Jak zlepšit politický trh? Zrušme politikům pevné platy

Často slýcháváme z úst známých osobností i obyčejných lidí, jak jsou se současnou kvalitou na politickém trhu nespokojeni. Stěžují si, že není z koho vybírat, a že ať zvolí kohokoliv, stejně si politici nakonec chtějí pouze "nahrabat" a neusilují o blaho občanů, kteří jim ve volbách dali důvěru. Také nízká účast ve volbách svědčí o nespokojenosti občanů a ztrátě jejich víry v to, že svým hlasem mohou něco změnit. Možnost běžného občana ovlivňovat politiku je v dnešních demokratických systémech skutečně značně omezená. Problém tedy nespočívá v politicích samotných, nýbrž v nastavení stávajícího systému. Pro běžného člověka vytváří současný systém mnoho překážek v jeho snaze politiku ovlivnit. Pokud tedy pro ně chceme větší blaho, logicky musíme posílit jejich vliv, resp. odstranit regulace, které jejich možnosti ovlivňovat politiku značně redukují.

Díky historické zkušenosti snad již většina lidí pochopila, že stát není nic nezávislého, co by osvíceně vedlo společnost k lepším zítřkům. Je to pouze skupina lidí, která je vzorkem populace. Samozřejmě to jsou lidé, kteří museli prokázat určité nadprůměrné schopnosti, a proto jim společnost svěřila nadprůměrnou moc a nadprůměrné příjmy. Nicméně otázka, jestli současný systém nelze změnit k lepšímu, je vzhledem k současné situaci zcela na místě. Ekonomie nám v tomto případě poskytuje cenné poznatky, z kterých plynou jasné závěry.

Politik maximalizuje svůj prospěch, využijme toho

Za prvé, politik skutečně hledí především na svůj zájem, což je naprosto normální a je to dokonce jeden z předpokladů, na kterých je moderní ekonomická teorie založená. Neznamená to však, že se každý politik nutně chová sobecky a nemůže se chovat altruisticky. Podstatné je to, že ať je jeho jednání jakékoliv, snaží se tímto jednáním maximalizovat svůj užitek. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl je pro pochopení ekonomických poznatků o chování lidí naprosto klíčovým.

Za druhé, každý vztah občan - politik je ze své podstaty úplatným vztahem. V principu neexistuje rozdíl mezi úplatkem ve formě odevzdaného hlasu ve volbách a stamiliónovým úplatkem při zadávání veřejné zakázky. V principu dokonce není rozdíl ani mezi korupcí a populismem. Společným jevem všech zmíněných příkladů je snaha určité části společnosti zvýšit si svůj užitek prostřednictvím státní moci. Je v zásadě jedno, dosáhnou-li toho prostřednictvím prosazení určitého zákona (lobby), obejitím právě účinných zákonů (v současnosti jediný, zákonem postihovaný druh úplatků), či prostřednictvím pro stát (a tedy pro všechny občany kromě uplácející strany a upláceného politika) nevýhodného nakládání se státním majetkem. Jak tedy rozlišit škodlivé úplatky od těch pozitivních a chtěných? Dá se říci, že úplatek je tím škodlivější, čím více poškozuje neuplácející část společnosti. Pravděpodobnost, že určitý úplatek bude škodlivý, přitom záleží na tom, jak velkou část společnosti tvoří uplácející strana. Neboli čím větší část společnosti tvoří uplácející strana, tím menší je pravděpodobnost, že půjde o úplatek pro společnost škodlivý. Krajní možností je tedy případ, kdy uplácející stranou je celá společnost. Pouze v takovém případě máme úplnou jistotu, že úplatek je pro společnost celkově prospěšný.

Za třetí, pokud se podíváme na politiku očima ekonoma, vidíme trh určitého druhu statků. Nic víc a nic míň. Nabízející stranu na trhu idejí tvoří politici, kteří nabízejí své představy toho, jak by mohla celá společnost lépe fungovat. Tito politici nám občanům nabízejí širokou škálu produktů. Od těch nejobecnějších a nejzásadnějších, jako jsou ideologie (které řeší otázku, jakou roli by vůbec stát měl ve společnosti hrát, tedy jestli a do jakých oblastí má stát zasahovat), až po jednotlivosti a drobné nuance toho, jak konkrétně má stát do společnosti zasahovat. Povšimněme si toho, že se chovají naprosto stejně, jako každá nabízející strana, tedy prezentují své produkty jako ty nejkvalitnější a nejlevnější na ideovém trhu. Poptávající stranou a spotřebiteli těchto výrobků jsou samozřejmě občané (voliči), kteří požadují co možná nejkvalitnější služby státu za co nejmenší cenu.

Za čtvrté, každý ekonom musí po prvním zběžném analytickém pohledu zkonstatovat, že jde o trh značně regulovaný. Společným rysem těchto regulací je potlačování konkurenčního boje. Jak je ale známo, konkurenční boj je jedinou hybnou silou, které vděčíme za dnešní životní úroveň. Pouze konkurence je schopna donutit výrobce poskytovat stále kvalitnější produkci za stále nižší ceny. Její absence tedy nevyhnutelně vede k horší kvalitě, se kterou se potom jako spotřebitelé setkáváme.

Konkurence politického trhu je omezena

Na politickém trhu jako na jakémkoliv jiném trhu můžeme rozlišit dva typy konkurence, a sice konkurenci na trhu a konkurenci o trh. Konkurence o trh určuje, kdo vůbec určitý druh statku bude vyrábět, konkurence na trhu potom určuje postavení jednotlivých producentů na tomto trhu. V případě politického trhu konkurenci o trh představují volby. I tato konkurence je v současnosti omezena, neboť ke konkurenčnímu boji zde dochází jednou za čtyři, resp. šest let. Pořádat volby každý den by však jistě znamenalo vyšší náklady, než by byly výnosy spojené s posílením konkurence mezi politiky a tento návrh se proto zmíněnou regulací nezabývá.

Druhou věcí je však omezení konkurence na trhu. Platy politiků jsou v současném systému zcela determinovány výsledky voleb. Na dobu volebního období tak mají všichni politici garantovaný příjem pro všechny ve stejné výši, nezávisle na kvalitě, kterou poskytují. Běžní občané jsou tak během volebního období postaveni mimo hru. Nemožnost přímo ovlivňovat politiku během volebního období je tím hlavním důvodem, proč čelíme v současnosti tak silnému a iracionálnímu volebnímu cyklu. Kvůli této deformaci politického trhu také získávají na síle úzké zájmové skupiny.

Budeme politiky platit přímo, a dobrovolně

Jak již bylo řečeno, u úplatků úzkých zájmových skupin je ale daleko větší pravděpodobnost, že budou pro společnost škodlivé. Zavedení dobrovolného placení proto představuje možnost, jak těmto úzkým zájmovým skupinám vytvořit protiváhu. Politik bude postaven před rozhodnutí, vezme-li si padesátimiliónový úplatek od jednotlivce (či firmy), nebo desetikorunový úplatek od pěti miliónů občanů. Možnost vydělat si nesrovnatelně více, než činí současné platy státních představitelů také do politiky může přitáhnout kvalitnější lidi, kteří jsou v současnosti lépe zaplaceni v soukromém sektoru. Snaha státních představitelů "nahrabat si" pro sebe tak nutně nemusí jít proti zájmům společnosti.

Někdo jistě namítne, že když nebudou mít povinnost, nebudou platit nic. Ano, je to možné, ale přinejmenším nepravděpodobné. Samozřejmě, kdyby celkově zaplatili politikům méně, riskují, že vliv úzkých zájmových skupin oproti současnosti vzroste. Byli by tak sami proti sobě a brzy by od tohoto jednání upustili. Uvědomili by si, že každou poslanou korunou posilují svůj vlastní zájem a své hodnoty.

Je pochopitelně možné systém úplné deregulace platů politiků zavést postupnými kroky, tzn. nejprve ponechat určitou povinnou minimální částku, kterou by byl každý občan nucen zaplatit. Zajímavé je se také podívat na to, kolik vlastně politikům platíme, tedy jakou část našich příjmů v současnosti politikům obětujeme. Pokud celkovou sumu vydělíme počtem občanů ČR starších osmnácti let, vyjde nám necelých 300 Kč ročně. Pokud by tedy občané v zájmu vyšší kvality byli ochotni podle svého uvážení rozdělit mezi státní představitele 600 Kč ročně (50 Kč měsíčně), byli by schopni zaplatit politikům v průměru dvakrát vyšší platy. Pokud chceme kvalitnější zboží, musíme za něj zaplatit vyšší cenu. Musíme však podporovat jen ty ideje, které jsou pro nás užitečné. Jediný, kdo je schopen toto rozlišit, jsme přitom my sami. Nikdo jiný nemůže vědět lépe co chceme.

Jak se vám navržený systém líbí? Chtěli byste takový systém Fungoval by? Kolik byste ročně politikům posílali? Nebo máte jiné řešení?