Nejvyšší kontrolní úřad používá poměrně často v kontrolních zprávách o hospodaření státních institucí slova nevěrohodné a neprůkazné. Znamená to, že úřady hospodaří s penězi daňových poplatníků špatně?
Spíše se dá těžko určit, za co skutečně peníze utratily. Ty pojmy jsou definovány v účetních standardech, které používají finanční auditoři. Že je něco průkazné znamená, že existují jasné účetní doklady, které jsou opatřeny všemi náležitostmi. Věrohodnost znamená, že účetnictví je úplné a není tam žádná pochybnost ohledně jakýchkoli manipulací.
Jak vypadá neprůkaznost v praxi?
Třeba v případě výdajů na zavedení Schengenského prostoru vyčítáme hlavně ministerstvu zahraničních věcí (MZV), že prostředky na věci, které jsou placeny z peněz určených k zajištění právních náležitostí tohoto prostoru, nejsou v účetnictví vedeny odděleně. Těžko se tak dá říct, kolik peněz MZV utratilo, a jestli je utratilo správně. Z ministerských účetních výkazů to nezjistíte.
Je v takovém případě možné, že se peníze „ztrácí“?
To se pouštíme do spekulace, co by kdyby. Ve chvíli, kdy zákon říká, že se má nějakým způsobem postupovat, tak my konstatujeme, že pracovníci ministerstva daným způsobem nepostupují. Což si myslím, že je špatné.
Takže je těžké jednoznačně říct, zda si někdo peníze někam ulil?
Když například u finančního auditu zjistíme, že dva roky nebyla dělána inventura podle zákona o účetnictví, nemůžeme tvrdit, že se tam něco ztratilo. Ale ani kontrolovaná osoba nemůže tvrdit, že se nic neztratilo, protože inventuru neudělala. Pak říkáme, že účetnictví není věrohodné.
Z čeho vyplývá špatně vedené účetnictví ministerstev?
Z velké části jde o nekompetentnost, lajdáctví, nedbalost a neznalost. Běžně, pokud bychom na ministerstvo nepřišli na kontrolu, byste měli dojem, že všichni státní úředníci jsou kompetentní, od řadových pracovníků až po ředitele a náměstky ministra. Jenže, když se podíváme do účetnictví, všichni říkají, že o chybách nevěděli, nemohli vědět a vůbec nic netušili.
Z čeho jejich lajdáctví vyplývá?
To bych spekuloval. Na to neumím odpovědět.
Zabývá se vašimi zprávami někdo a přijímá podle nich nápravná opatření?
Zpětná vazba existuje a je docela rychlá. Alespoň tak se situace vyvinula v posledních letech. Je ale třeba říct, že žádný zákonný postup, co se má dělat po zveřejnění kontrolního závěru, neexistuje. My jsme v roli externího auditora, takže naší úlohou je popsat a zdokumentovat skutečný stav. Jestliže narazíme na odchylky od zákonných požadavků, tak je naší povinností je detailně popsat a zdokumentovat. Je na konkrétním ministerstvu či dalších orgánech státu, které přímo nepodléhají vládě, jakým způsobem se s těmi nedostatky vypořádají.
Jak se s nimi mohou vypořádat?
Ministr posoudí, jestli má cenu se do nápravy pouštět. Pokud nápravná opatření provedena nebudou, nebo ne plně, tak bude pod tlakem sdělovacích prostředků nebo pod nějakým nátlakem politickým, že se o veřejné prostředky stará špatně. To může být ale problém, když nápravné opatření stojí více, než kdyby se nic nedělalo.
Řekl byste, že ministerstva fungují efektivně?
Jestli jsou finanční prostředky využívány efektivně, k tomu se ve většině případů vůbec nemůžeme vyjádřit. Postupy utrácení veřejných peněz často znemožňují posoudit, jestli je to efektivní, nebo ne. To se týká většiny dotačních projektů či malých a velkých investic.
Kterého projektu se to třeba týká?
Například na Státní program cestovního ruchu vláda vynaložila za tři roky asi půl miliardy korun. Ač jsme se skutečně snažili, tak závěr musel být takový, že efektivitu vůbec nezměříme. Dotační titul byl zaveden, aniž by byly definovány cíle, kterých se má dosáhnout. Těžko se dá tedy říct, čeho se dosáhlo a jaká byla efektivita.
Mohl by stát rozhodovat o výdajích na základě efektivity vynaložených prostředků?
Měl by tak uvažovat. A to nevymýšlíme něco, co by bylo naprostou novinkou. V řadě zemí se tímto způsobem uvažuje, říká se tomu programové financování. Státy zvažují náklady a výnosy. Co má smysl, aby dělal stát, a co je lepší přenést na komerční subjekty. U nás se o tom zatím jen mluví.
Co u nás brání přechodu na programové financování?
Za prvé to není technicky jednoduché. Na druhé straně soukromý sektor to v 90. letech zvládl mávnutím ruky. Ve státním sektoru se nezměnilo nic a to máme skoro dvacet let od revoluce. U fyzických a právnických osob se to prostě vyřešit muselo, ale ve státním účetnictví se stále účtuje stejně jako za socialismu.
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
