V roce 1872 položila Severní pacifická 272 kilometrů železniční tratě v Severní Dakotě a 72 kilometrů ve státě Washington. Siouxové, kteří obývali území, které měla železnice přetnout a spojit tak velká jezera s Pacifikem, přešli k otevřené partyzánské válce. Kromě průzkumných týmů napadali stavební dělníky a již postavené úseky trati. Oddíl 600 vojáků generála Hancocka, kteří měli železnici chránit, neměl šanci situaci zvládnout. Když si Severní pacifická stěžovala u prezidenta Granta, převelel Hancock k železnici další jednotky. Stavební práce však už byly za plánem natolik pozadu (a náklady naopak plán natolik překročily), že byl 1. listopadu 1872 odvolán prezident společnosti John Gregory Smith a místo něj jmenován George Washington Cass, bývalý víceprezident Pennsylvanské železniční společnosti. J. G. Smith se tak stal první vysoce postavenou obětí železnice. Zdaleka však neměl být poslední.
Generál Winfield Scott Hancock (1824 – 1886), bývalý velitel z občanské války a budoucí prezidentský kandidát. Jako velitel vojenské oblasti Dakota byl odpovědný za ochranu Severní pacifické železniční společnosti.
Na Němce, kteří obdrželi po vyhrané prusko-francouzské válce miliardy zlatých franků francouzských válečných reparací, políčil bankéř Jay Cooke v roce 1872 na několika frontách. Zatímco Severní pacifická lovila osadníky pro nová města podél tratě v čerstvě otevřených evropských pobočkách, londýnská bankovní pobočka Jay Cooke & Co. naháněla německé investory, kterým chtěla prodat dluhopisy na financování stavby železnice.
Evropské noviny zaplavila americká reklamní kampaň. Duluth byl vylíčen jako město, které v budoucnosti zastíní Paříž, v superlativech byla popsána nesmírná plocha země, kterou železnice disponovala. Dluhopisy byly „stejně bezpečné jako státní dluhopisy“, vhodné pro konzervativní investory typu bank, pojišťovacích institucí i penzijních fondů. S cílem zvýšit popularitu projektu u vlasteneckých německých investorů, dostalo hlavní město Severní Dakoty jméno podle německého kancléře Bismarcka.
Prodej půdy i dluhopisů byly v nejlepším, když v říjnu 1872 prosákly v USA na veřejnost detaily o financování transkontinetální železnice Union Pacific, které mělo na svědomí Crédit Mobilier of America.
Společnost Crédit Mobilier of America byla založena s cílem financovat stavbu první americké transkontinentální tratě, přičemž se předpokládalo, že za ní stojí francouzský kapitál. Ve skutečnosti ji založil management Union Pacific, který si jejím prostřednictvím dával proplácet přemrštěné stavební náklady. S cílem zajistit pro železnici stálý tok státních dotací, byly akcie Crédit Mobilier za nominální hodnotu prodány členům Kongresu a Senátu. Crédit Mobilier vyplácela akcionářům štědré dividendy – v roce 1867 ve výši celého základního kapitálu. Stát tedy platil Union Pacific, ta Crédit Mobilier a ta vyplácela peníze železničnímu managementu a některým politikům. K poškozeným patřili akcionáři společnosti, držitelé dluhopisů a samozřejmě daňoví poplatníci.
Když se v roce 1872 podvod provalil, americkou veřejnost šokovala nejen jeho výše (podle některých odhadů bylo z celkových státních dotací Union Pacific ve výši 51 milionů dolarů a 85 tisíc km2 pozemků zpronevěřeno 44 milionů dolarů), ale i počet zúčastněných politiků. K akcionářům Crédit Mobilier patřilo téměř kompletní vedení Republikánské strany, včetně viceprezidenta Schuylera Colflaxe, budoucího prezidenta Garfielda, mluvčího Sněmovny reprezentantů Blainea a řady dalších. Zkorumpovaných bylo tolik, že po Colflaxově rezignaci došly republikánům osobnosti a nový viceprezident Henry Wilson byl v aféře angažován také – pouze v menším měřítku.
Aféra měla nedozírné důsledky. Ceny amerických železničních dluhopisů i akcií se propadly pod úroveň z roku 1870 a Union Pacific se ocitla na pokraji bankrotu. Evropská důvěra v cenné papíry amerických železnic se vytratila natolik, že dle slov jistého německého bankéře „by se v Evropě neprodaly, ani kdyby za nimi stál sám anděl“.
A co hůř – americká vláda ztratila vůli financovat stavbu dalších transkontinentálních tratí – včetně Severní pacifické. Státní dotace vyschly přesně v okamžiku, kdy je Severní pacifická potřebovala nejvíce.
Válečný náčelník Siouxů Šílený Kůň (1840 – 1877). Muž, do kterého byste určitě neřekli, že by mohl způsobit potíže největšímu americkému bankéři..
Na pozemcích společnosti se mezitím usadili první němečtí osadníci. A ti nejen, že zjistili, že Duluth nevypadá jako Paříž a podél trati nerostou banány, ale také, že zimní klimatické podmínky jsou natolik špatné, že se na trati zastavují stavební práce i železniční provoz, armáda se stahuje do pevností a prérii ovládají Siouxové. Někteří osadníci si to nenechali pro sebe a přes jejich příbuzné prosákla pravda do evropských novin. A náborové kanceláře Severní pacifické rázem zely prázdnotou.
Cash-flow Severní pacifické se dále horšilo a její dluhopis pořád ještě trčel v portfoliu banky Jay Cooke & Co. Situace vypadala zoufale, ale Cooke věřil, že mu v rukávu ještě nějaké to eso zbývá.
V roce 1873 dosáhla trať v Severní Dakotě řeky Missouri. Na západě byla po třech letech studií za konečnou stanici vybrána Tacoma, kterou se před koncem roku podařilo propojit s Kalamou. 16. prosince 1873 projel z Tacomy do Kalamy na 177 kilometrů dlouhé trati první vlak. Pak společnosti došly peníze a práce se zastavily.
Když se Jay Cooke & Co. smířila s tím, že v Evropě už dluhopis Severní pacifické neprodá, vrhla pozornost na jiný cenný papír.
Spojené státy se v roce 1873 rozhodly vydat v Evropě státní dluhopis v objemu 300 milionů dolarů. Hlavními manažery emise byla Jay Cooke & Co. s evropským zastoupením J. P. Morgan. Důležitou u této emise nebyla výše provize, která činila necelých 150 tisíc dolarů, ale fakt, že státnímu rozpočtu se měly peníze odvést až na konci roku. Pokud by se emise prodala rychle, mohla Jay Cooke & Co. disponovat téměř rok s bezúročnými penězi.
Jenže emise se prodávala pomalu. Stále tu byly dozvuky z aféry Crédit Mobilier, které vrhly americkou vládu z hlediska důvěryhodnosti mezi banánové republiky. Navíc se Evropa probouzela z poblouznění investiční horečkou. V jejím rámci bylo v Prusku v letech 1870 -1872 založeno 797 akciových společností – oproti 259 společnostem mezi léty 1800 -1869. V Rakousku-Uhersku se za osm let ztrojnásobila délka železniční sítě, v Rusku se za čtyři roky postavilo 19 000 kilometrů železnic. Mnoho železničních projektů se rozjelo i v Latinské Americe a jenom Britové drželi 200 milionů dolarů jihoamerických železničních dluhopisů (pro srovnání – u značně pokročilejší železniční sítě USA drželi cizinci cenné papíry v objemu 260 milionů dolarů). Všechny tyto investice byly financovány emisemi akcií i dluhopisů a od obojího se čekalo, že dodá slibované výsledky.
Když se tak nestalo, trhy se jeden za druhým začaly hroutit.
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
