Tento fakt nelze popřít: česká ekonomika roste. Podle některých ukazatelů se jí daří nejlépe v novodobé historii. Nejde pouze o poněkud abstraktní ukazatel HDP, pod kterým si stejně většina normálních lidí nic konkrétního nepředstaví. Příznivé údaje se týkají hlavně hmatatelných položek.
Mzdy rostou a nejsou přitom vypláceny v inflačních penězích, nýbrž v tvrdé měně, jejíž kurz stále posiluje. Začátkem roku 1999 činila průměrná mzda v přepočtu 350 eur. Začátkem roku 2005 to bylo již 590 eur- Odpovídá to 9,2% průměrnému ročnímu růstu. Stále větší počet Čechů při cestách do zahraničí ztrácí (alespoň někdy a někde) pocit beznadějně chudých příbuzných.
Pocit finanční jistoty vede stále více Čechů k tomu, že se nebojí zadlužení. Hypotéky ostatně nikdy nebyly levnější. Stavební ruch je další viditelnou známkou růstu české ekonomiky. Nové domy jsou patrné pouhým okem. Statistiky tento dojem potvrzují. Prosincový údaj Českého statistického úřadu hovoří o 9,3procentnímu růstu stavební výroby, což je nejvyšší číslo zaznamenané od roku 1993.
Naskýtá se otázka, komu za toto štěstí vděčíme.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a byl členem Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Podívejme se zpátky do roku 1998. V parlamentních volbách vítězí sociální demokracie Miloše Zemana, který vzápětí formuje jednobarevnou vládu. Mnozí ekonomové jsou zděšeni radikální rétorikou premiéra, monstrózními vizemi ministra průmyslu Grégra a populistickými sliby ministra práce a sociálních věcí Špidly. Katastrofické scénáře hovoří o pádu koruny a konci její konvertibility, růstu inflace, drastickém zvyšování daní, explozi státních dotací, pádech bank, vysoké nezaměstnanosti, nekontrolovaném růstu zadlužení a v konečném důsledku o všeobecném marasmu.
„Kampaň Richarda Nixona v roce 1972 sjednotila téměř všechny vzdělané a kultivované Američany: Nixon je slabomyslný buran a jeho stěhování do Bílého domu by bylo skandální. Shodly se televize i veškerý tisk. Výsledek? Nixonovo drtivé vítězství, jaké se od té doby nikomu nepovedlo zopakovat.
Něco podobného se podařilo Miloši Zemanovi.“
Ano, všechny tyto průšvihy by bývaly mohly nastat – kdyby Zemanova vláda splnila, co naslibovala. Ve skutečnosti pod maskou populismu fungovala převážně rozumná hospodářská politika. Z Grégrových vizí se časem stal jen rázovitý folklór. Koruna začala postupně posilovat, zatímco inflace zůstala pod kontrolou. Z velkorysých plánů podpory průmyslu nezbylo téměř nic. Naopak, Zemanova vláda v rozporu s původními sliby provedla nutnou sanaci bank. Posléze uskutečnila radikální privatizaci bankovního sektoru. Tento krok byl snad vynucený okolnostmi, nicméně vláda jej provedla důsledně a bez zbytečných okolků.
Hospodářská politika Zemanovy vlády v mnoha ohledech až neuvěřitelně připomínala Reaganovo prezidentské období. Mix restriktivní antiinflační měnové politiky s rozpočtovou expanzí, liberalizace bankovního sektoru (v českém prostředí privatizace bank), deficitní hospodaření a snižování daní – toto vše byla reaganomika. Málokdy se vzpomíná na fakt, že Zemanova vláda snížila mezní sazbu daně z příjmů fyzických osob ze 40 na 32 procent. Nešlo tedy o symbolický krok. A stejně jako americký federální rozpočet v 80. letech, také české ministerstvo financí nezaznamenalo žádný výpadek příjmů.
Uvedené podobnosti byly zčásti náhodné. Například zmíněná protiinflační politika byla praktikována Českou národní bankou navzdory vládě, nikoli v souladu s ní. Nic to však nemění na výsledku: česká ekonomika dostala mohutný růstový impuls. Reaganův impuls trval s nepatrným přerušením v době první války v Perském zálivu až do roku 2000. Také Zemanovi následníci doposud žijí z jeho odkazu. Podobně jako Bill Clinton, také oni si mohli dovolit mírně zvýšit daně, aniž by to na výkon ekonomiky mělo podstatný vliv. Ministr financí Bohuslav Sobotka v roce 2002 prohlásil „nečekejte žádnou reaganomiku“. Měl pravdu: reaganomika už byla.
Nikdo není dokonalý. Co se Zemanově vládě nepovedlo? Zatímco během Reaganova prezidentství nezaměstnanost poklesla, v České republice od roku 1998 významně vzrostla. Zanedbání malých a středních podniků, které se nejvíce podílejí na zaměstnanosti, bylo největší chybou. Ani Zeman ani Reagan se též nezabývali problémy penzí a zdravotnictví. Jejich řešení evidentně zůstane úkolem pro další vládu. Totéž platí státní dluh. Ale i americký federální deficit začal významněji klesat teprve v roce 1993, tedy pět let po odchodu Ronalda Reagana z funkce.
Ať už si o Miloši Zemanovi a jeho pitoreskním politickém stylu myslíme cokoli, jedno mu musíme přiznat: jeho hospodářská politika vůbec nebyla scestná. Byla úspěšná do té míry, do jaké byla nevěrná populistickým slibům.
Tolik zpětný pohled do února 2005. Nyní jsme v roce 2013 a kdekdo najednou nasazuje čerstvě zvolenému prezidentu Zemanovi psí hlavu. Najednou je z něj bezmála druhý Klement Gottwald, což vskutku není fér. Zeman není ani hlava mafie, už jen proto, že už hezky dlouhou řádku let není ve funkci, z níž by mohl přímo ovlivnit zadávání a schvalování veřejných zakázek.
Skutečností zůstává, že zvyšování daní pravicovou vládou je opakem toho, co dělal Miloš Zeman jakožto premiér. Faktem je, že zdravotnictví není reformováno doposud a velmi krotká penzijní reforma teprve začíná. Z objektivního srovnání se všemi vládami, které následovaly, ta Zemanova vůbec nevychází špatně.
Úvodní obrázek isifa/Lidové noviny
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
