Složené úročení aneb deset milionů stříbrných zeměkoulí II.

V článku Složené úročení aneb deset miliónů stříbrných zeměkoulí I. jsme spočítali, že uložením jediného denáru na 4 % a 2006 let bychom teoreticky získali 1,475*10³⁴ denárů. Proč by tomu tak ale v praxi nemohlo být?

V ekonomické teorii existuje pojem "bezriziková úroková míra", což má být úrok, za který je možné bezpečně ukládat, aniž byste o peníze přišli. Za ideální případ "bezrizikového aktiva" jsou považovány státní dluhopisy s krátkou dobou splatnosti. "Bezriziková úroková míra" je v ekonomii používána jako mezní míra výnosnosti peněz.
Rozhoduje-li se například pekař, zda má napéct dalších tisíc rohlíků, provede podle představ ekonomů v hlavě rychlý výpočet a srovná výnosnost napečení tisíce rohlíků s uložením peněz ve státních pokladničních poukázkách. Pokud zjistí, že mu peníze investované do napečení tisíce rohlíků vydělají více, zadělá podle ekonomických teorií těsto. Pokud vydělají méně, pečení rohlíků si odpustí a vloží peníze do státních dluhopisů.

Tohle zní pěkně, pokud si neuvědomíme, že si za uplynulých 2006 let evropské státy zcela určitě v průměru půjčovaly za více než 4 % ročně, životní úroveň však vzrostla jen o 0,22 %. Jinými slovy, pokud by státní závazky byly tak bezpečné, jak ekonomická teorie tvrdí, pak by pekař vydělal více investováním do státních dluhopisů než pečením rohlíků. Všichni bychom byli investory a nikdo by nebyl pekařem. Protože však tato eventualita nenastala, musí existovat i jiné vysvětlení - ve skutečně dlouhodobém horizontu je "bezriziková úroková míra" pouze teoretický pojem. Jinými slovy, z pohledu 2006 let ani státní dluhopisy nejsou tak zcela bezpečné.

Vraťme se zpět k legionáři. Pokud by půjčil císaři Augustovi, jakého subjektu by dnes byli jeho potomci věřiteli? Téměř dva tisíce let mrtvého císaře? Nebo o něco později zaniklé juliánsko-klaudiánské dynastie? Římského císařství? A které části po jeho rozdělení v roce 395 - té západní či té východní? Pokud té západní, kterého z mnoha státních útvarů po pádu římské říše v roce 476? A pokud té východní, jak by se k dluhu po zániku Byzance v roce 1453 stavěla vítězná Osmanská říše? Vítězné státy zřídkakdy uznávaly dluhy těch poražených. Dokonce i u neporažených, protože v případě finančně vyčerpaných panovníků bylo poměrně častou metodou vyvázání se z dluhu vyhlášení státního bankrotu anebo neschopnosti splácet, v horším případě znehodnocení měny, popření dluhu či dokonce zabavení majetku věřitelů.

Pokud státní dluhopisy nebyly v dlouhém horizontu dostatečně bezpečné, co jiného mohlo uchovat hodnotu legionářových investic?

Nemovitosti?

Existuje řada římských staveb z počátku letopočtu, všimněte si však, že se výhradně jedná o obrovské veřejné či státní stavby. Z tisíců Crassových činžovních domů nepřežil ani jediný. Stavby, které přežily (mauzolea císařů, stadióny, chrámy, hrobky, vítězné oblouky), se v době vzniku jevily jako neuvěřitelné mrhání peněz. Přesto zbyly jen některé, neboť i "úmrtnost" velkých staveb je z historického pohledu vysoká - například ze sedmi antických divů světa stojí už jen pyramidy. V městech navíc často hořelo, stavby staré se rozebíraly ve prospěch nových, města byla i obléhána a drancována, v horších časech chátrala, občas jimi prošel mor či válka a sem tam se přihodila i přírodní katastrofa. Zkrátka a dobře, soukromé budovy, do kterých se vložilo peněz méně a státní moc je nechránila, neměly šanci přežít dva tisíce let.

Akcie či majetkové podíly?

Žádný podnik nepřežil 2000 let - životnost soukromých organizací bývá kratší než životnost států, v kterých působí. Vztah státní moci k podnikatelům se navíc může v čase dramaticky měnit. Od naprosté ignorance, pokud podnikatelé platili včas a řádně, co po nich stát vyžadoval (jak tomu bylo po většinu doby), přes vyzdvihování, podporu a upřednostňování (italské městské republiky v 16. století, Nizozemí v 17. století, Británie v 19. století) až po třídní, rasovou, náboženskou či ideologickou nenávist, vrcholící v daňovém ždímání a fyzické likvidaci (střední a východní Evropa ve 20. století, ale také období náboženských válek v 15. - 17. století a středověké pogromy na Židy).

Zlato, stříbro či hotovost?

Ano, drahé kovy jsou věčné, jejich problém je však v tom, že jsou snadno přemísťovatelné, tudíž je nájezdníci ukradnou jako první. Ve skutečně špatných časech mohou ztrácet hodnotu ve prospěch jiných věcí (například jídla, trpíte-li hladem, anebo života, vykupujete-li se ze zajetí). A byl-li majetek v zlatých či stříbrných mincích, bylo třeba dávat pozor na obvyklou praxi panovníků ve "zlehčování" peněz (snižování objemu stříbra či zlata v kovu). "Lehčí" mince měly tendenci vytlačovat ty lepší - kdokoliv platil kvalitními penězi, musel si dávat velký pozor, jak kvalitní dostává nazpátek drobné. Například v římském denáru mezi prvním a třetím stoletím našeho letopočtu ubylo 99,98 % stříbra.

Znehodnocování měny římskými císaři však bledne před výkony moderních vlád a centrálních bank, které nejen, že zjistily, že v měně nemusí být vůbec žádný kov, ale navíc podlehly dojmu, že pomocí množství peněz v oběhu dokáží ovlivnit ekonomický růst. Co trvalo Římu dvě století, zvládla Francouzská republika za prvních šedesát let dvacátého století. A to byl francouzský frank poměrně tvrdá měna - 20. století zná horší hospodářské experimenty. Připomeňme Výmarskou republiku, které se v letech 1919 - 1923 podařilo srazit německou marku vůči americkému dolaru na dvě biliontiny původní hodnoty, anebo velkolepý makroekonomický pokus komunistických vlád, který pomocí gigantických státních projektů, znárodňování a kolektivizace v letech 1947 - 1955 zničil téměř paralelně životní úspory od Aše k Vladivostoku, od Baltu k Černému moři a od Berlína po Peking.

Zkrátka a dobře, z pohledu dvou tisíciletí všechny investice vypadají rizikově. Můžeme se sice bavit o budoucí průměrné roční výnosnosti investic ve výši čtyř, šesti, osmi anebo deseti procent, historická míra dlouhodobé výnosnosti je však daleko nižší. Tuším, že vám pravnuci vašich pravnuků budou vděčni, pokud vy a vaši potomci dokážete v průměru ročně vydělat alespoň jedno jediné kladné procento.

Jaká investice je podle vás v dlouhém období nejméně riziková? Považujete nějaké investování za "bezrizikové"? Jaké a proč? Jakým způsobem byste spořili svým vnukům?