Rodinný rozpočet: Nepřítel rodiny jsou drobné výdaje

Při posuzování příjmů rodinného rozpočtu je vždy nutné předpokládat, že naše výdělky se budou různě zadrhávat, zpožďovat a klopýtat, že nemůžeme nikdy věřit v jejich budoucí růst. A pokud rodina daný rok ušetřila více, než předpokládala, je to jen příležitost k posílení rezerv, nikoliv k rozhazování. (Spočítejte si, jak si vytvořit finanční rezervu)

Nyní se posuneme k otázce výdajů. Ta je dokonce daleko podstatnější, protože zatímco příjmy mnohdy příliš ovlivnit nedokážeme, protože naše práce má určité tržní ocenění a pouze menšina lidí si může diktovat „svou cenu“, výdaje jsou částečně v naší moci. Jenom to chce opravdu dobře uvažovat a nebát se jít opravdu do detailů.

Na tomto místě si dovolíme malou odbočku. V uplynulých desetiletích jak v České republice, tak i ve vyspělých západních zemích v podstatě zmizel zvyk, který ještě naše babičky ctily, totiž soustavné uvažování o rozpočtu rodiny a finančním plánování. Je to na první pohled zvláštní, protože se přece demokratické kapitalistické státy vyvíjely naprosto jinak než socialistický blok, ale v této věci se rodiny na obou stranách Železné opony vzácně shodly.

Rostoucí životní úroveň zafungovala, a i když na Západě byla o mnoho příček výše než na Východě, existenční potíže v pravém smyslu slova (například jako hrozba hladu a opravdového nedostatku) většinovou společnost netrápily. Pokud se vyskytovala opravdová bída, pak byla velmi výjimečná. Životní úroveň se posunula dramaticky vpřed a zničila některé dobré zvyky – mimo jiné i pečlivé vedení rodinných financí „do haléře“. Kdo si vzpomene na televizní inscenace z konce šedesátých nebo ze sedmdesátých let, možná vyhrabe v paměti obrázek trochu směšné babičky, která si důchod dělí do hrníčků. Ještě tak měla něco podobného dovoleno matka-samoživitelka, ale když to činila „běžná“ rodina, šlo buď o zavrženíhodné lidi, nebo o směšné „držgrešle“.

Obě evropské společnosti prostě žily na takové úrovni, že počítat nebylo potřeba. V posledních dvaceti letech minulého století a zvláště pak v současnosti to dále vedlo k tomu, že se rodiny po celé Evropě (o Americe nemluvě) zadlužovaly naprosto nepochopitelným tempem.

Samozřejmě rostly příjmy. Ale obrovský dluh domácností ukazuje, že u výdajů to byla doslova erupce. A teď jsme zpět v situaci, že kdo chce být odpovědný a nedopracovat se na stará kolena do chudobince, ale ke slušnému a zajištěnému stáří, bude muset počítat celý život a také celý život konzumovat střídměji. Což samozřejmě znamená soustavně a velmi kriticky posuzovat své výdaje tak, aby byly nejen pod kontrolou, ale umožňovaly také stále vytváření rezerv a následně kapitálu, majetku, který bude čekat na pozdější využití. (Spočítejte si, kolik utrácíte a kolik byste mohli spořit)

O práci na jednoměsíčním, ale raději tříměsíčním nebo celoročním přehledu veškerých příjmů jsme již mluvili (ve třetím a čtvrtém díle našeho seriálu), ale ještě podstatnější je vnést pořádek hlavně do výdajů (a to je těžší).

Především je nutné shromáždit opravdu všechny výdaje, a to včetně těch, které považují partneři za okrajové – jenže velké sumy se skládají po kouscích, po stokorunách vznikají tisíce. Pro jednoduchý příklad není třeba chodit daleko a kuřáci to znají dobře. Člověk, který vykouří deset cigaret denně, nad tímto výdajem pravděpodobně mávne rukou, vždyť je to (v poměrech České republiky) pouhých zhruba 35 korun za den (krabička cigaret za 70 korun). V poměrech běžné evropské země jde dejme tomu o 2,50 euro za den (při ceně pět euro za krabičku).

Jenže násobení je velký fenomén – typizovaný měsíc má třicet dní, to je 1050 korun za měsíc neboli 75 euro za měsíc. Ročně to dělá 12 600 korun popřípadě 900 euro. Což jsou již sumy, za které je možné pořídit opravdu nemalé množství jiného zboží. Děsivá na výdajích je právě pravidelnost malých částek. Dalším klasickým příkladem může být placení parkovného v zónách velkých měst. Kdo má časté pochůzky v centru a nevlastní předplacenou kartu, ten po čase překvapeně zjišťuje, že oněch několik mincí, které relativně pravidelně odevzdává do automatu, znamená pro jeho peněženku značné vydání.

Lze to poměřit i něčím jiným – kdo by měl na začátku tisíciletí ušetřených 12 600 korun a ve správnou chvíli je investoval do akcií české elektrárenské společnosti ČEZ, mohl získat asi 140 kusů těchto cenných papírů. O několik let později by je prodal – nehleďme nyní na nějaké konkrétní datum - zhruba za 100 až 160 000 korun. Podobných paralel bychom mohli najít řadu, pravda je, že tato je extrémně výrazná, protože zmíněný cenný papír prošel velmi neobvyklým a výjimečným vývojem. Ale jako ilustrace je to výborné, že? Zapálíte si?

Příště: Co to jsou povinné výdaje

Autor je daňový poradce a působí na Vysoké škole ekonomické v Praze.