Evropa chce bezpohlavní zákazníky

Směrnice o rovném zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování byla přijata 13. 12. 2004. Důvodů jejího zavedení bylo hned několik. Všechny základní zákony EU (například Smlouva o založení Evropského společenství, Charta základních práv Evropské unie) mluví o rovnoprávnosti mužů a žen. V praxi je ale vidět, že obě pohlaví nemají stejné příležitosti a z toho je zřejmé, že některé rozdílné přístupy je nutné blíže regulovat.

Jsou zde oprávněné důvody pro zavedení směrnice?

Existují oblasti, kde neustále dochází k preferování některého pohlaví bez řádného zdůvodnění. Na toto téma byly vypracovány spousty studií (některé naleznete na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí). Analýzy dokazují, že ženy jsou výrazně podhodnocovány (mají až o 30 % nižší příjem), jsou diskriminovány při přijímání do zaměstnání a jen výjimečně působí v rozhodovacích orgánech obou státních nebo soukromých institucí. Problémy jsou i v rodinách a domácnostech (domácí násilí, pohled na ženu jako pečovatelku, pohled společnosti na roli muže a ženy v domácnosti). Samostatnou kapitolou by naopak mohly být výsledky rozvodových řízení a přidělování dětí do péče, tedy jednoznačná diskriminace mužů. Což je první okruh, kterého se směrnice trochu dotýká. Podíváme-li se na vše z obecnějšího evropského kontextu, najdeme diskriminaci ve zdravotním pojištění (ženy si musí v některých zemích platit porody), v povinnosti vojenské služby nebo při odchodu do důchodu. Ženy odcházejí do důchodu dříve, což diskriminuje muže, na druhou stranu, když žena dospěje do důchodového věku, je "bez milosti" zaměstnavatelem do důchodu poslána a má velmi ztížené podmínky na trhu práce. Žádná studie ale jednoznačně neukazuje na problémy v oblasti podnikání (na pekaře, mlékaře, bankéře, pojišťováky,

Je ale nutné regulovat podnikání? Je zde tak neoprávněný ale rozdílný přístup k ženám a mužům? Podle předkladatelů nejde pouze o otázku ženských práv, ale o celou oblast rovného přístupu a možnosti stejné volby (rozhodování) ohledně vlastního života. Již v Chartě základních práv a svobod je věnována pozornost rovnosti (kapitola 3), článek 23 (Rovnost mužů a žen) mimo jiné říká, že "rovnost mužů a žen musí být zajištěna ve všech oblastech, včetně zaměstnání, práce a odměňování."

Evropská unie již v minulosti přijala několik zákonů na ochranu pracovně-právních podmínek žen a mužů, které eliminují nerovné zacházení z důvodu pohlaví v pracovně právních vztazích, což výše uvedený článek z Charty zdůrazňuje. Teď poprvé přijala i směrnici, která upravuje "rovnost" mimo pracovně právní vztahy, upravuje soukromou podnikatelskou sféru.

Co směrnice říká?

Směrnice upravuje povinnost prodejce zboží nebo poskytovatele služeb nepoužít při rozhodování o ceně pohlaví jako jeden z faktorů určujících cenu zboží nebo poskytnutí služby. Například při posuzování poskytnutí úvěru nesmí být 25letá žena ve srovnání s 25letým mužem diskriminována, pokud mají stejné požadavky na úvěr a doloží stejné podklady (příjem, zajištění atd.). V nemocnicích nesmí být nakládáno jinak s pacienty různého pohlaví a tak dále.

Směrnice mimo jiné definuje formy diskriminace (přímá a nepřímá diskriminace, obtěžovaní a sexuální obtěžování) a zakazuje všechny jejich formy ve všech oblastech života.

Zásada rovného zacházení je směrnicí vnímána jako jednání, při kterém nedochází k žádné formě diskriminace z důvodu pohlaví, těhotenství či mateřství. Těhotenství a mateřství je celoevropsky vnímáno jako velmi problematická oblast, na kterou je nutné při aplikaci směrnice dát ještě daleko větší důraz. Například ve Španělsku a Portugalsku není standardně kryto ze zdravotního pojištění nic, co se týká těhotenství a porodu.

Co se změní v praxi?

Bez ohledu na pohlaví by všichni při splnění stejných podmínek měli dané zboží či službu získat za stejnou cenu a ve stejné kvalitě, pokud toho lze dosáhnout. Například tak v budoucnu by muž či žena měli u kadeřníka za stejnou službu zaplatit stejně. Stejně tak to platí i u ostatních služeb a zboží - přístup na fotbalové stadiony zdarma pro ženy je tímto zakázán, tanečním kurzům zdarma pro muže je také konec.

Jediné "pozitivum" směrnice je tedy v tom, že pokud se někdo cítí diskriminován, může soukromý subjekt zažalovat. Důkazní břemeno (prokázání, že k diskriminaci nedošlo) je na straně soukromého subjektu! To znamená, že ve všech společnostech budou muset být popsány transparentně všechny postupy určení ceny služby nebo zboží, aby bylo možné vždy dokázat opak.

Zásada rovného zacházení v přístupu ke zboží a službám ale nevyžaduje, aby příslušné možnosti byly vždy poskytovány mužům a ženám na společném základě, nejsou-li osobám jednoho pohlaví poskytovány výhodněji. Příkladem může být hospitalizace, kde všichni mají stejnou možnost být hospitalizování, platí stejnou cenu, ale z důvodu fyzických dispozic může být poskytnuta jiná šíře ošetření.
Příkladů by se dalo najít víc, například vše je podřízeno tomu, aby žena na rodičovské dovolené mohla zůstat s dítětem a starat se o něj. Pokud je muž na rodičovské dovolené, naráží na mnoho malých i velkých bariér (nemocnice nemají lůžka pro otce s dítětem a podobně). Na druhé straně je zase žena-živitelka rodiny vnímána velmi negativně, jako krkavčí matka, která není ochotna se pro dítě vzdát kariéry.

Celá směrnice chce eliminovat jakékoliv zvýhodnění jednoho nebo druhého pohlaví z důvodu právě tohoto pohlaví. Je zde ale několik výjimek a zpřesnění:

• Každý si i nadále může vybrat svého smluvního partnera (směrnicí není omezeno právo na subjektivní rozhodnutí), a to i v případě, kdy se rozhoduje podle toho, zda zákazník je muž nebo žena. Příkladem může být taxislužba, řidičky ženy z důvodu bezpečnosti vozí v nočních hodinách pouze ženy.
• Článek 5 směrnice mluví o pojistně-matematických faktorech. Od 21. 12. 2007 se standardně nesmí používat pohlaví jako rozlišující faktor pro stanovení pojistného nebo pojistného plnění. Na druhou stranu ale členské státy mohou do uvedeného data rozhodnout o povolení přiměřených rozdílů ve výši pojistného a pojistného plnění u jednotlivých pojištěnců, je-li pohlaví určujícím faktorem při hodnocení rizika založeném na příslušných a přesných pojistně-matematických a statistických údajích. Pokud si myslíte si, že rozdíl ve střední délce života mužů a žen není způsoben jednoznačně dispozicemi jednotlivých pohlaví, mýlíte se. Rozdíl je zhruba 5-7 let.
• Tato směrnice se nevztahuje na obsah sdělovacích prostředků a reklamy ani na vzdělávání.
• Rozdíly v zacházení lze přijmout pouze tehdy, jsou-li odůvodněny legitimním cílem. Legitimním cílem může být například ochrana obětí násilí spojeného s příslušností k pohlaví (třeba v případě zřizování azylových domů pro osoby stejného pohlaví), ochrana soukromí a slušnosti (například pokud nějaká osoba poskytuje ubytování v části svého obydlí), prosazování rovnosti mužů a žen nebo zájmů mužů a žen (například nesmíšené dobrovolné organizace), svoboda sdružování (třeba členství v nesmíšených soukromých klubech) a pořádání sportovních činností (nesmíšené sportovní akce a podobně).

Co z toho tedy plyne?

Směrnice řeší něco, co vyřešit nejde nebo spíše se řešit nepotřebuje. Jediné, co tedy řeší je oblast pojišťovnictví, kde ale stejně ponechává zadní vrátka.
Celá směrnice eliminuje jakékoliv zvýhodnění jednoho nebo druhého pohlaví. Chce nastavit rovné podmínky přístupu k životu, tedy stejné životní náklady, stejnou možnost realizovat se, stejnou možnost rozhodovat se. Všude tam, kde je jedna skupina zvýhodněna, musí dojít k odstranění tohoto zvýhodnění. Otázka je, zda se to, spíš než v soukromé podnikatelské sféře, neděje u služeb státu - ve zdravotnictví, sociálních službách apod.

Jistě se bude diskutovat o zachování možnosti určit sazbu pojistného v pojištění osob i na základě pohlaví, podobně jak to předpokládají i ostatní státy EU. Vláda vydá usnesení, na základě kterého se bude žádat o výjimku, nebo nebude. V době přípravy této směrnice vláda již jedno usnesení vydala (14. 6. 2004), v něm jednoznačně odmítla výjimky v pojišťovnictví

Česká republika musí v nadcházejícím období zapracovat danou směrnici do své legislativy. Týká se to zhruba 14 různých zákonů. Budeme muset zřídit instituce, které budou dodržování rovnosti kontrolovat (kapitola III této směrnice), budeme sbírat poznatky a prosazovat nezbytná opatření k jejich dodržování a dalšímu prohlubování. Do legislativy musíme zapracovat sankce z nedodržování směrnice, proběhne informační kampaň ohledně dopadů této směrnice. Toto vše bude stát spoustu peněz (již dnes funguje na MPSV pracovní skupina, která čítá více než 30 lidí a zabývá se touto problematikou), které budou chybět někde jinde.

V tuto chvíli je na stole vlády nebo příslušného ministerstva "antidiskriminační zákon", který by mohl většinu požadovaných zpřesnění obsahovat. Doufejme, že vše proběhne ku prospěchu občanů tohoto státu.

Jak vy vnímáte rovnost mužů a žen? Pobouřila vás směrnice? Myslíte si, že existuje diskriminace z důvodu pohlaví při nabídce zboží a služeb?