Brazilec, který je doma v Česku

Fabiano Roberto Haupt Müller de Freitas Golgo, jak zní celé jeho jméno, se narodil před 33 lety v jihobrazilském Porto Alegre. Jeho otec je úspěšný a bohatý daňový advokát a ze svého syna chtěl mít také právníka. Fabiano proto navštěvoval právnickou fakultu Katolické univerzity v Porto Alegre. On sám ale chtěl studovat v USA. Když mu přišlo oznámení, že byl přijat na New York University na žurnalistiku a public relations, právnickou fakultu opustil. Jeho otec s tímto krokem nesouhlasil a odmítl ho finančně podporovat, Fabiano tedy prodal většinu svých věcí a koupil si letenku do New Yorku. Zbývalo mu jen šedesát dolarů, se kterými by musel nějak začít, nakonec mu však otec těsně před odletem dal čtyři sta dolarů "na dovolenou" a řekl, ať se za čtrnáct dní vrátí. Fabiano si ale našel byt "jedna plus okna" v New Jersey, chodil do školy a vydělával si mytím nádobí. Po nějaké době začal dostávat od školy stipendium (600 dolarů měsíčně) a jeho otec se nakonec s jeho rozhodnutím částečně smířil a začal mu posílat tisíc dolarů měsíčně s tím, že pokud by byl v Brazílii, dostával by dva tisíce. Fabiano raději zůstal v USA, ale na prázdniny se vracel vždy domů. "Věděl jsem, že si tak můžu ušetřit peníze na věci na které mi přes rok nezbylo." Jakmile totiž získal stipendium, přestěhoval se do New Yorku, přestal pracovat a většinu času věnoval studiu. "Chodil jsem do National Broadcasting Museum, kde mají desetitisíce hodin nahrávek rozhlasových a televizních pořadů a většinu volného času jsem studoval záznamy starých vysílání."

Prý ho platí CIA

Ač je Fabiano novinářem, nepochází většina jeho příjmů z novinových článků. Jeho největším příjmem je 1 500 dolarů (asi 45 000 korun) měsíčně, za které vypracovává pravidelné reporty o vývoji české mediální scény. Objednatelem je nadace amerických univerzit, ale Fabiano sám říká, že si myslí, že skutečným kupcem je CIA. "Koho jiného by mohla každý měsíc tak podrobně zajímat česká mediální scéna," ptá se. Kromě tohoto monitoringu míval Fabiano většinou ještě další příjem. Zpočátku jako korespondent deníku Jornal do Brasil, kde dostával 400 dolarů (asi 12 000 korun) měsíčně, za které musel do každého víkendového vydání napsat jednu velkou stranu (Jornal do Brasil má přibližně rozměry starého Rudého práva). Později si výrazně polepšil. Pracoval jako šéfredaktor týdeníku Redhot, kde vydělával 70 000 měsíčně, a jen o něco hůře se měl v redakci Playboye se 60 000. Dnes, kdy jeho hlavním příjmem je opět monitoring, se učí šetřit – přestěhoval se například do levnějšího bytu. Původně bydlel v půdní vestavbě na Vinohradech (125 metrů čtverečních) za 24 000 korun měsíčně, nedávno se ale přestěhoval do podstatně menšího bytu na Starém městě za "pouhých" 12 000. "Do toho půdního bytu jsem si nerad vodil kamarády, byl sice velký a dobře zařízený, ale nechtěl jsem působit dojmem bohatého cizince s nosem nahoru. Jeho velikostí jsem si možná ale kompenzoval to jedna plus okna za tisíc dolarů, ve kterém jsem bydlel v New Yorku," říká zamyšleně.

Krátce poté, co vyšla příloha Extra časopisu Reflex, pro kterou vznikl tento příběh se stal Fabiano šéfredaktorem časopisu Nový prostor. O jeho současných platových poměrech nám bohužel není nic známo.

Nic nemá, všechno totiž projí

Většinu peněz Fabiano utratí. Kromě výše zmíněného nájmu platí ještě leasing na auto - okolo šesti tisíc korun měsíčně, přispívá na studium práv své nevlastní sestry (460 dolarů – asi 14 tisíc korun - měsíčně). Zbytek peněz utratí za dobré jídlo. Jak sám říká, pro něj jako latinoameričana je nejdůležitější pohodlné bydlení a dobré jídlo. Bydlení proto, že v jižní Americe je mnohem běžnější zvát kamarády domů než do hospody. Podobné je to i s jídlem – hodně dobrého jídla může být způsob, jak dát najevo, že je v pohodě. "I když přijdete do nejchudšího domu v Brazílii, vždycky bude uklizeno a lednice bude plná jídla."

V dobách, kdy pracoval v Redhotu či Playboyi a jeho příjem byl velmi vysoký, utrácel navíc další peníze za cestování. Vzhledem k tomu, že po zaplacení všeho nutného i zbytného mu nikdy moc nezůstalo, nemá Fabiano téměř žádné úspory. Jediným finančním produktem, který používá pravidelně, je tak běžný účet. Má dva, jeden dolarový a další podnikatelský, k tomu má přímé bankovnictví a platební kartu. S jejich fungováním není moc spokojen: "hrozně mně štve, že za všechno, co na těch účtech udělám, musím platit. V Americe jsem platil šest dolarů měsíčně (180 korun) a jednotlivé transakce pak byly zdarma." O některých poplatcích se ale často dozví až od svého přítele, který mu dělá účetnictví. "Třeba jsem vybral peníze kartou v bankomatu jiné banky a dostal jsem vynadáno, že to stálo třicet korun."

Naše doporučení

V okamžiku, kdy je třeba poradit s penězi cizincům, narazíme na problém, že řada státem podporovaných produktů je vázána na občanství či trvalý pobyt. Ten ale Fabiano nemá, takže u něj žádné stavební spoření či penzijní připojištění nepřipadá v úvahu. Určitě by ale mohl šetřit a peníze ukládat do podílových fondů, měl by si totiž začít spořit na důchod. Kromě podílových fondů by k tomu mohl použít ještě životní pojistku, ovšem ta je obvykle méně výhodná a především málo flexibilní. Zatímco obvykle jsou peníze v životní pojistce vázány na dlouhou dobu, prodejem investic ve fondech lze potřebnou sumu získat během několika málo dní.

Znáte také nějakého cizince, který se rozhodl u nás zůstat dlouhodobě? Jaké finanční produkty byste mu doporučili? Podělte se o své názory a zkušenosti s ostatními.

Toto je jeden z příběhů napsaných pro přílohu Extra časopisu Reflex, který vyšel v polovině října. Další příběhy budou vycházet po následující čtyři týdny. První příběh o Filipovi cestovateli najdete zde. Druhý o čerstvém absolventu vysoké školy Michalovi je tady. Třetí příběh - teenagera Vojtu - najdete zde. Čtvrtý příběh o aktivní babičce, paní Kratochvílové najdete zde. Pátý příběh o mladé rodině Lídy a Petra najdete tady. Šestý příběh programátora Marka si můžete přečíst zde. Sedmý příběh o Báře, umělkyni na volné noze najdete tady.