Spoření a inflace - jak reálně nepřijít o peníze
Ještě doporučujeme:
Nepanikařte, bude líp. Možná...
Politici stvořili systém, na který nestačí. Jejich neschopnost může přivodit další vážnou krizi.
Zatím všude kolem sebe vidíme paniku, která se pomalu vymyká kontrole. Ekonomické předpovědi jsou velmi obtížné a každý je omylný. Dokonce i všemi uctívaný Alan Greenspan, který své přítelkyni, novinářce Barbaře Waltersové, v polovině sedmdesátých let rozmluvil investici do bytu na Páté avenue v New Yorku. Kdyby tehdy neposlechla radu budoucího ekonomického guru, mohla být nyní mnohem bohatší. A to i přes pád cen nemovitostí, který přišel po poslední velké krizi roku 2008.
Tato krize přinesla tři věci. Za prvé oddělila v různých druzích investic zrno od plev, ukázala, co má skutečnou hodnotu a co byla jen nafouknutá bublina. Za druhé připomněla, že dnes finančnímu trhu vládnou instrumenty a automatizované obchodní systémy, kterým po čase nerozumějí už ani jejich autoři. A za třetí ukázala pevnou víru všech v právo na štěstí.
Nalijme tam co nejvíc peněz a bude to (snad) dobré
Zatímco ještě před dvaceti lety by byl dopad poslední krize výrazně hlubší a hlavně by mnohem delší dobu trval návrat trhů vzhůru, obrovský politický tlak na rychlé a bezbolestné řešení přinesl masivní státní intervence a pumpování peněz do zabrzděné ekonomiky. Místo toho, aby investoři, ekonomové i politici po roce 2008 pochopili, že stvořili systém, na který nestačí, naučili se něco jiného – že stačí do ekonomiky nalít dostatek nových peněz a všechno bude ještě chvíli v pořádku.
Čtenáři doporučují
Krize v komentářích a analýzách Pavla Kohouta
- Tři krize eurozóny v roce 2011. Jaké jsou a co na ně neplatí
- Tři krize eurozóny v roce 2011. Co na ně může platit a jak na nich může vydělat Česko
- Další krize?
- Pavel Kohout: Čtvrteční řešení-neřešení řeckého dluhu
- Pavel Kohout exkluzivně: Co a proč se děje v Řecku?
- Pavel Kohout: Kam investovat, když se hroutí měny?
- V Portugalsku už to prasklo! Pavel Kohout: Americká krize byla proti evropské legrace
Zatímco ještě donedávna byli otroky kvartálních výsledků pouze manažeři firem obchodovaných na burzách, v posledních dvou letech se stejnými otroky kvartálních statistik stali i ministři financí a centrální bankéři mnoha zemí. To samozřejmě vyvolává hlad po dobrých zprávách, ať už skutečných, nebo uměle vytvořených, jako byly třeba výsledky posledních strestestů evropských bank. Měkká metodika, nereálné scénáře a co nejméně přehledné prezentování výsledků měly vytvořit dojem, že evropský bankovní systém je zdravější, než odpovídá realitě. Pečlivě připravené, či spíše upravené testy možná na nějaký týden odložily nepříjemné otázky. Jenže investoři jsou často jako děti – když jim neodpovíte na otázku, budou se ptát čím dál důrazněji a velmi rychle poznají, když jim neříkáte pravdu. Podobně je to s vírou investorů v akcie evropských bank – po první otázce by snesli pravdu, dnes už mají pocit, že cokoliv, co slyší, je pravda jen částečně a bojí se, co všechno se před nimi ještě skrývá.
Ztrátu důvěry posilují bohužel i špatná makroekonomická data většiny důležitých ekonomik. Nikdo v dnešní době neočekává rychlý ekonomický boom, ale po opatrném růstu posledních dvou let jsou poslední čísla horší, než se čekalo. Všichni se přitom v posledních dvou letech naučili spoléhat na to, že věci „tak nějak poběží“, a jsou překvapeni, že najednou všechny předpoklady přestaly vycházet. V takové situaci je ideální prostor pro pověsti, zaručené zprávy a nefalšovanou paniku. Přispívají k tomu zejména politici, a to na obou stranách Atlantiku.
Evropa má vynikající talent k odkládání problémů
Mnohem horší dopad na prohlubující se nejistotu než americké rituální tanečky ale má neschopnost evropských politiků jasně říct, kde je hranice, za kterou není možné jít. Řecko-portugalsko-španělsko-italský problém se táhne již příliš dlouho a Evropa zatím předvedla pouze talent k odkládání problémů a uplácení všech, kteří by mohli šeptat něco o císařových nových šatech, halících evropskou politiku vůči těmto zemím.
Jenže peníze pomalu docházejí a nervozita roste. Pět zemí eurozóny tvrdě požaduje zástavy za svůj příspěvek do záchranného fondu, Evropská centrální banka stále odmítá své kroky koordinovat s Evropskou komisí a euroskupinou ministrů financí, což vše pouze prodražuje. A náznaky eurokomisaře Olliho Rehna o možném vydávání společných eurobondů by trhy uklidnily před půl rokem, ale ne dnes, kdy trhy ztratily víru ve schopnost politiků problém účinně vyřešit a strach z budoucnosti je patrný snad v každém komentáři analytiků. Strach se projevuje i v chování velkých investorů. U hedge fondů (které jsou obvykle dobrým indikátorem budoucího vývoje) převážil krátký prodej akcií, což znamená, že manažeři hedge fondů (anebo jejich automatizované obchodní systémy) očekávají i přes poslední velký propad další pokles cen akcií. Podobně panikaří i drobní investoři – letní měsíce přinesly ve Spojených státech i na dalších trzích masivní výběry z podílových fondů. Podobně velké výběry fondy zaznamenaly naposledy na podzim roku 2008. A pokud bude špatná nálada na trzích trvat, až se druhý týden v září po Labor Day řada Američanů vrátí do práce, bude nás čekat další vlna výprodejů a rostoucí strach z budoucího vývoje.
Dost bylo charity!
Pět zemí eurozóny tvrdě požaduje zástavy za svůj příspěvek do záchranného fondu, může dnes psát Tomáš Prouza. Připomeňme si, že požadavek záruk za řecké půjčky visel ve vzduchu dlouho a jen se čekalo, kdo bude mít odvahu vyhlásit ho z oficiálních míst. Byla to nakonec počátkem července finská ministryně financí Jutta Urpilainenová. „Odhaduje se, že řecký majetek má hodnotu zhruba 300 miliard eur. Řecko má dost nemovitostí, ostrovů a dalšího majetku...“ naznačovala politička jasně ve finském rozhlasu.
V článku Řecko: Zastavit půjčování bez záruk? Zastavit Krétu! v pravidelné anketní rubrice Co si o tom myslíte? jsme nad řeckým pobřežím symbolicky vztyčili finskou vlajku a ptali se svých čtenářů, co oni na to.
Jak se vám ten nápad líbí dnes?
Čím větší krizi namalujete na zeď, tím větší taky bude
Pokud politici na obou stranách Atlantiku (ale především v Evropě) nenajdou disciplínu a ochotu prosadit skutečně účinné řešení nahromaděných problémů, čeká nás poměrně nepříjemný rok a návrat finančních trhů na původní hodnoty bude mnohem pomalejší. Ani propady posledního týdne ovšem neznamenají, že přišel konec světa. Jen je potřeba nenechat se manipulovat a při rozhodování používat hlavu. Dovolím si proto několik rad a snad budou užitečnější než ona Greenspanova rada z poloviny sedmdesátých let neinvestovat do nemovitostí v New Yorku.
- Propady na finančním trhu neznamenají rozvrat ekonomiky ani konec světa. Nemusíte si proto vytvářet zásoby léků ani jídla či kupovat pozemky pro pěstování vlastních potravin. Zapomeňte i přes masivní mediální tlak na nákup zlata (či nedej bože na diamanty). Růstovou vlnu už jste nestihli a při dnešních cenách zlata je pouze otázkou, kdy dojde ke korekci, která rozhodně nebude v řádu procent, ale výrazně vyšší.
- Pokud máte volné peníze a chcete investovat dlouhodobě, začněte se dívat po podhodnocených akciích. Soustřeďte se ale spíše na průmyslové podniky a strategické služby, bankovní akcie nakupujte, pouze pokud jste milovníkem adrenalinu, protože banky čeká ještě mnoho složitých testů.
- Především ale mějte jasný plán, proč a jak investujete. Jsou-li vaše investice na deset či dvacet let, nemusí vám dvou- či tříletý propad kurzů dělat starosti. Nezapomeňte se proto dívat na správný horizont a nepanikařte tam, kde je to zbytečné.
A nezapomínejte, že finanční trhy jsou iracionální – takže čím častěji budete mluvit o krizi, tím větší bude.
Psáno pro Hospodářské noviny
