Evropské univerzity se brání potřebným změnám

Konkrétní příklad: Je velké množství těch, kteří zarputile hájí názor, že vzdělání na vysokých školách musí být bezplatné. Vědí však vůbec o čem hovoří? Vždyť "bezplatné" vzdělání, tak jak je praktikováno u nás či v některých jiných zemích, znamená, že každý platí za vzdělání v rámci daňového systému. Bez ohledu na to, zda měl možnost tuto službu hrazenou z veřejných zdrojů čerpat, či ne, příp. zda si ji pro sebe musel plně uhradit.
A co je horší - poskytovatel vzdělávacích služeb, tj. příslušná veřejná vysoká škola, dostává finanční prostředky nezávisle na tom, jak se její absolventi uplatňují. Systém je nespravedlivý i neefektivní současně. Mimo jiné je zřejmé, že jak při výběru studentů, kteří mohou na veřejných školách studovat, tak i při jejich uplatnění v praxi rozhodují v důsledku působení tohoto systému mnohem více známosti než schopnosti. Systém tak spíše přispívá k sociální segregaci společnosti založené na obnovování rodových výsad, což je pozorovatelné a doložitelné zejména u prestižních oborů.

Dalším obecně oblíbeným omylem je, že alternativou tohoto systému je školné, které omezuje přístup ke vzdělání méně majetným.
Ve skutečnosti se u nás i v jiných zemích navrhuje systém, kde by mohl každý platit až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl. Takové systémy v některých zemích úspěšně fungují, neomezují nemajetným přístup ke vzdělání a především - motivují vysoké školy k tomu, aby poskytovaly co nejkvalitnější vzdělání z hlediska uplatnění svých absolventů. U nás má tento systém v programu nejen ODS, ale, což možná leckoho překvapí, i KSČM. Rozdíl je jen v tom, že KSČM navrhuje, aby příslušná částka byla odváděna ze zisku zaměstnavatele, ovšem podle výše mzdy zaměstnance. Rozdíl je pouze ideologický, nikoli praktický. Více si o tomto systému můžete přečíst v článku Zavést školné na vysokých školách? Ano, ale jak?.

Financování studia? Není to jen školné

Hovoříme-li o podílu těch, kterým jsou či byly poskytnuty vysokoškolské vzdělávací služby (studenti, absolventi) na financování vysokých škol, musíme uvážit nejrůznější formy. Jedná se nejen o školné, ale i o tzv. registrační poplatky, které mohou dosahovat obdobné výše. Rozdíly jsou také v tom, jak a za jakých podmínek je školné spláceno, resp. jak fungují různé podpory splácení školného či registračních poplatků. Rovněž ve způsobu podpůrného systému studentů vysokých škol existují výrazné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Státy totiž poskytují studentům různé formy přímé nebo nepřímé pomoci za účelem dosažení dostupnosti vzdělání.

Rozdíly jsou v podpoře školného či zápisného za registraci studentů, příspěvku na náklady na vzdělávání, které nesou školy či v podpoře při poskytování půjček, které jsou vratné. Dále v podpoře studentů formou stipendií, která vratná nejsou, v podpoře formou poskytování sociálních dávek či daňových zvýhodnění pro rodiny se studujícími dětmi. Také to může být poskytování sociálních příspěvků na ubytování studenta, jeho dopravu anebo zdravotní péči. Srovnání situace v jednotlivých zemích je tak poměrně obtížným úkolem.

Platba z budoucího příjmu studenta se osvědčuje

Pokud bychom se pokusili shrnout nejvýznamnější trendy ve světě a v Evropě, mohli bychom říci následující:

1. Zemí, která jako první úspěšně realizovala systém podílu nabyvatele vysokoškolských služeb na jejich úhradě formou odvodu z budoucího příjmu absolventa, je Austrálie. Zde byl tento systém (HECS) zaveden v roce 1988 a je postupně zdokonalován. Student buď platí přímo s výrazným zvýhodněním (40 %), nebo jako absolvent po dosažení průměrného příjmu odvádí maximálně 10 % ve prospěch své "mateřské" vysoké školy do doby vyrovnání neúročeného závazku. Systém je všeobecně považován za úspěšný, zavedly jej další země (Nový Zéland, částečně Anglie), některé jeho zavedení připravují (Čína, Maďarsko).
2. V USA byl v roce 2003 zaveden obdobný systém na soukromé bázi (MyRichUncle). Student se zavazuje po absolvování vysoké školy splácet po dohodnutou dobu určité procento ze svého příjmu odvozené od výše půjčky, která mu byla na studium poskytnuta. Poté je závazek vyrovnán bez ohledu na to, kolik fakticky zaplatil. Systém je v rané fázi vývoje.
3. Evropa se vyznačuje silnou podporou vysokých škol z veřejných rozpočtů. Školné bylo zavedeno v Irsku (3 000 - 5 000 eur/rok), ve Velké Británii (2 740 - 4 820 eur/rok), Nizozemsku (1 450 - 2 300 eur/rok), Portugalsku (300 - 2 500 eur/rok), Belgii (400 - 700 eur/rok), Itálii (450 - několik tisíc eur/rok), Rakousku (363 eur/rok), Španělsku (mělo by dosahovat až 30 % příjmů univerzit, zatím je nízké a zvyšuje se jen o inflaci v důsledku odporu studentů).
   Některé další země vybírají registrační poplatky dosahující výše školného - Francie, Island, Lichtenštejnsko a od roku 1996 i dvě spolkové země SRN (Bádensko-Württembersko, Berlín).
   V Norsku je zaveden systém financování podle výstupu (uplatnění absolventa), který však tvoří jen zanedbatelnou část celkového financování.

Situace v Evropě si zasluhuje podrobnější komentář, protože otázka školného je zde mimořádně citlivá. Mimo jiné i proto v již zmíněných dvou spolkových zemích SRN byly zavedeny "registrační poplatky". Ovšem v takové výši, že se v podstatě jedná o školné. Jiné země zase musely odstoupit od původních záměrů. Např. Slovensko, které školné zavést chtělo, ale pro velký odpor nedokázalo.
Portugalsko zavedlo vyšší školné v roce 1992 a chtělo jej postupně zvyšovat až na částku 50 % celkových nákladů. V důsledku silného odporu studentů i veřejnosti se zde od roku 1997 školné ustálilo na úrovni 8 % nákladů.
Podobně je tomu i v Itálii, kde by školné mohlo dosahovat až 20 % nákladů, ale většina vysokých škol pro odpor studentů vybírá částky podstatně nižší.
Irsko v roce 1994 vybíralo nejvyšší školné v Evropě. To doložitelně působilo sociálně segregačně. Výrazné zlepšení ekonomické situace a rozpočtových příjmů umožnilo, že stát začal studentům přispívat na studium. V roce 1995/1996 hradil polovinu školného, v následujících létech převzal veškeré výdaje.

Nejúspěšnější školy jsou pod tlakem konkurence

Pokusme se ve stručnosti shrnout zkušenosti z peripetií, kterými procházejí pokusy o reformu financování vysokých škol v evropských zemích, ze sociálních reakcí i z toho, co se odehrává ve světě. Postavení evropského vysokého školství ve světové konkurenci i jednotlivých zemí částečně postihuje tabulka na konci článku. Při její interpretaci si musíme uvědomit, že změny ve financování studia vedoucí k větší motivaci vysoké školy jako poskytovatele vzdělávacích služeb se projevují až se značným zpožděním. Efekty se však dostavují již dříve v některých ekonomických parametrech - např. v Austrálii již několik let výrazně rostou příjmy z exportu vzdělávacích služeb. Každopádně nelze přehlédnout, že se jako nejlepší umísťují univerzity působící v podmínkách konkurence, která je nutí usilovat o co největší kvalitu poskytovaných vzdělávacích služeb. To je zřejmé nejen z hodnocení, z něhož vychází tabulka, ale i z dalších, které byly zveřejněny v dřívějších letech.

Tomuto požadavku vyhovuje systém odvodu z příjmů absolventů, který zatím v Evropě využívá pouze Velká Británie. Zde je však - na rozdíl od Austrálie - odložené školné zatíženo úrokem, byť i nízkým. To vytváří nejen psychickou bariéru (proto zde existuje silný odpor studentů a veřejnosti proti školnému). I tak se britské univerzity v hodnocení zcela zjevně umísťují mezi nejlepšími.

Naopak univerzity v dalších evropských zemích dlouhodobě ztrácejí své postavení. Je to mj. dáno i neujasněností hlavního cíle reforem, které zde probíhají. Místo toho, aby reformy vedly k přímé finanční zainteresovanosti na uplatnění jejich absolventů, orientují se zejména na zvýšení počtu studentů, resp. "otevřenost" vysokých škol. Zcela neúspěšné jsou pak snahy udržet kvalitu vzdělání administrativními nástroji. Neutěšená situace vede k selhávání lisabonského procesu. Je dána prorůstáním administrativy vysokých škol s administrativou příslušných ministerstev. Projevuje se to pak ve snaze nepřipustit reformy, které by vyvolaly konkurenční tlaky a vedly ke zodpovědnosti za kvalitu poskytovaných vzdělávacích služeb.

Žebříček univerzit v roce 2005 podle kvality vzdělání a výsledků vědeckovýzkumné činnosti

Zpracoval Institut vysokého školství Šanghajské univerzity podle všeobecně uznávaných kritérií - počet pedagogů a absolventů, kteří jsou nositeli Nobelovy ceny či některých dalších reprezentativních ocenění, počet publikací a citací v renomovaných časopisech. Mezi předními univerzitami jsou veřejné i soukromé.

Prvních 10

Nejdůležitější roli při reformě financování vysokého školství u nás či v kterékoli zemi bude proto hrát otevřené, pravdivé a plné seznámení veřejnosti s tím, co, jak a proč se v dané oblasti chce učinit. Místo zpolitizovaných a zarputilých půtek používajících pojmu "školné" jako strašáka (a to i tam, kde se o školné v podstatě nejedná), by se měl otevřít prostor pro osvětu a kvalifikované veřejné diskuse. Jde o to, aby na zavedení efektivního systému každý získal a nikdo neztratil.

Psáno pro čtvrtletník Přítomnost.

Absolvovali jste vysokou školu? Byli byste ochotní za vzdělání platit? Myslíte si, že systém odloženého školného je ten nejideálnější? Nebo je současný stav dostačující?