Také máte doma padělky?

Peníze se falšují od pradávna, na tom není nic překvapujícího. Postupné zdokonalování ochranných prvků platidel sice komplikuje jejich napodobování, ale zároveň klade stále větší nároky na uživatele. Poznat zdařilý padělek nemusí být až tak snadné. Na kousnutí do zlaťáku potřebovali naši prapředci pouze pevné zuby, dnes si u bankovek "vystačíme" s ultrafialovou lampou, lupou a seznamem ochranných prvků. Ale co s moderními mincemi?

Víno, špagety a špinavá eura

První falšovna euromincí byla odhalena již počátkem listopadu 2002 v Itálii. Padělatelé v ní vyrobili a následně uvedli do oběhu 300 tisíc kusů jedno a dvoueurových mincí. Zadržen byl materiál na další půlmilion padělků. Denní obrat této "fabriky" dosahoval pěti stovek mincí, které pak byly prodávány za cenu 30 až 45 centů za kus.

Pokud chcete hned úvodem namítnout, že se falšování mincí nevyplatí, tak se mýlíte. Samozřejmě ražba vlastních desetníků se nevyplácela ani České národní bance, ovšem mince vyšších hodnot, například ty eurové, už mohou znamenat zajímavý byznys. Jak uvedl rakouský list Der Standard, odborníci odhadují náklady na padělání dvoueurových mincí na přibližně třetinu jejich nominální hodnoty. Proto se dnes zaměříme právě na kovová platidla Evropské unie.

Jak poznám falešnou minci?

Na rozdíl od bankovek doslova překypujících dobře známými a často připomínanými ochrannými prvky může být odhalení kvalitního padělku mince v běžném platebním styku složitější. Proč je tomu tak, když není potřeba UV lamp či jiných kontrolních zařízení? Důvodem je nejspíš malé povědomí o tom, že se padělají i mince, a také neznalost způsobů, jak falzifikát rozpoznat. Jak tedy na to?

Jako první test poslouží pozorné prohlédnutí mince. Méně kvalitní padělky poznáte ihned, ty zdařilejší vyžadují více času a bystré oko. Jako příklad použijeme fotografie falešné mince, která byla letos v oběhu v Německu.

Použití jiných (levnějších) materiálů se obvykle projeví buď na barvě mince, anebo na optických vadách (například světlý proužek na stříbrné části mince na obrázku). Pozorněji se podívejte i na přechod jednotlivých materiálů (použití více různých materiálů je jedním z ochranných prvků euromincí - pozn. red.). V našem případě je na první pohled vidět, že zlatá část mince, resp. její okraje, rozhodně "nesedí" se stříbrnou. I přes snahu padělatelů o co nejlepší ražbu můžete nalézt odchylky i v grafických detailech mince. Nejčastěji jsou původní drobné detaily, v našem případě relativně malý ostrov západně od Skotska, výrazně větší (porovnejte se skutečnou eurovou mincí).

Pro větší obrázek si klikněte na náhled.

Použití jiného kovu než u originálu můžete odhalit i u velmi zdařilých padělků, které již nevykazují neduhy v chybné ražbě. Němečtí odborníci doporučují nechat minci spadnout na tvrdou podložku. Padělky totiž díky odlišnému materiálu "zvoní" trochu jinak než originály. Samozřejmě k takovému testu budete potřebovat dvě mince, u kterých víte, že je jedna z nich pravá. Druhou možností je tzv. magnetická zkouška, ke které postačí malý magnet. Jedno a dvoueurové mince jsou mírně magnetické, naproti tomu jejich padělky jsou buď velmi silně magnetické nebo naopak. Jedno, dvou a pěticenty jsou díky železnému jádru silně magnetické, desetníky, dvacetníky a padesátníky (jsme stále u evropských centů) naopak vůbec. Slabší padělky poznáte dokonce pouhým okem.

Máte doma ve sbírce padělek? Půjdete sedět!

Pokud se vám do ruky dostane padělek mince, rozhodně si jej nenechávejte. "Fyzická osoba musí tuto skutečnost oznámit Policii České republiky nebo státního zastupitelství," vysvětluje Pavel Palivec z odboru komunikace ČNB. Přitom nezáleží na tom, zda jde o platidlo české či zahraniční, všechny měny požívají z tohoto pohledu stejné ochrany. Pokud si falešnou minci ponecháte, mohlo by být posouzeno jako přechovávání padělaných peněz, za což hrozí trest odnětí svobody na dva roky až osm let.

Chcete vědět, kolik kusů padělků již bylo v Evropské unii odhaleno? Podívejte se na statistiky Evropské centrální banky. Čísla za Českou republiku najdete na stránkách České národní banky.

Pokud by byl padělek odhalen při placení v obchodě či ukládání na účet v bance, vztahuje se povinnost zadržení a odevzdání na právnickou osobu, tedy obchod či banku. Vy byste se však zodpovídali z pokusu udání padělaných peněz. "To je trestáno stejně jako samotné padělání odnětím svobody na pět až deset let," varuje Pavel Palivec. Shovívavější bude české právo jen v případě, že jste padělek přijali při placení v domnění, že jde o pravé platidlo. Tady by hrozilo odnětí svobody až na dvě léta, peněžitý trest nebo propadnutí věci. To se samozřejmě týká jen padělků peněz platných a za platné peníze vyměnitelných, nikoli peněz "historických".

Ve všech případech platí, že za odevzdané či zabavené padělky nezískáte od státu či centrální banky žádnou náhradu ani odměnu. Tato pro běžného občana diskriminující úprava je stejná v celé Evropské unii. Proto je předmětem diskusí v rámci sjednocování evropského bankovního trhu (součást programu Financial Services Action Plan). Jedním z návrhů je zavést povinnost vyplacení nominální hodnoty falzifikátů tomu, kdo je v dobré víře přijal jako pravé peníze. Samozřejmě každý má právo požadovat od osoby, která mu zaplatila falešnou mincí, náhradu škody soudní cestou.

Už jste někdy měli v ruce padělek bankovky či mince? Kontrolujete peníze, jestli jsou vůbec pravé? Anebo raději věříte platebním kartám?