Co týden, to otázka našich čtenářů. Co otázka našich čtenářů, to odpověď Jana Müllera.
Otázka: Už několikrát jsem četl, že inflace neodráží reálný růst cen kolem nás. Co si o tom myslíte? Je to pravda? A jak se vlastně inflace měří nebo počítá? Pokud je výpočet založený na cenách nějakého vybraného zboží, nebylo by lepší uvádět různá čísla pro různé skupiny lidí, například pro důchodce, bohaté, rodiny s dětmi, mladé svobodné – každý přece kupuje něco jiného?
V době, kdy již byly peníze běžně užívaným platidlem, bylo jejich „vydávání“ omezeno pouze na panovníky, případně na některé vyvolené šlechtické rodiny. Ražené mince obsahovaly nějaký drahý kov, typicky zlato nebo stříbro. Tím byla dána i jejich hodnota: mincí bylo možné vyrazit jen tolik, kolik bylo k dispozici podkladové hodnoty, tedy drahého kovu. Ovšem pokud panovník z nějakého důvodu potřeboval víc peněz a nechtělo se mu lépe hospodařit, vybírat vyšší daně či jinak šlechetně přijít k vyššímu výdělku, případně na to ani neměl čas, začal do drahého kovu přidávat levné příměsi, ale aby to nebylo poznat.
Díky podvodu bylo možné razit více mincí, než bylo k dispozici drahého kovu. Tak vzniká inflace.
O penězích a inflaci platí dvě tvrzení:
- Peníze musejí být podloženy určitou hodnotou, byť by takovou hodnotou byla „jen“ důvěra.
- Z většího počtu peněz v ekonomice nejdříve profituje ten, kdo je zdroji takových „nových“ peněz nejblíže.
Ředitelé peněz
Vraťme se k našemu panovníkovi, který si poněkud nečestně razil více peněz, než „měl“. V historii bychom jich našli nespočet. Takový panovník měl z nadměrné ražby mincí největší prospěch, jelikož nikdo nevěděl, jak nadměrná je. Panovník si tedy mohl dovolit po jistý čas více utrácet. Dalšími v pořadí, kdo z nadměrné ražby profitovali, byli ti, komu panovník bezprostředně platil, tedy typicky šlechta. A tak dále. Jenže časem „se ukázalo“, že oběživa v ekonomice je zkrátka více, a lidé tím pádem také více utráceli. To vedlo následně k růstu cen.
Postupem času se praktika ředění drahého kovu v mincích rozšířila a peníze měly čím dál víc hodnotu, která odpovídala důvěře v tu kterou ekonomiku. Dá se říci, že hodnota peněz se řídila tím, jak kdo důvěřoval tomu, že peníze jsou podloženy výkonností ekonomiky.
Poukázky na zlato
S nástupem bankovek došlo také ke snížení nákladů na výrobu peněz. Již nebylo nutné používat nějakého drahého kovu, ale stačilo peníze tisknout. Papírové peníze mnohde sloužily zpočátku jako poukázka na zlato, respektive jako ekvivalent určitého objemu zlata. Papírové peníze si lidé mohli v bance vyměnit za předem stanovený objem zlata. Tak to fungovalo až do doby, kdy si najednou velký počet lidí chtěl v nejistých dobách vyměnit papírové peníze za zlato... I poté, co se možnost výměny peněz zrušila, platil jistou dobu tzv. zlatý standard – tedy hodnota peněz byla vázána na cenu konkrétního obejmu zlata. Objem zlata v ekonomice mohl růst jen další těžbou tohoto cenného kovu.
Hyperinflace: nechte si ty peníze, dejte mi radši... cokoliv
Ne všechny země se však vždy řídily vazbou peněz na podkladovou hodnotu. E. M. Remarque popisuje ve svém románu Černý obelisk raketovou inflaci (hyperinflaci) v Německu po 1. světové válce. Historici se neshodují, proč Německo k tisku nových peněz přistoupilo – pravděpodobně šlo o plnění válečných reparací. Německo zkrátka začalo tisknout více a více peněz, aby reparace splatilo, ale tím pádem se v ekonomice ocitl velký objem oběživa a peníze začaly ztrácet svoji hodnotu. Ztráta hodnoty (inflace) byla postupem času tak rychlá a vysoká, že se ceny měnily několikrát v průběhu dne a peníze jako takové neměly téměř žádnou hodnotu. Nemělo dokonce ani smysl tisknout peníze s vyšší nominální hodnotou, zkrátka se už jen přetiskovaly razítkem. Inflace tehdy přesáhla 30 tisíc procent. Proto lidé za utržené peníze ihned nakupovali jakýkoli majetek, jehož hodnota se v čase tolik neměnila. Třeba i náhrobní kámen.
Rekordmanem v inflaci je asi Maďarsko, které mělo po druhé světové válce hyperinflaci kolem 40 biliard procent měsíčně.
Regulace množství peněz
Jak je to ale dnes, když zlatý standard již neplatí? Množství peněz v ekonomice reguluje centrální banka, která je (nebo by měla být) na státu nezávislá. Pro stát tedy není už tak jednoduché si nějaké ty peníze dotisknout. A jak to vlastně funguje, když je dnes významná část peněz v podobě elektronických záznamů?
Na objem peněz v ekonomice má vliv jejich reálná kupní síla a to, jak rychle v ekonomice obíhají. Pokud dojde ke snížení úroků za úvěry, lidé i firmy si snáze půjčují a zvedne se objem peněz, jež jsou v ekonomice k dispozici. Proto mají centrální banky inflaci jako jedno z kriterií, jimiž se při stanovení úrokových sazeb řídí.
K řízení objemu peněz v ekonomice však existují i další nástroje. Jedním z nich je například zvýšení povinných minimálních rezerv bank, čímž dojde k vázání další likvidity z ekonomiky.
Naopak na inflaci má vliv i dění v ekonomice, zejména pak produktivita práce – s jejím růstem dochází k růstu „hodnoty“ peněz, a dochází tedy k potlačování inflace.
Inflace národní a inflace osobní
Nárůst cen tedy sám o sobě není inflace, je spíš jejím důsledkem, zároveň ale může posloužit k jejímu měření. Tím je také dán rozdíl mezi inflací a skutečnou cenovou hladinou. Pro měření indexu spotřebitelských cen a dalších hodnot používaných pro měření inflace se používá statistická metodika, jež je založená na modelování spotřeby obyvatelstva pomocí tzv. spotřebního koše. Ten obsahuje podle metodiky Českého statistického úřadu kolem 700 položek, u nichž se sledují ceny na vzorku dodavatelů. Celkové ceny ve spotřebním koši se pak přepočítávají podle váhy, s jakou u modelového spotřebitele dochází k jejich konzumaci.
Pokud se podíváte na složení spotřebního koše [pdf], nejdete v něm hodně položek, které se vás netýkají, a naopak. Tak třeba poplatek za psa neplatí zdaleka každý. Z toho tedy jasně vyplývá, že index spotřebitelských cen a měření inflace vůbec nikdy nemůžou věrně a přesně odrážet reálný život. A tak se také může stát, že se v některé oblasti – ať jimi jsou třeba průmyslové obory nebo zeměpisné regiony – vyvíjejí ceny jinak než by odpovídalo naměřené inflaci. Z téhož důvu je také snadno pochopitelné, že někoho se inflace dotkne víc, někoho méně.
Autor provozuje a vlastní web Malépeníze.cz
Sdílejte článek, než ho smažem