa neuděláte, to by tam musela být nějaká smrt nebo třeba extrémní prvovýstupy, ale ani ty by možná úspěch knihy nezaručily.

Tak pojďme potenciální sponzory alespoň trochu namotivovat. Jaké máte další plány? Nechcete se například vrátit na nějakou osmitisícovku?

Nikdy neříkej nikdy, ale pravděpodobně se už na žádnou osmitisícovku nevrátím. V podstatě neexistuje důvod, proč by tam člověk lezl znovu. Samozřejmě, že jsou výjimky. Třeba Josef Rakoncaj byl kdysi dvakrát na K2, ale to byla spíš shoda okolností než promyšlený záměr.

Je pravda, že mi teď jedna firma nabízela peníze za vlajku na vrcholu Everestu. Museli by mi ale dát mnohem víc, aby mi to skutečně stálo za to riziko a námahu. Everest je v dnešní době navíc strašně zkomercionalizovaný. Teď je to vážně poslední hora, kam bych se chtěl vydat. I když… přece jen mě trošku láká její severní strana. Musel bych mít ale pohromadě výjimečný tým lidí a navíc dost peněz na celou expedici.

Určitě se ale budu realizovat na dalších horách, ať už to jsou sedmitisícovky, nebo klidně i nějaké nižší. Víc se taky chci věnovat skalnímu lezení. V plánu mám ale především Korunu světa, tedy nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Rád bych se taky vypravil na kole na Elbrus. Možná s sebou vezmu lidi a udělám z toho zajímavou akci. Vždycky říkám, že cílem by měla být cesta. Nechci si jen bezhlavě odškrtávat různé hory, které jsem zdolal. Rád bych si vždycky užil celou výpravu.

Z výprav Radka Jaroše

Stisknutím tlačítka do velehor

Mluvil jste o komercializaci Everestu. Dá se tenhle trend ještě nějak zvrátit?

Myslím si, že je to nezastavitelný proces. Naopak se to bude ještě zhoršovat a rozšiřovat dál. A to i na horách, kde jsem si nemyslel, že to tak snadno nepůjde. Třeba právě na K2. Tam je to aspoň částečně omezené místem v táborech. V prvním a druhém výškovém táboře postavíte maximálně dvacet stanů a víc nic. Everest toho ale pojme téměř neomezeně. A podle toho to i vypadá. S horolezectvím, tak jak si ho představuju já, to už nemá nic společného.

Horu K2 jste zdolal až na pátý pokus. Považujete ji za nejobtížnější ze všech himalájských osmitisícovek?

Naopak. Byla skoro nejlehčí. Problém byl v tom, že jsem musel čekat pět let. Jednou jsem se zranil a jinak mě z ní pokaždé vyhnalo počasí. Jsem rád, že to loni konečně klaplo.

Říká se, že v nejlepším by měl člověk přestat. Přemýšlel jste po zdolání K2 a zkompletování Koruny Himaláje nad tím, že byste pověsil cepín na hřebík a s vysokohorským horolezectvím skončil?

Není důvod. Pořád mě to baví. Když jsem do hor začal jezdit, tak jsem do toho strkal všechny svoje peníze a úspory. Ve chvíli, kdy dokážu sehnat sponzory a dál si plním své sny jako profesionál, s tím určitě neseknu. A pokračovat budu i později, až mě nebude nikdo sponzorovat. Je to láska na celý život.

Jaký to byl vlastně pocit, když jste konečně stál na vrcholu K2?

Musím říct, že jsem toho moc necítil. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem neměl sílu, abych se v tu chvíli nějak zvlášť radoval. Navíc člověk musí mít pořád na mysli, že ho ještě čeká sestup. Kdyby to bral tak, že má už vyhráno, byl by to velký hazard. Je ale pravda, že nějakých dvě stě metrů pod vrcholem, když jsem si uvědomil, že to asi vyjde, se mi začaly drát slzy do očí. Pak jsem je ale rychle zahnal, protože jsem si vzpomněl, jak jsem se už na dvou horách musel pár set metrů pod vrcholem otáčet.

Kdy jste měl při horolezeckých expedicích největší strach?

Strach mám vždycky. Nesmí být ale takový, aby mě ochromoval. Musí mě stavit do pozoru a udržovat ve střehu. Jednou jsem se propadl do trhliny a držel se nad hlubokou propastí jen na loktech, ale to spíš v člověku hrkne a snaží se z té šlamastiky co nejrychleji dostat. Na Nanga Parbatu na nás zase letěla lavina z výšky sedm a půl tisíce metrů. Když jsem viděl, jak se to na nás valí, tak jsem vlastně taky neměl strach, protože mi bylo jasné, že jsme mrtví. Člověk v takové chvíli nemá šanci utéct. Můj parťák sice řval, ať zdrháme, ale já mu říkal, že to nemá smysl. Nakonec jsme přece jen zahodili věci a rozběhli se, ale už po deseti metrech nás to semlelo. Naštěstí šlo jen o tlakovou vlnu, která nás ale stejně málem udusila, protože prachový sníh je v takové chvíli úplně všude. Když jsem se vzpamatoval, tak mi blesklo hlavou, že to v nebi vypadá úplně stejně jako na zemi. Až pak jsem si uvědomil, že se lavina stočila stranou o horský hřeben, který byl necelých tři sta metrů nad námi. Bylo to neuvěřitelné štěstí. V takové chvíli se ale člověk bát nestihne.

Radek Jaroš

Stručný životopis:

• 1998: Mount Everest
• 2002: Kanghenjunga
• 2003: Broad Peak
• 2004: Cho Oyu
• 2004: Shisha Pangma
• 2005: Nanga Parbat
• 2008: Dhaulagiri
• 2008: Makalu
• 2009: Manaslu
• 2010: Gasherbrum I
• 2010: Gasherbrum II
• 2011: Lhotse
• 2012: Annapurna
• 2014: K2

Co vás vlastně na horolezectví nejvíc láká? Jde o to překonávat sám sebe, překonávat přírodu, nebo snad o něco úplně jiného?

Hlavní důvod, proč to dělám, je láska k horám. Ale samozřejmě jde taky o určitý druh souboje. K horolezectví mě nakopla knížka, kterou jsem četl jako malý kluk. Že bych jednou mohl zdolávat osmitisícovky v Himalájích, byla naprostá science fiction. Když se pak naskytla příležitost, tak jsem si za tím už šel. Bylo to pro mě splnění dětského snu.

Jakou největší oběť jste musel horolezectví přinést?

Na nohách mám pryč dvanáct článků prstů. Určitým způsobem asi horolezectví poznamenalo i moje vztahy s blízkými. Ale na druhou stranu nikdy nevíte, jak by se to vyvíjelo, kdybych dělal něco úplně jiného. Nemyslím si, že by byly hory hlavní důvod toho, že jsme se s manželkou rozvedli. Každopádně můžu říct, že jestli jsem horolezectví něco obětoval, tak toho nelituju.

Stalo se vám někdy, že by vás manželka nebo děti prosili, abyste už na žádné nebezpečné expedice nevyrážel?

Ne. Manželka věděla, že si bere horolezce. Vážně si nemyslím, že by kvůli tomu rodina trpěla. Možná to vypadá tak, že je člověk pořád pryč, ale ve finále to není nic extrémního. Většinou jsem byl mimo dva měsíce v roce, výjimečně tři. Ale musíte si uvědomit, že ještě předtím, než jsem začal profesionálně lézt, jsem kvůli stavební firmě, kterou spoluvlastním, neustále lítal po všech čertech. Jeden týden byl člověk v Jihlavě, druhý v Bratislavě, pak zas v Litvínově. Někdy jsem byl kvůli práci pryč i sedm dnů v kuse. Většinou to bylo tak, že jsem děti vůbec neviděl od pondělí do pátku. Ve finále jsem byl mimo domov víc času, než když jsem začal jezdit na expedice do hor.

Řada lidí považuje horolezce za sobce, kteří riskují, že jejich děti budou vyrůstat bez táty. Nikdy jste nad tím takhle neuvažoval?

Na jednu stranu je chápu. Já to tak ale rozhodně nevidím. Se svými dětmi vycházím perfektně. Znám spoustu otců, kteří přijdou domů, všechny seřvou nebo seřežou, otevřou si lahváče, sednou si k televizi a nikomu se absolutně nevěnují.

Každý člověk, který chce něco dokázat, musí být ale svým způsobem sobec. Ať je to sportovec, umělec, nebo bankéř.

Dobře, ti ale většinou neriskují život…

Když každý den jezdíte po dálnici D1, tak se vám může taky něco stát. Rizika přece číhají všude. Jasně, u horolezců jsou vyšší. Na začátku jsem se samozřejmě pojistil, takže pokud se něco stalo, tak by rodina nezůstala bez prostředků. Stojím si ale za tím, že kdyby lidi nebyli ochotní podstupovat rizika, tak by nikdy nic nedokázali. Nebyly by žádné objevy, vynálezy ani netradiční ambiciózní projekty. Všichni by jen seděli doma na gauči.

Obecně mám pocit, že naše společnost začíná degenerovat. Rodiče už pomalu nepustí děti samotné ani na hřiště nebo do lesa. Pořád je kontrolují mobilem, nebo jim rovnou stojí za zadkem a nespouštějí z nich ani na vteřinu oči. Vždycky když se vrátím z nějaké expedice, tak si ten kontrast ještě víc uvědomím. Za chvíli už v přírodě nedokážeme sami přežít.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem