Na chodníku před domem zastavuje oranžová dodávka se zakrytými zadními okny. Vystupují dva muži. Řidičova žlutá bunda září do dálky; vlasy kolem uší má vystříhané nakrátko, uprostřed hlavy číro. Jeho mladší společník je oděn nenápadněji, do džínů a černé kožené bundy. Na nohou mají oba barevné tenisky známých značek. Tak to jsou oni, vykonavatelé nejobávanějšího exekutora v zemi; chlapci, které posílá do terénu vymáhat dluhy přerovský exekutor Vrána. Zdraví mě vřele, s úsměvem a moravským přízvukem. První dojem? Žádní ostří ani nepřístupní hoši.
Mladší z vykonavatelů shrnuje do nahrávacího zařízení základní údaje o prvním spisu: „Matej Fořt, devadesátý ročník, dluh sto třicet dva tisíc.“ Čtyřiadvacetiletý kluk, prolítne mi hlavou.
„Jak to bude probíhat?“ ptám se, než vejdeme do vchodu. Můj úkol je jasný: držet se v pozadí, nevměšovat se. Oba vykonavatelé mají na hrudi připevněnou kameru. Každý další krok je zaznamenán – pro případ, že by si dlužník na průběh exekuce stěžoval.
Terč kritiky médií, neziskových organizací, ale také části kolegů, objekt nenávistných ataků veřejnosti. A dlužníkova noční můra. To je přerovský soudní exekutor Tomáš Vrána. Médiím se vyhýbá. Pro Peníze.cz udělal výjimku. Nejobávanější exekutor v zemi se o rozhovor sám přihlásil.
Během rozhovoru nám Tomáš Vrána mimo jiné nabídnul, abychom se podívali s jeho lidmi do terénu. Nabídku jsme využili a výsledkem je dnešní reportáž. Je to ovšem reportáž z mobiliární exekuce za přítomnosti novináře. Vypadala by bez novináře a cizího objektivu jinak? Těžko říct – když přijdeme na ohlášenou návštěvu, nepoznáme, jestli se uklízelo kvůli nám, nebo mají naklizeno pořád. Takže případné poopravení optiky je na vás: Jaké zkušenosti máte s průběhem exekuce vy či vaši blízcí nebo známí? Podělte se o ně.
Hledáme jméno na poštovních schránkách. Marně. „Bydlí tady někde Matěj Fořt?“ ptá se mladší vykonavatel kolemjdoucí ženy. Jen krčí rameny. Ale cennou radu od ní přece dostaneme. „Zeptejte se správce.“ Nasměruje nás do sklepa. Přicházíme do suterénu, správce nám jde v ústrety. Vede nás do svérázné podzemní úřadovny majitelky domu. Ve vzduchu se ledabyle povaluje cigaretový kouř. „Tvářili se honosně, měli tu velký byt s nájmem třicet tisíc měsíčně, ale neplatili, tak jsem je vyrazila,“ stěžuje si rázná blondýna kolem šedesátky. Cigaretku má odloženou v popelníku, vedle načatá plechovka piva. Rentiérka, usměju se v duchu. Pifku má hlavně na starého Fořta. „Vy asi hledáte mladýho. Jeho táta mi dluží dvě stě tisíc, občas mu posílám výhružný esemesky, že tu pohledávku prodám Rusákům,“ vykládá, když vytahuje krabici s nevybranou poštou Fořtových. Pár kousků se zeleným pruhem se tu najde.
„Máte tušení, kde bychom ho mohli najít?“ Vykonavatele zajímá každá indicie, každý tip nebo kontakt. Majitelka nabídne, že dohledá předávací protokol k bytu. „Tam určitě bude nová adresa,“ slibuje. Počítač startuje dlouze, minuty se vlečou. Tenhle stroj snad pamatuje ještě devadesátá léta. „To jsem blázen, není to tu,“ podivuje se, když počítač konečně probudí k životu. Dá aspoň telefonní číslo na starého Fořta. Vezme si vizitku a slíbí, že zkusí dohledat, co se dá. Tahle mise končí neúspěšně – na mladého Fořta ale ještě dojde.
„Tak je to v Praze často. Lidi se tu hodně stěhují. Je to mravenčí práce,“ hodnotí starší vykonavatel cestou na druhou štaci. Je mu čtyřicet, roky se živil jako řidič kamionu – za volantem sedí i dnes. Druhý příští rok oslaví teprve třicetiny. Na exekutorském úřadě pracují oba čtyři roky.
V oranžové dodávce se vepředu tísníme ve třech. Vzadu místa na sezení nejsou. Zato je tam plochá televize, notebook a pár dalších kousků elektroniky. Úlovky včerejšího dne. Vykonavatelé jsou v Praze na třídenním výjezdu, bydlí v hotelu – z Přerova je to přece jen dálka. Na palubní desce vidím přilepenou mapku s „cíli“. A nepostradatelnou navigaci. Hustým provozem metropole si razíme cestu do Dejvic.
„Magdalena Schiebertová, ročník padesát dva, pobírá důchod, “ shrnuje mladší vykonavatel údaje ze spisu. Znovu parkujeme na chodníku. Znovu činžák, znovu pěkná lokalita k bydlení. Vykonavatelé si honem dají jednu zdravotní. A jdeme na to.
Tomáš M. a Ladislav K. v akci. Kamery běží od vstupu do domu. Internet v mobilu taky jede: řadu informací obsatarala příprava v kanceláří, další a další se ale získávají přímo v terénu.
Vchod je zamčený, na Magdalenu Schiebertovou zvoníme marně. Pouští nás soused. Vycházíme do druhého patra. Zastavíme se před vysokými bílými dveřmi se zlatou koulí. Nápis na zvonku prozrazuje, že tady bydlí žena, kterou hledáme. Zvonek drnčí. Jednou, dvakrát, třikrát… Nic. Chodbou se rozléhá důrazné klepání. „Paní Schiebertová, haló, jste doma? Otevřete nám.“ Za dveřmi ticho. Před dveřmi opuštěný pytel s odpadky.
Zkusíme štěstí u sousedů. Otevírá žena v důchodovém věku. Potvrzuje, že vedle bydlí osoba, kterou hledáme. „Prý si našla práci na městském úřadě,“ zmíní sousedka. Jeden z vykonavatelů na internetu najde číslo na onen úřad. Vytáčí ho. Telefonovat se dneska bude hodně. Druhý dál zvoní, a obhlíží zámek.
Na úřadě o Magdaleně Schiebertové nic nevědí. „Takže u vás nikdo takový nepracuje?“ ujišťuje se vykonavatel. Další telefonát míří do firmy, která dům vlastní. Vykonavatelé podle zákona mohou vstoupit do bytu dlužníka, i když jim neotevře. Jestli ale chceme jít dovnitř – a otevřít si sami – potřebujeme ještě aspoň jeden zdroj, který potvrdí, že tady dlužnice bydlí. „Musíme být opatrní, mít jistotu,“ vysvětlují zaměstnanci exekutora Vrány. Kamery připnuté na hrudi běží od vstupu do domu.
„Jak se tam dostaneme?“ zajímá mě. „Kolega má zámečnický kurz,“ vysvětlí mi mezi telefonáty jeden z mých dnešních průvodců.
V tom se za dveřmi ozve šramot. „Někdo je doma.“ Trochu sebou trhnu. Vždyť tu děláme lomoz už skoro dvacet minut.
Dlužíte a nesplácíte? Možná čekáte exekutora každou hodinu. Přitom ale vůbec přijít nemusí… Pohledávku může dobývat různě a někteří pracují jen „z kanceláře“. Zabavování majetku doma má být až poslední v řadě. Přesto může exekutor vydat příkaz na zajištění majetku hned v úvodu exekuce – co to ale znamená v praxi?
Dveře se otevírají pomalu. Pohled, který se nám naskytne, mě vyděsí. Ve dveřích vidíme roztřesenou a zmatenou ženu, na kolenou. „Spala jsem, lekla se a upadla,“ souká ze sebe ztěžka. „Máme zavolat lékařskou pomoc, paní Schiebertová?,“ zní první otázka vykonavatelů.
„Ne, to bude dobrý,“ odpovídá, když jí muži pomáhají na nohy. Vlasy má rozcuchané. Celá se třese. Musela být vytržena z tvrdého spánku. Podívám se na hodinky. Půl jedenácté pryč – žádná ranní přepadovka. Vykonavatelé se představují a stručně vysvětlují, proč jsou tady. Žena dluží společnosti, která vydává kreditní karty, sto padesát osm tisíc. Na dopis o zahájení exekuce a výzvu k zaplacení nereagovala.
Práh bytu překračuju jako poslední. Poprvé to zakouším na vlastní kůži: pocit nepatřičné invaze do cizího života, nelítostný úřednický vpád do soukromí, do výsostné intimity. Zouvám se. „Ne,“ obrátí se na mě mladší z vykonavatelů s jednoznačným pokynem. Zaváhám. „Ne. Nezouvat. Pojďte,“ zopakuje. Nevzdoruju. Ale když kráčím v botách po vrzajících parketách, trochu se stydím.
„Klid paní Schiebertová, pojďte se posadit ke stolu a všechno probereme,“ slyším, když se rozhlížím kolem sebe. Vidím krásný byt s vysokými stropy a pěknými kousky starožitného nábytku, ale plný nepořádku, krabic, prachu a haraburdí. Jako by se odsud lidé chystali stěhovat, nebo se ještě nestihli zabydlet. Jako by přišli z většího a nevěděli, jak staré věci v novém bytě uspořádat, a tak to vzdali, a dávno na ně nechali jen sedat prach.
Vykonavatelé si rozdělují práci podle zajetého systému. Mladší má na starost komunikaci s dlužníkem, starší provádí soupis movitého majetku, který by se dal zabavit – slyším cvakání, kterým si na kuchyňské lince razítkuje žluté nálepky, jež brzy začne lepit na vybavení bytu.
Druhý zatím usedá s paní Magdalenou ke stolu. „Včera jsem byla něco prodat…“ vykládá žena překotně. „A co jste prodávala? Víte, že je to protizákonné, paní Schiebertová? Jste v exekuci, takže nesmíte s majetkem nakládat,“ upozorňuje ji vykonavatel. „Hrnečky. Dostala jsem za ně asi dvanáct set,“ odpovídá rozechvěle žena. „Opravdu nemáme zavolat záchranku?“ ptá se vykonavatel. Znovu je odmítnut.
„V letech 2012 a 2013 podala Exekutorská komora ČR proti JUDr. Vránovi nebo jeho zaměstnancům celkem sedm kárných žalob, ve dvou případech byla shledána vina. Za poslední dva roky zároveň bylo Exekutorskému úřadu Přerov JUDr. Vrány uděleno ze strany Exekutorské komory ČR devět výtek,“ řekl v červnu na Peníze.cz prezident Exekutorské komory David Koncz.
Dvoudílný rozhovor s prezidentem Exekutorské komory ČR na Peníze.cz:
„Jsem tady od toho, abych s vámi dluh vyřešil, jestli je šance, že by vám mohl někdo z blízkých nebo příbuzných pomoci… Pro mě není prioritou věci odvážet,“ vysvětluje jí klidným hlasem.
„Mám bratra, je lékař, tak snad on… Vyhodili mě z práce, byla jsem zhroucená, dva měsíce jsem byla úplně bez pohybu, ale pak jsem si začala intenzivně hledat práci, teď konečně bych měla nastoupit na městský úřad,“ líčí paní Magdalena.
„Teď jsem tam volal. Nic o vás nevědí,“ kontruje vykonavatel.
„Nastupuju v úterý, smlouvu budu teprve podepisovat. Budu brát dvacet jedna tisíc. Já si ten papír o exekuci blbě přečetla, myslela jsem, že mi plat půjde na účet a že se to vezme z účtu,“ reaguje paní Magdalena.
„Na účtu jste devatenáct tisíc v mínusu. Není to tak jednoduché, paní Schiebertová. Společnost, které dlužíte, vám teď splátky neumožňuje, to šlo předtím, ale bohužel to dospělo do situace, že jsme museli přijít udělat soupis movitých věcí,“ vloží se do hovoru mezi razítkováním nálepek druhý z vykonavatelů.
„Můžete mi podat, brýle?“ požádá paní Magdalena. Chvíli je hledáme v nepořádku na lince.
„Když máte ty brýle na očích, abyste věděla, že nejsme nějací falešní, zde je můj služební průkaz,“ podává ji vykonavatel u stolu průkazku. Žena se jí ale příliš nezabývá.
„Paní Schiebertová, vše je nahráváno na kamerový systém, který na sobě máme s kolegou oba připevněný, snímá obraz i zvuk, veškeré naše jednání je monitorováno. Kolega má pravomoc nahlížet do všech skříní, zásuvek a podobně, kde by se mohl nacházet majetek, a bude tak i činit. Z hlediska zákona nelze zabavit věci nutné pro život, což je kuchyňská linka, sporák, postele, hygienické potřeby, oblečení a snubní prsten. Pokud je tu nějaká zdravotně nezpůsobilá osoba a byla by ohrožena na životě, kdybychom odváželi lednici, třeba nějaký cukrovkář a podobně, zůstává na místě i lednice,“ informuje dlužnici vykonavatel.
„Já myslela, že odvážíte úplně všechno,“ hlesne žena.
„Teď jsem vám řekl, co odvážet podle zákona nemůžu.“
Paní Magdalena se pomalu uklidňuje. Hlas už má pevnější. „Zkusím zavolat bratrovi, jestli by mohl pomoct,“ oznámí a vydá se do vedlejší místnosti.
Ptám se vykonavatele, jestli opravdu můžeme hned dnes vše odvézt. „To neděláme my, ale stěhovací služba, stačí zvednout telefon a jsou tu. Ale není to standardní. Pokud však ten člověk dluh opravdu řešit nechce, nezbyde jiná možnost,“ stihne mi vysvětlit, než se paní Schiebertová vrátí.
Bratr telefon nezvedá.
A potom oblepovat, oblepovat, lepit.
Exekutorský vykonavatel je i úředník: Nastavit na datumce správná čísla a razítkovat, razítkovat, razítkovat!
„Je tady ještě nějaká přítomná osoba?,“ ptá se vykonavatel. Dozvídáme se, že vedle spí dcera.
„A kdybych to zaplatila hned, jak by to probíhalo?“ zajímá se paní Magdalena, která postupně začíná uvažovat jasněji. Prakticky.
„Jak už jsem říkal, pro mě není prioritou odvážet váš movitý majetek. Pokud řeknete, že máte možnost sehnat tu finanční hotovost, jsem ochoten počkat do zítřka. Do večera můžete dát vědět,“ nabízí vykonavatel.
„A teď něco odvezete?“
„Pokud nemáte ani na částečnou úhradu, zajistíme pár položek, třeba elektroniku. Pokud mi ale slíbíte, že úhrada zítra proběhne, nemusím odvážet nic, ale musím to vědět na sto procent,“ pokračuje vykonavatel. V řeči ji často oslovuje – paní Schiebertová – mluví s ní trpělivě a klidně. Přepadne mě zdánlivě absurdní myšlenka – že na ni má v nastalé situaci skoro blahodárný vliv. Zjevně ho nepovažuje za nepřítele.
„Mám kamarádů dost,“ přitakává paní Magdalena; peníze by do zítřka mohla sehnat. Když se uklidní, je znát, že je to inteligentní a kultivovaná žena. Podle diplomu, který se povaluje na stole, vystudovaná architektka. Na kolena ji podle všeho dostaly životní strasti. „Umřelo mi hodně lidí, předně druh – otec mé dcery… Dvakrát jsem přišla o práci, a před dvěma lety to zhoustlo, protože jsem o ni přišla hnusně a jinou nemohla sehnat. Nejde o vzdělání, ale o věk…“ Tělo i hlas se jí začínají znovu třást.
„To je pravda,“ přikývne vykonavatel.
„Od května jsem se ucházela o práci asi na sedmdesáti místech.“
„Aspoň máte snahu, jsou lidi, kteří na to kašlou.“
Druhý vykonavatel zatím tiše a nepozorovaně dělá svou práci – prochází byt, nahlíží do všech jeho útrob a zákoutí, oblepuje vybavení žlutými nálepkami a sepisuje majetek dlužnice. „Pozor, vedle spí dcera,“ upozorňuje ho kolega, když se blíží k jejímu pokoji. Dívka nakonec vychází ze dveří dřív, než vezme zaměstnanec exekutora Vrány za kliku. Dvacetiletá studentka filozofie.
Zdarma.
Odborné poradenství pro dlužníky v exekuci, vystavené právnímu i mimosoudnímu vymáhání, zpracování návrhu na osobní bankrot, konzultace před půjčkou a mnoho dalšího.
„Slečno, já se vám představím, abyste věděla…“ začne vykonavatel.
„Já tuším…“ přeruší ho dívka. V hlase je cítit nelibost.
„Tušíte?“
„Jo,“ odvětí stroze.
„Ale mojí povinností je se vám představit, víte.“ Podává jí ruku, vyslovuje své jméno a funkci.
„Jo, dobrý den,“ odvětí dívka. Svoje jméno na oplátku nepřidá.
„Budu potřebovat váš občanský průkaz,“ žádá ji muž od stolu. Dívka mlčky vyloví občanku. Brzy znovu mizí ve svém pokoji.
„Ona o tom ví, že, paní Schiebertová,“ odhaduje vykonavatel.
„Ví, že máme dluhy, samozřejmě,“ odvětí paní Magdalena a zakašle. „Drží se vší silou na škole.“
„To je dobře,“ zhodnotí vykonatel s hlavou sklopenou nad protokolem.
„Do zítřka to tedy zkusím sehnat. Můžu zaplatit převodem?“ zajímá se žena.
„Převod může trvat několik dní,“ oponuje vykonavatel.
„A kdybych přinesla potvrzení o převodu?“
„Převod se může do čtyřiadvaceti hodin zrušit.“
„Aha, jako že tomu nevěříte,“ kývne chápavě paní Magdalena.
„Bylo by nejlepší, kdybych si to převzal osobně. Předám vám o tom doklad, pořídím videonahrávku. Je tu tedy stoprocentní jistota na obou stranách. Exekuce bude na místě ukončena. Anebo přímo vložit v bance na náš účet, to si mohu ověřit do patnácti minut,“ vyjmenovává vykonavatel možnosti, jak dluh ve výši sto padesát osm tisíc vyrovnat. A neodpustí si pokárání. „Paní Schiebertová, kdybyste se ozvala k nám na úřad a dohodla nějaké řešení, tak tady ani nejsme.“
„Já jsem si ten papír ani nedočetla. Jsem blbá,“ špitne.
„To jsem neřekl, jste vzdělaný člověk,“ ohradí se vykonavatel.
„Ne, jsem blbá. Když jsem ten papír držela v ruce a viděla obstavené účty, dostala jsem úplnýho klepáka.“
„Mně přijít zelená obálka, neváhám ani vteřinu. Aspoň zvednu telefon a zajímám se, jestli se to dá řešit…,“ komentuje vykonavatel.
Zapisuje si telefonní kontakt a opakuje dohodu – do večera musí dát paní Magdalena vědět, jestli zítra zaplatí. „Ale na rovinu paní Schiebertová, žádné hraní o čas a tak podobně,“ upozorňuje ji.
„Jistě. Udělám všechno, abych ty peníze sehnala.“
„Přesně tak,“ pokývne automaticky vykonavatel. V tom sebou trochu cukne a zdvihne obočí: „Všechno zákonné, paní Schiebertová,“ dodá naoko přísně. Paní Magdalena se šibalsky usměje. Atmosféra se uvolňuje.
Do kuchyně vchází druhý vykonavatel: „Já končím,“ shrne. Soupis majetku je hotov. Veškeré zabavitelné zařízení bytu oblepeno.
„Musíte bojovat, jste šikovná ženská, sakra,“ povzbuzuje paní Magadalenu muž u stolu, když vyplňuje poslední položky protokolu.
„Jenže když vám přestane sloužit zdraví… My jsme přišly před dvěma lety o byt, tak jsme se musely nastěhovat sem. A současně mě vyrazili z práce. To už člověka úplně zlomí,“ rozruší se znovu paní Magdalena.
„Lidské osudy jsou různé, ale od čeho je život, paní Schiebertová. Každý z nás musí bojovat a každý má své problémy. A problémy jsou od toho, aby se co? Aby se řešily…“
„Já vím,“ přitaká polohlasem.
„Tak. Chcete se k našemu úkonu nějakým způsobem vyjádřit? Jestli jsme se k vám chovali nějak nevhodně, uráželi vás, nějak napadali, jednali protizákonně?“ ptá se vykonavatel.
„Ne. Vaše vlídná slova mě spíš rozbrečela,“ zhodnotí Magdalena. Jakkoli to zní po návštěvě exekutorských vykonavatelů nepatřičně, vlastně mě nepřekvapí, když to řekne. Vykonavatel jí podává soupis movitého majetku. „S těmi věcmi se nesmí žádným způsobem nakládat, což znamená, prodávat, ničit, přenášet, stěhovat a podobně. To byste se dopustila trestného činu maření úředního výkonu,“ znějí poslední instrukce. Pak už jen podpisy všech zúčastněných a předání příslušných lejster. Loučíme se.
... pro sloupkové hodiny se ale přece jen nehodí, ty by asi zbyly na stěhováky – kdyby ovšem skutečně došlo k „akci“.
Vepředu jsme se spíš mačkali, vzadu je v dodávce místa dost...
„Byl to klidný spis,“ zhodnotí zaměstnanci exekutora Vrány, když se po hodině ocitneme znovu na čerstvém vzduchu. Co je pro ně všední rutina, pro mě znamenalo emocionální nápor.
„Nechodíme k těm lidem na návštěvu. A nikdy nevíte, co se na místě semele, jestli nebudete muset utíkat. Těžko byste se pak mohla zdržovat obouváním. Už jsme zažili, že na nás dlužník bral sekyru nebo házel nože,“ vrací se vykonavatel k tomu, proč se nezouváme. Přikývnu.
Rozhodnu se, že zhodnocení toho, co jsem viděla, nechám na později. Teď není na hloubání kdy. Nasoukáme se do oranžové dodávky a jedeme dál.
O sedm hodin později zadrnčí telefon. Paní Magdalena svou část dohody dodržela.
Jména dlužníků i lokalita, ve které žije paní M. Sch., byly kvůli zachování anonymity změněny.
Pokračování: Jak se potí pohledávky
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
2. 12. 2014 9:41, mandos
Tyhle dva chlapce jsem poznal osobně, ale takhle si je nepamatuji.Rozhodně ke mně nebyli takto ohleduplní a k mým malým dětem už vůbec ne.Chlapci dělají svou práci to je jasné, proti tomu nic nemám, ale jestli se chtějí stát herci měli spíš jet někam na Barandov.
Mám z toho pocit, jako by si dělali reklamu, nebo aby se ukázali v lepším světle než je o nich míněno, každopádně tak jejich exekuce neprobíhají.
To jim uvěřím spíš že mají někde kostelík a tam dávají hříšným dlužníkům rozhřešení s požehnáním nejvyšího Vrány.
V diskuzi je celkem (23 komentářů) příspěvků.