Bez deficitů veřejných financí by Česko bylo o desetinu chudší

Bez každoročních rozpočtových deficitů by český hrubý domácí produktbyl o 10,8 procenta nižší než dnes. V eurozóně dokonce dlouhodobé hospodaření se schodky veřejných financí nafouklo HDP o 14 procent. Nejvýraznější rozdíl v současné úrovni HDP a úrovni po odečtení fiskálního impulsu vykazuje Španělsko (33,6 procenta), Irsko (29,7 procenta), Itálie (15,7 procenta) a Francie (15,5 procenta). Nejméně je HDP zkreslen vlivem fiskální politiky na Maltě (0,5 procenta), v Německu (6 procent) a Rakousku.

Alarmující je zjištění, že některé země eurozóny by bez dlouhodobého fiskálního dopingu v posledních deseti letech nerostly, nýbrž klesaly. Toto zjištění se týká Itálie, Španělska a Portugalska.

Motorem eurozóny jsou především Německo a Francie. První z těchto zemí v posledních deseti letech rostla průměrně o 0,8 procenta ročně, bez fiskální stimulace by to bylo pouze 0,2 procenta. Francie rostla sice rychleji, o 1,5 ročně, ovšem za cenu výrazného fiskálního impulsu. Bez něj by její ekonomika stagnovala.

Ukázala to analýza, v níž jsme se pokusili o vyčíslení vlivu fiskální politiky na ekonomiky zemí eurozóny, zemí střední a východní Evropy a Pobaltí. Při výpočtu jsme rozlišovali mezi výdajovými fiskálními stimuly a vlivem změny daní. Oba typy fiskálních šoků mohou mít rozdílný dopad na ekonomiku. Zároveň jsme se pokusili zohlednit vedlejší negativní efekty na soukromé investice a spotřebu. Vláda totiž při financování svých deficitů na trzích s dluhopisysoupeří s ostatními aktivy, která bývají předmětem zájmu banka investorů, a mezi ně patří firemní úvěry a dluhopisy a půjčky pro domácnosti. Čím vyšší je veřejný dluh, tím je efekt vytlačování výraznější.

Růst HDP s fiskálními stimuly a bez nich

Základní fakta

V posledním desetiletí eurozóna jako celek pravidelně vykazuje deficit veřejných financí. Totéž platí pro země střední a východní Evropy. Tato trvalá stimulace pokřivuje obraz o skutečné kondici ekonomiky a může vést k řadě chybných rozhodnutí v hospodářské politice a při rozhodování investorů.

Nejdříve základní fakta. V letech 2000-2009 rostl hrubý domácí produkt eurozóny průměrně o 1,4 procenta ročně. Nejpomaleji rostla ekonomika Itálie (0,5 procenta ročně), nejrychleji Irsko (3,8 procenta). Země střední Evropy vykázaly výrazně vyšší dynamiku než eurozóna. Česká ekonomika rostla průměrně tempem o 3,4 procenta ročně, maďarská o 2,6 procenta a polská dokonce o 4 procenta. Pro srovnání, USA ve stejném desetiletí vykázaly průměrný růst HDP1,9 procenta ročně, japonské hospodářství o 0,7 procenta, čínské o 9,2 procenta.

Fiskální statistiky Eurostatu ukazují, že eurozóna v posledním desetiletí vykázala v každém roce schodek veřejných rozpočtůa v průměru deficit činil 2,3 procenta HDP ročně. Nejhůře si vedlo Řecko s průměrným ročním deficitem 6,1 procenta HDP, nejlépe Finsko s průměrným přebytkem 3,5 procenta HDP. Středoevropské země se také nemají čím chlubit. Česká republika hospodařila v průměru se schodkem 4,1 procenta HDP, Polsko s deficitem 4,6 procenta HDP a Maďarsko dokonce s 6 procenty HDP.

Rozpočet a ekonomika v teorii ...

Fiskální politika zpravidla významně ovlivňuje ekonomiku. Původním záměrem fiskální politiky v novém keynesiánském paradigmatu, na němž stojí dnešní hlavní proud ekonomie, bylo vyhlazování průběhu hospodářského cyklu, s tím, že fiskální a měnová politika působí odlišně a nelze tedy spoléhat pouze na tu či onu část celkové hospodářské politiky.

Jednotlivé nástroje fiskální politiky působí s rozdílným zpožděním a intenzitou. Jinak ekonomiku ovlivní změna přímých daní, spotřebních daní, investičních výdajů či transferů domácnostem. Při volbě nástrojů fiskální politiky v reakci na hospodářský cyklus je nezbytné znát multiplikátory jednotlivých opatření. Multiplikátorem se zpravidla rozumí poměr změny HDP ke změně fiskální pozice.

Konkrétní hodnoty multiplikátorů jsme převzali z rešerše Mezinárodního měnového fondu věnované tomuto tématu. Pro největší ekonomiky eurozóny: Německo, Francii, Itálii a Španělsko jsme použili multiplikátor 0,75 pro změnu rozpočtových výdajů a 0,375 pro změnu rozpočtových příjmů. V případě ostatních zemí jsme použili multiplikátor 0,5 pro výdaje a 0,25 pro příjmy.

... a ve skutečnosti

Naprostá většina analyzovaných zemí používala v posledním desetiletí fiskální stimulace oběma způsoby. Poměr vládních výdajů na HDP se v eurozóně zvýšil z 48,2 procenta v roce 1999 na 50,7 procenta v loňském roce. Snížit výdaje v relaci k HDP se podařilo pouze třem zemím: Slovensku, Německu a Rakousku. V České republice se podíl vládních výdajů na HDP zvýšil v uvedeném období z 42,3 na 46,1 procenta HDP.

Zároveň ve většině zemí rozpočtové příjmy v poměru k HDP klesaly. V eurozóně jako celku se snížily z 46,8 procenta HDP v roce 1999 na 44,4 procenta HDP loni. Z eurozóny zvýšily rozpočtové příjmy v relaci k HDP Itálie, Slovinsko, Portugalsko, Kypr a Malta. V České republice působila fiskální politika skrze rozpočtové příjmy restriktivně, podíl příjmů na HDP stoupl z 38,6 na 40,2 procenta HDP.

Dluh vládního sektoru se v naprosté většině sledovaných zemích zvýšil, což je vzhledem k výše popsanému vývoji příjmů a výdajů logické. V případě eurozóny jako celku se dluh vládního sektoru zvýšil ze 71,7 procenta HDP na 78,7 procenta HDP. Nejrychleji v rámci eurozóny rostl vládní dluh v Portugalsku, Řecku a Francii. V České republice se zvýšilo z 16,4 procenta HDP v roce 1999 na 35,3 procenta HDP loni.

Výsledky ukazují, že eurozóna jako celek by bez stimulace fiskální politikou rostla v posledním desetiletí výrazně pomaleji, než jsme mohli pozorovat. Země eurozóny po celé desetiletí poskytovaly svým ekonomikám permanentní fiskální stimul. HDP eurozóny rostl v letech 2000-2009 v průměru tempem 1,4 procenta ročně, bez rostoucího veřejného zadluţení a fiskálních stimulů by růst dosáhl pouze 0,1 procenta ročně.

Některé země eurozóny by bez dlouhodobého fiskálního dopingu v posledních deseti letech dokonce klesaly. To je případ Itálie, Španělska a Portugalska. Česká republika rostla v posledním desetiletí tempem 3,4 procenta, bez rostoucího zadlužení by růst činil 2,3 procenta. Podobný efekt měla expanzivní fiskální politika také v Polsku a Maďarsku.

Pohled do křivého zrcadla

Zohlednění vlivu dlouhodobě expanzivní politiky ukazuje, že ekonomika eurozóny je ve skutečnosti v horší kondici, než se dosud myslelo. Analýza také potvrzuje neutěšený stav jihoevropských ekonomik.

Permanentní fiskální impuls mohl zastřít skutečný stav mnoha evropských ekonomik. Například odhady potenciálního výstupu mohly být nadhodnoceny a zkreslit standardně používané makroekonomické modely, což se mohlo projevit v nesprávně předpokládané úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Ta je ve skutečnosti patrně výše, než se předpokládalo. Zkreslení potenciálního výstupu a mezery výstupu se mohlo projevit také v měnové politice.

Probíhající tlak na fiskální konsolidaci by měl poodkrýt skutečný stav mnoha evropských ekonomik a je pravděpodobné, že nové dlouhodobě udržitelné tempo růstu bude znatelně nižší, než se dosud myslelo. To může výrazně ztížit stabilizaci veřejných financí, neboť růst ekonomiky, stejně jako inflace a výše úrokových sazeb, hraje zásadní roli pro stabilizaci poměru veřejného dluhu vůči HDP.

Mnohé evropské země čekají dopady stárnutí populace. Tento proces dále výrazně zpomalí ekonomický růst. Eurozóna by bez nezbytných změn mohla přejít ze stagnace do postupného úpadku. Proto se eurozóna bude muset zaměřit také na strukturální změny posilující hospodářský růst a konkurenceschopnost v globální ekonomice. To se může dotknout standardů sociální politiky, struktury daňových systémů či ochrany životního prostředí.

Redakčně kráceno.

Autor je hlavní ekonom společnosti Patria. Další články autora si přečtete na serveru patria.cz.

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Porovnat nabídky dodavatelů

Sdílejte článek, než ho smažem