Takzvaní ekonomové štěstí říkají, že absolutní výše bohatství nerozhoduje o tom, jak se cítíme spokojení či šťastní. Důležitější je relativní výše, to, jak si stojíme mezi lidmi, s nimiž se srovnáváme. Když máme pocit, že si stojíme líp než druzí, jsme šťastní. Dokud se ovšem nezačneme srovnávat s lidmi jinými, z blahobytnější vrstvy. A tak stále dokola. Věčné štěstí neexistuje. Navíc, jak si ukážeme dále, nelze pocit spokojenosti jen tak měřit, jako třeba výšku…
Statistici žasli, když se jim v roce 1997 dostaly do rukou čísla od vojenských odvodů z okresu Plzeň-jih. Spočítali totiž, že hned 29 procent branců má přes 185 centimetrů. Ještě v devatenáctém století se přitom mezi takové dlouhány počítala sotva tři procenta lidí. Lidský vzrůst, který byl v jednom století ojedinělý, se ve století následujícím stal takřka normou. Zeptáte-li se dnes mladíka, který měří 185 centimetrů, jestli se považuje za dlouhána, nejspíš odpoví, že ne, že by musel mít alespoň dva metry, aby to o sobě řekl. V devatenáctém století už lidé jeho vzrůstu mohli uvažovat o účinkování v roli „obra“ v nejbližším cirkuse. Objektivně došlo k jasné změně – ke zřetelnému zvýšení průměrné výšky populace. V porovnání napříč stoletími jsou lidé, kteří v současnosti měří 185 centimetrů, nepochybně výjimečnými dlouhány. Subjektivně si tak asi připadat nebudou; se zvyšováním průměrné výšky totiž dochází i v posunu společenské normy týkající se průměrné výšky, a tak to, co druhdy bývalo zvláštností, odchylkou, úkazem, je dnes vlastně standard.
Normy se ale můžou lišit nejen v různých časových obdobích, ale i v různých zeměpisných oblastech. Například na indickém venkově horké současnosti bude výška 185 centimetrů stále výjimečná. Pokud by tam zavítala parta mužů z okresu Plzeň-jih, pravděpodobně sestaví veleúspěšný basketbalový tým, i kdyby košíkové nikdo z nich předtím zvlášť neholdoval.
Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Dosud vyšlo:
Vyjednávání o TTIP: Náš muž v zákulisí
Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny je i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz.
Zásadní výhodou měření výšky je, že máme k dispozici objektivní ukazatel; jeden centimetr je objektivně zcela shodný v České republice jako v Indii, je v současnosti totožný s jedním centimetrem z roku 1997 i s jedním centimetrem z dob císaře pána, dejme tomu, z roku 1850 [metrická soustava ovšem byla v Rakousku zavedena až roku 1871, pozn. red.].
To s měřením lidské spokojenosti je to o poznání složitější. Žádný její objektivní ukazatel neexistuje a ani existovat nemůže. Vojenský lékař nemůže brance – tak jako v případě měření výšky – postavit ke stěně a v mžiku oka jednoduše změřit jeho spokojenost. To, do jaké míry je či není člověk spokojen, je vlastně jeho věčným tajemstvím, které se ostatní mohou snažit odhalit jen nepřímo, nespolehlivě; třeba na základě pozorování, co daný člověk spotřebovává, jak se vyživuje nebo – zpětně – jak vysokého věku se dožil či podle toho, jaká je pomyslná „míra jeho společenské neorganizovanosti“. Protože ten, kdo se potýká s dluhy či se pokusí o sebevraždu, se zřejmě niterně necítí zrovna dobře. Všechny tyto atributy jsou ovšem záludné.
Vezměme si třeba kvalitu stravy. Ještě za časů císaře pána šlo celkem snadno vyvodit, že otylí, bachratí lidé s velkou pravděpodobností vedou i spokojenější život, protože si můžou dovolit nákladně, tedy kaloricky se vyživovat, což tehdy zdaleka nebylo normou. Pravda, věčně nerudný Trautenberk v Krkonošských pohádkách se svým věčným Himlhergotdonrvetrkrucajselement! nepůsobí jako vzor spokojenosti a vyrovnanosti. To lze možná spíše říci o Kubovi a Anče – proti Trautenberkovi štíhlých postavách. Ale berme tyto pohádky opravdu jako pohádky či alespoň coby výjimku potvrzující pravidlo. Tím, co však vyprávějí s vysokou shodou s tehdejší obecnou skutečností, je, že „šlechta“, lidé s postavením – Trautenberkova typu –, bývali vypasenější, protože se prostě měli lépe než poddaní, služebnictvo, řadoví rolníci, zkrátka „plebs“. Pokud by se tehdy provádělo nějaké šetření spokojenosti, plnoštíhlí lidé by podle všeho byli výrazně šťastnější než ti „vychrtlí“.
Takové konstatování bude dnes do značné míry stále platné v řadě zejména chudších částí světa, třeba na indickém venkově. Jenže v hospodářsky vyspělých zemích už je tomu docela jinak. Příkladem je Británie nebo Německo.
V roce 2007 ekonomové Andrew Oswald (dnes mimochodem přednáší v Praze) a Nattavudh Powdthavee dospěli k poměrně zneklidňujícímu závěru. Zjistili, že polovina britské populace považuje svoji váhu za příliš vysokou a že spokojenost a stav psychického zdraví je u otylejších lidí v Británii a Německu na nižší úrovni než u lidí s váhou „nějak tak akorát“.
Je zřejmé, že potraviny jsou ve vyspělých zemích současnosti dostupnější než na indickém venkově nebo než za časů, kdy na Krkonošsku Anče vařívala kyselo. Zmínění ekonomové konstatují na základě svých dřívějších statistických pozorování, že jestliže je z psychologického hlediska únosnější být nezaměstnaným v regionu s vysokou nezaměstnaností, bude to samé platit třeba i právě pro otylost. Psychicky je méně zatěžující být tlouštíkem ve společnosti, kde je obezita poměrně častá, než ve společnosti, kde jde o podobně vzácný úkaz, jakým byl 185 centimetrů vysoký člověk v devatenáctém století.
Z historického pohledu současná bezpříkladná dostupnost potravin společně se skutečností, že nadváha a obezita jsou v hospodářsky vyspělém světě stále běžnější – „koukej, sousedovic Máňa, ta je teprve tlustá, ne já“ –, jsou silnými protihráči, v mnoha případech nepřekonatelně silnými, obyčejné člověčí sebekontrole. I když si to řada lidí později vyčítá a je nespokojená, v daný moment prostě jídlu neodolají; a hospodářsky vyspělý svět včetně České republiky se tak stále zřetelněji ocitá ve „spirále obezity“ (včetně České republiky, kde mezi lety 1993 a 2008 stoupl podíl mužů, kteří trpí nadváhou nebo obezitou, z 55,5 procenta na 62,5 procenta, zatímco podíl stejně klasifikovaných žen vzrostl ze 40,3 na 46,5 procenta; v roce 2013 činil daný podíl u mužů 65 procent a žen 46 procent). Pokud se tato spirála nezastaví, podstatná většina Čechů bude vypadat jako Trautenberk.
Jak si však Oswald a Powdthavee dále všímají, zatímco značná část populace vyspělého světa se ocitá ve „spirále obezity“, určitá její část sdílí naopak sílící pohnutky k nutkavému hubnutí. Nejčastěji jde o představitele „elity“ té či oné ekonomicky vyspělé společnosti. Například o lidi, kteří často veřejně vystupují, kvůli povolání musí působit reprezentativně nebo se svým vzhledem přímo živí. Ostatně, nemusíme ani opouštět britské ostrovy. Jedna z tamních nejúspěšnějších modelek poslední doby, Kate Mossová, je proslulá svojí slabostí pro kokain. Jistě, je opět extrémním případem, avšak posedlost štíhlostí (někdy až anorektických rysů) – navzdory obžerství společnosti – se v jistých kruzích stává čím dále tím běžnější. Mnohým lidem – nejen modelkám, ale třeba i vysoce postaveným manažerům, televizním osobnostem a dalším – stojí prostě zato riskovat kvůli udržení štíhlosti třeba i drogovou závislost; jen aby je kvůli zhoršení atraktivity zevnějšku nevystrnadila z atraktivní pracovní pozice (či je nepřipravila o šanci tuto pozici získat) dychtivá konkurence. Tento trend se někdy dokonce odráží už i ve statistických číslech; v České republice například poslední dobou stoupá počet dívek a mladých žen trpících podváhou (podváhou – odpovídá BMI nižšímu než 18,5 – v České republice trpí v současné době více než dvacet procent dívek ve věkové skupině 18 až 19 let a jedenáct procent žen ve věkové skupině 20 až 29 let).
Vrtá vám hlavou vztah kokainu a štíhlé linie? Do hlavy Kate Mossové samozřejmě nevidíme, i když stav její nosní přepážky může i v tomto směru čas od času dávat jisté naděje. Je ovšem skutečně možné, že ve vztahu této i jiných modelek k bílému prášku nejde jen o sílu zvyku. Když ruská modelka Kira Dichťarová (Dikhtyar) svěřuje stanici FoxNews, co všechno jsou děvčata ochotná podstupovat, jen aby mohla vystupovat na předních světových přehlídkách, zmiňuje mimo jiné příběhy (sama je samozřejěm zná jen z doslechu) o agentech, kteří své svěřenkyně pobízejí k užívání speedu a koksu, má to prý zrychlovat metabilsmus a ubírat chuť k jídlu.
Nadváha, otylost či obezita v současném vyspělém světě nejsou atributem, jakým byly v době, kdy „dobře živený“ Trautenberk vyrážel na lesní pych na Krakonošovo. Naopak, „lepší lidé“, jak vidíme, stále zřetelněji tíhnou k opačnému extrému, k chorobné štíhlosti. Štíhlí lidé nejen, že vypadají dobře na přehlídkových molech, před kamerou či za konferenčním pultíkem, ale svojí udržovanou postavou také demonstrují, že si mohou bez problémů dovolit zdravě žít. Tedy například věnovat se rozličným sportovním aktivitám, trávit aktivní dovolenou či stravovat se v dražších restauracích či kupovat vybranější potraviny. To všechno pochopitelně stojí peníze – víc peněz, než je nutné –, takže pokud je dnes nějaké fyzické vzezření alespoň částečným odrazem relativního bohatství a blahobytu, a eventuálně tedy i celkové spokojenosti člověka, pak je to ve vyspělých zemích už mnohdy spíše štíhlost než nadváha jako dřív.
Z toho všeho je zřejmé, že „prostorová výraznost“ postavy vybraného člověka může sloužit jako „okno“ do jeho niterných stavů a eventuálně spokojenosti jen velmi obtížně, a to zvláště při srovnávání časovém (Trautenberk vs. Kate Mossová) nebo zeměpisném (dnešní Británie, Německo, Česká republika vs. indický venkov). Podobné to je s dalšími atributy, o kterých by se alespoň teoreticky dalo uvažovat jako o vodítcích, na jejichž základě může vnější pozorovatel odhalit skutečnou úroveň spokojenosti vybraného člověka. Spolehlivé a objektivní měřítko, jakým je obyčejný metr, v případě měření lidské výšky, zkrátka v případě měření lidské spokojenosti neexistuje.
Říci, zda byli kdysi spokojenější lidé Trautenberkova typu, nebo jsou dnes ti typu Kate Mossové, je tedy také značné obtížné, ne-li zhola nemožné. Jisté je ovšem to, že jak vzezření à la Trautenberk, tak vizáž à la Mossová představovaly (či představují) v příslušné době a příslušné socioekonomické vrstvě určitý ideál. Ideál je to právě proto, že jím jeho nositelé mohou demonstrovat své relativně vysoké bohatství. Přitom, jak víme, právě relativně vysoké bohatství je jedním z nejzaručenějších zdrojů člověčí spokojenosti.
Trautenberkovské obžerství i kokainové orgie v duchu Kate Mossové jsou v důsledku vlastně jen poněkud vyhrocenějšími projevy nekonečné člověčí cesty za nirvánou trvalého štěstí. Cesta zůstává, jen se v běhu dějin zásadně mění kulisy.
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
