Kovaná ekonomie: Šerm, šimpanzi a šílenec

Lukáš Kovanda | rubrika: Seriál | 21. 10. 2014 | 1 komentář
Matka příroda nepřeje bohatým, ale respektovaným.
Kovaná ekonomie: Šerm, šimpanzi a šílenec

Málokterý špičkový ekonom se může pochlubit tím, čím Rafael Di Tella. Ve sportovním šermu reprezentoval rodnou Argentinu na olympiádě v Soulu v roce 1988 a o čtyři roky později v Barceloně. V roce 1995 pověsil kord na hřebík a už o dva roky později začal coby čerstvý absolvent Oxfordské univerzity působit na Harvardu.

Bez pochopení svého otce Guida Di Telly by to ale se šermem pravděpodobně tak daleko nedotáhl. A bez jeho finančních možností také ne. Malý Rafael totiž mohl už od útlého věku zkoušet první šermířské zásahy v rozlehlém rodinném sídle v Bajo Belgrano, poměrně prestižní čtvrti na severu Buenos Aires. „Máte děti?“ ptá se dnes, po letech. „Pak to nejlepší, co můžete udělat, je zapsat je na šermířský kurz.“

Kovaná ekonomie

Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.

Dosud vyšlo:

Roklen 24

Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny je i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz.

Guidův otec a Rafaelův děd, neapolský přistěhovalec, vybudoval v Argentině úspěšný obchodní konglomerát a Guido sám to dotáhl až do vlády prezidentky Isabely Peronové. Na postu ministra hospodářství se ale neohřál. Po puči v roce 1976 rodina včetně Rafaela nuceně odcestovala do Velké Británie; otec přednášel na oxfordské St. Anthony’s College. Do Argentiny se však opět vrátí v devadesátých letech, jejichž většinu bude Guido Di Tella ministrem zahraničí.

Obdiv, respekt, uznání

V genech Rafaela di Telly se tedy dost možná snoubí špičkové předpoklady pro obchod (po dědovi), politiku (po otci) a zjevně i pro sport a akademickou dráhu. Příležitosti skloubit praxi s teorií, zdá se, vrchovatě využívá. Třeba když se svými kolegy dospívá k zjištění, že trvalejší uspokojení lidem přináší zvýšení prestiže, nikoli zvýšení příjmu. Možná ho inspiruje rodinná zkušenost, to, že byl dlouhá léta nablízku jednomu z nejvýše postavených mužů v Argentině. Každopádně ale dokáže tuto „inspiraci“ z životní praxe opřít – jak se na správného akademika sluší – o mohutný vzorek dat; konkrétně o údaje o více než sedmi tisících lidí žijících v letech 1984 až 2000 v Německu.

Di Tella a spol. předpokládají, že zvýšení relativního příjmu je v celé řadě případů spojeno se zvýšením relativního postavení. Když je vedoucí oddělení ve firmě povýšen na ředitele divize, když je docent jmenován profesorem, když se z komunálního politika stane poslanec parlamentu, ale i když se z maturanta stane řádný zaměstnanec, polepší si většinou jak co do postavení, tak co do financí. Jenže zatímco sebecitelněji zvýšenému příjmu lidé poměrně rychle uvykají (Di Tella s kolegy spočetl, že nejpozději do čtyř let), relativně vyšší společenské postavení zdaleka tak rychle nezevšední (viz grafy). Di Tella a spol. prokazují, že zvýšená spokojenost je spíše spjata právě s relativně vyšším společenským postavením.

Zvýšení společenského postavení o 50 procent a „úroveň štěstí“
Zvětšíte klikem

Zvýšení příjmu o 50 procent a „úroveň štěstí“
Zvětšíte klikem

Proč má ale společenské postavení pevnější souvislost s pociťovaným uspokojením než výše příjmu?

Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba odlišit takzvané socioekonomické společenské postavení od toho takzvaného postavení sociometrického. Výše příjmu, celkové bohatství nebo třeba i nejvyšší dosažené vzdělání, tedy ukazatele socioekonomického postavení, jsou z hlediska zvýšeného životního uspokojení spíš pomíjivé aspekty. Zato atributy sociometrického společenského postavení jsou mnohem trvalejší povahy a jen tak jim neuvykáme. Jde například o obdiv a uznání ostatních, respekt, jemuž se obecně těšíme při osobním setkání, při komunikaci z očí do očí, třeba v rámci kruhu přátel nebo kolegů či lidí ze sousedství (viz studie). Proč jsou ale právě ony trvalejší povahy?

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Pět set žen v harému

Prvotní odpověď, zdá se, poskytuje šimpanz, blízký příbuzný z řad primátů. Ti šimpanzi, kteří se těší relativně lepšímu postavení v rámci lidoopího společenství, se mnohem úspěšněji množí a pociťují příznivější emoce, jak popisuje evoluční psycholog David Buss ve svém příspěvku v knize Handbook of personality: Theory and research. Šimpanzi, kteří dosahují vyššího relativního sociometrického postavení (kteří jsou v rámci komunity „váženější“ či, přiléhavěji řečeno, dominantnější), také vykazují vyšší pravděpodobnost přežití. Jednoduše proto, že si svojí dominancí dokážou zajistit snazší přístup ke zdrojům, například zdrojům potravy, které jsou pro přežití nutné. Mají také přednostní „právo výběru“ vhodné samice, méně průbojní se musí spokojit se samicemi, které zrovna nezažívají plodné dny.

Šílenec Mobutu Sese Seko, jehož někdejší vláda nad Zairem dala vzniknout pojmu „kleptokracie“, holdoval nejen concordům, které si objednával pro lety za nákupy do Evropy, nýbrž i vykreslování sebe sama jakožto „dominantního samce“. Jeden z titulů, jímž tak byl častován, lze volně přeložit jako „kohout, který střídá slepici za slepicí, aniž se kdy unaví“. Není to náhoda. Králové, císaři a rozliční despotové v historii obyčejně využívali svého postavení k vysoce promiskuitnímu stylu života. Podobně jako dominantní šimpanzi mají přednostní právo výběru – a volí sexuálně atraktivní, mladistvé dívky a ženy.

V porovnání třeba s takovým Mulajem Ismáílem Krvežíznivým, vládcem Maroka z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, byl ale i Mobutu troškař. Sultán údajně zplodil 888 synů (dcery nebyly pro tehdejší dvorní statistiky zajímavé). V harému míval kolem pěti set žen, ale jakmile jakákoli z nich dosáhla věku třiceti let, byla „přeložena“ do harému druhořadého rázu a nahrazena mladší konkubínou. Podobně to měli „zařízené“ římští, babylónští, egyptští, indičtí či čínští císaři a vládci. Ti všichni podobně jako Muláj Ismáíl úkolovali své pobočníky, aby jim z celé země přiváděli na dvůr mladé a atraktivní ženy, na jaké jen natrefí. Jejich relativní sociometrické postavení bylo zkrátka tak vysoké, že si to mohli dovolit (myšleno samozřejmě primárně ze společenského hlediska; ale nakonec ovšem i z hlediska řekněme sexuologického – jak řekl exministr zahraničí USA Henry Kissinger, který se s lidmi jako Mobutu osobně setkával, „moc je nejlepší afrodiziakum“).

Napříč kulturami navíc platí, že i potomci vysoce postavených mají přístup k lepší zdravotní péči, a tak žijí v průměru déle a jsou obecně zdravější než děti rodičů s postavením nízkým. Tento aspekt zřejmě spojuje Rafaela Di Tellu s  téměř devíti stovkami synů krutého marockého vládce. Di Tella, coby jedno z pěti dětí vysoce postavené argentinské rodiny, měl pochopitelně lepší přístup ke zdravotní péči než jeho vrstevník narozený třeba ve slumu na periférii Buenos Aires; zatímco malý Rafael navštěvoval kurz šermování, který z něj jednou učiní olympijského reprezentanta, nebohý vrstevník třeba zrovna v bídě bojoval o holé přežití v předměstských ulicích.

Rodina kalkulaček

Rodičovské počty

Výběr z kalkulaček na Peníze.cz:
spočítejte si, jestli máte nárok na porodné, jaká vám náleží mateřská, jak vysoký měsíčně může být váš rodičovský příspěvek, kolik dostanete na přídavcích na děti (nebo že nedostanete nic), případně kolik vám dají na ošetřovném, pokud budete muset zůstat doma s nemocným dítkem.

Mamonářům příroda tolik nepřeje

Z evolučního hlediska je tedy relativně vysoký sociometrický status atributem těch reprodukčně úspěšnějších a současně vitálnějších jedinců. A zrovna tak jako si Matka příroda zjevně přeje, aby se množili spíše ti šimpanzi, kteří jsou s to dosáhnout relativně vysokého sociometrického postavení v rámci jejich společenství, jde jí o to samé i v případě samotného „pána tvorstva“.

Zřejmě proto je člověk při zvýšení svého relativního sociometrického postavení Matkou přírodou odměňován i trvaleji zvýšeným celkovým životním uspokojením. Jako by mu tím vlastně příroda naznačovala, že je na dobré cestě – že dělá to, oč přírodě jde. Pro Matku přírodu je evidentně výhodnější, pokud jsou reprodukčně úspěšnější ti, kteří jsou schopni získat uznání a obdiv ostatních členů společnosti, než ti, kteří „jen“ shromažďují majetek. Ovšem, jak víme, zvýšení relativního socioekonomického postavení – například při zvýšení relativního příjmu – je v celé řadě případů doprovázeno právě zvýšením relativního sociometrického postavení. To celou věc poněkud zastírá. Je to však sociometrické, a nikoli socioekonomické postavení, za které příroda nevyčerpatelným způsobem odměňuje.

Je zajímavé, že různí lidé přisuzují různou důležitost dosažení relativně vysokého sociometrického postavení. Ti lidé, kteří mu přisuzují důležitost poměrně zásadní, pak vykazují nižší úroveň celkového životního uspokojení než ti, pro které zase tak podstatné není. Lidé, kteří o získání vysokého relativního sociometrického postavení zatím intenzivně usilují, ale nedosáhli ho, vykazují poměrně nízké celkové životní uspokojení. Jakmile však vysokého relativního sociometrického postavení docílí, zásadně se zlepší i jejich celkové životní uspokojení.

Lidé obecně označovaní za „ambiciózní“ nebo za „kariéristy“ jsou většinou právě ti, kteří baží po vysokém relativním sociometrickém postavení. Jde v řadě případů spíš o mladé lidi, které zatím společnost neoceňuje a jichž si zatím ostatní neváží. Neukojené ambice těchto lidí pak často kontraproduktivně vedou k tomu, že se chovají nesnesitelně až bezohledně – což ale do značné míry jen odráží jejich neuspokojení a frustraci. Pořád ale mají podstatně větší šanci, že nakonec dosáhnou stavu celkem trvalé blaženosti, než ti, kteří se ženou výhradně za penězi, tedy výlučně za atributem socioekonomického postavení, aniž při tom berou v potaz ničivý dopad, který může taková honba mít na jejich relativní sociometrické postavení.

Například ti lidé, kteří k bohatství přišli způsobem, který je společností obecně považován za podezřelý, ba kriminální, se zřejmě těší z relativně vysokého socioekonomického postavení, ale nikoli z relativně vysokého sociometrického postavení. Nepociťují tedy trvalejší životní uspokojení, společnost je neuznává, ba pohrdá jimi, a to navzdory faktu, že jsou bohatí. Bohatství naopak může frustraci ze zneuznání ještě násobit poté, co mu jeho majitel zcela uvykne a už pro něj není zdrojem pražádné spokojenosti. Musel totiž jeho shromáždění pravděpodobně věnovat značné množství svého času, energie, nervů či invence – ať už jej získal zákonně, na hraně, nebo za hranou zákona – a pocit, že za toto olbřímí úsilí nezískává odměnu v podobě trvalejšího životního uspokojení, může být obzvláště trýznivý.

Držíte se udržitelnosti?

Držíte se udržitelnosti?

Generali Česká pořádá soutěž SME EnterPRIZE, která oceňuje udržitelné podnikání. Přihlásit se můžete do 5. dubna.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+9
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 1 komentářů

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Kovaná ekonomie: Srdíčko, nebo šváb?

14. 10. 2014 | Lukáš Kovanda

Kovaná ekonomie: Srdíčko, nebo šváb?

Když činíme rozhodnutí, tíhneme k tomu dávat přednost objektivnímu, měřitelnému a spočítatelnému. Přeceňujeme materiální statky a podceňujeme vše subjektivní, neměřitelné a nespočítatelné. celý článek

Kovaná ekonomie: „Heč heč,“ pravil Sheldon Cooper

30. 9. 2014 | Lukáš Kovanda | 1 komentář

Kovaná ekonomie: „Heč heč,“ pravil Sheldon Cooper

Naši furianti nejsou v ničem jiní než furianti celého světa. Každý chce ukázat, „že na to má“ – a v touze vypadat před ostatními (a snad i před sebou samým) jako něco víc se pouští... celý článek

Kovaná ekonomie: Trautenberk versus Kate Moss. Kdo je šťastnější?

23. 9. 2014 | Lukáš Kovanda

Kovaná ekonomie: Trautenberk versus Kate Moss. Kdo je šťastnější?

Druhdy bývalo znakem spokojenosti a blahobytu pěkně klenuté bříško. Časy se mění.

Chvála práce nahovno

27. 9. 2013 | Michal Kašpárek | 7 komentářů

Chvála práce nahovno

Proč je některá práce sexy, jiná „šlep“ a proč ani patnáctihodinový pracovní týden nemusí přinést pohodu.

Alexander Kjerulf: Nejlepší firemní benefity? Smysluplná práce, pochvala a pohodoví lidé

27. 10. 2012 | Martin Vlnas | 11 komentářů

Alexander Kjerulf: Nejlepší firemní benefity? Smysluplná práce, pochvala a pohodoví lidé

„Spousta firem vůbec nechápe, o co běží. Pořád si myslí, že když zaměstnancům na konci roku vyplatí tučné bonusy, budou svou práci milovat. Blbost. Povýšení? Taky blbost,“ říká Alexander... celý článek

Partners Financial Services