Natáčení

Milionář se natáčí jeden týden v měsíci, a to vždy dva díly denně. Já jsem byl ve studiu 28. března na tzv. odpoledním natáčení, náš díl se pak vysílal 19. dubna. Na místě jsme měli být v 11.30, práce trvala až do cca 17 hodin. Byl to velmi příjemný zážitek jak pro mě, tak pro můj doprovod. Realizační tým je opravdu navýsost profesionální, všichni členové štábu jsou mimořádně milí a ochotní, takže i při značné nervozitě soutěžících vše běží hladce a bez problémů.

Hned na začátek přijdou dobré zprávy. Každý soutěžící bez ohledu na výsledek dostane od TV Nova odměnu 2000 korun za účast. Dokonce i členové doprovodu, kteří řeknou do mikrofonu byť jen jediné slovo, dostanou honorář 175 korun.

V šatně všichni nervózně pozorují soupeře a ze způsobu řeči se pokoušejí odhadnout jejich sílu. Veteráni jsou výrazně klidnější než všichni ostatní. S rozmrzelostí je přijata zpráva, že z předchozího dílu pokračuje soutěžící, který je teprve u otázky za deset tisíc. Čím déle se někdo zdržuje v křesle u Vladimíra Čecha, tím méně času zbývá na rozstřely. A jestli je v díle jeden rozstřel nebo čtyři, to zásadně ovlivňuje rozpoložení celé desítky. Je velký rozdíl, jestli máte deseti- nebo 40procentní šanci dostat se do křesla…

Po nezbytném školení a zběžném přepudrování přichází generálka. Asi desetkrát se cvičí rozstřel. Zde se ukazuje, co dělá trénink na počítači. Vyhrávám prvních sedm pokusů, i když někdy pravda těsně. Pomocná režisérka mi musí říci, abych si ve zbylých kolech počítal do deseti, než začnu odpovídat, aby si i ostatní mohli natrénovat triumfální příchod k panu Čechovi. Učíme se správně radovat, zejména elegantně vyhodit obě ruce do vzduchu po vítězství v rozstřelu. Náš doprovod si mezitím pod vedením zkušeného moderátora trénuje různé stupně potlesku, aplausu a zklamání, od lehkého deštíku po supersilný kotel. Přichází komparsisté, dílem studenti, dílem veselé pražské penzistky, které doplňují počet diváků na 120.

Někdy před třetí začíná vlastní ostré natáčení. Vladimír Čech se vůbec nechová jako celebrita, je velmi přátelský. Zatímco u stolečků trpíme při sledování soutěžícího z předchozího dílu ("Kdybych tak měl jeho otázky… To bych do 320 tisíc ani nezaváhal…"), opakuji si zásady dobrého soutěžícího:

• 1. Dobrý hráč ví, kdy skončit. Nejsmutnější je vidět v šatně dospělé muže a jejich rodiny, kterým je do breku z pádu ze 160 na deset tisíc. Sám jsem se u otázky za 320 tisíc rozhodl dále neodpovídat, a dodnes jsem za tuto disciplinovanost vděčný. Ptali se mě, která z následujících písní Karla Gotta prý nemá originální českou hudbu. Vzhledem k mému věku a mým hudebním zálibám to pro mě bylo totéž jako házení korunou. Sice jsem mimo soutěž nakonec označil správnou odpověď, ale míra jistoty nebyla akceptovatelná a případné zklámání by bývalo bolelo.
• 2. Dobrý hráč nemá žádnou nápovědu, když končí. Paradoxně právě ti nejslabší soutěžící často zbytečně nápovědami šetří, jakoby si dělali naděje, že právě oni se vydrápou k deseti miliónům a pak je teprve použijí. Největší výčitky má po soutěži člověk, který u otázky za 20-40 tisíc furiantsky odmítá nápovědu a pak se diví…
• 3. Dobrý hráč mluví „tak akorát“. Nejtrapnější je probírat jednu možnost za druhou, u každé přidat jednu rodinnou historku a nakonec říci, že je to určitě D. Jak vyřknete slovo určitě, jistě, stoprocentně, zaděláváte si na pěknou ostudu, protože jistá je v životě jen smrt. Na druhé straně není dobré ani zarytě mlčet a odpovídat jen písmeny. Je zřetelně vidět, že i jinak vynikající pan Čech má s takovým soutěžícím menší trpělivost, protože nedělá dobrou show.
• 4. Dobrý hráč použije pomoc publika spíše u nižších otázek. V tom případě jsou diváci takřka neomylní, zato u jemných terminologických nuancí u otázek za 1,25 miliónu bývá už publikum k nepotřebě.
• 5. Dobrý hráč má nápovědy po telefonu zvolené tak, aby pokrývaly ty obory, kde on sám si není právě jistý v kramflecích. Je dobré mít jednoho univerzalistu s širokým rozhledem, dále třeba jednoho odborníka na sport, biologii nebo hudbu… Je velmi důležité mít lidi z různých věkových skupin, protože i soutěžící s encyklopedickými znalostmi světových dějin může skončí na obyčejné lidové písničce, kterou jeho babička zná nazpaměť.
• 6. Dobrý hráč ví, že nápověda 50:50 je jediná, která se nemýlí. Je dobré si ji nechat třeba na otázku za 320 tisíc.
• 7. Dobrý hráč je skromný. Do detailu. Právě ti, kdo na počátku Vladimíru Čechovi říkají, že by výhru použili na auto, barák a ještě cestu kolem světa, často končí na deseti tisících...

Připravte se na to, že pár sekund kolem prvního ostrého rozstřelu bude patřit k nejpohnutějším momentům vašeho života. Když už ta radost přijde a usednete do křesla, klidně se uvolněte. Jde to o to snáze, že po každém rozstřelu je docela dlouhá pauza v natáčení. Pak už to není tak zlé. Přes deset tisíc se dostanete téměř určitě, hra si vás vtáhne a nebude to vůbec nepříjemné. Budete-li potom rozumní a uchráníte-li se zklamání z pádu, můžete se těšit na opravdovou euforii a unikátní životní zážitek.

Nakonec malou poznámku k platbám a daním. Sami lidé z Novy velmi rozumně a profesionálně upozorňují výherce, že platby nechodí ihned. Není proto chytré si naplánovat, že druhý den po Milionáři si půjdete koupit vysněný domeček či kabriolet. V mém případě se výhra objevila na kontě 29. dubna, tedy měsíc a den po natáčení, což je přesně v souladu se soutěžním řádem. Všechny výhry nad deset tisíc korun se daní 20 procenty přímo na straně Novy, takže místo 160 000 vám pošlou 128 tisíc a z deseti miliónů zbude "jen" osm… Ale i to se vám za ten den dovolené z práce vyplatí...

Zkusili jste někdy zavolat na linku Milionáře? Nebo jste již dokonce vyhráli? Co si myslíte o zkušenostech autora s touto soutěží? Myslíte, že byste dopadli lépe než on? Podělte se s námi o vaše názory, zajímají nás!

Zpět na hlavní článek.