Wall Street, Atény, Praha: proč bychom měli vyrazit do ulic?
Od půlky září běží v New Yorku médii přehlížená okupace Wall Street, série demonstrací, veřejných projevů a protestů proti rostoucí nerovnosti chudých Američanů a bohatých bankéřů. Možná by nad tím šlo mávnout rukou – jenže masové protesty se minulý týden rozšířily do Bostonu a o víkendu i do desítek dalších amerických měst.
Lid versus bankovní management
Většinu protestujících sice na počátku tvořili mladí nezaměstnaní lidé (podobně třeba jako při protestech ve Španělsku), ale k večerním a víkendovým akcím se přidávají tisíce zaměstnaných lidí i důchodců, kteří reagují na nejvyšší příjmovou nerovnováhu a nezaměstnanost od dob Velké deprese a nesouhlasí s vládní politikou podpory finančních institucí na úkor podpory tvorby pracovních míst – a především s tím, že management finančních institucí nebyl na rozdíl od jejich řadových zaměstnanců nucen k žádným osobním obětem. Pro ilustraci jedno číslo z řady statistik – Bank of America jako největší americká finanční instituce obdržela z veřejných rozpočtů od roku 2008 podporu ve výši 230 miliard dolarů – a za roky 2009 a 2010 nezaplatila ani dolar na daních, nýbrž dostala ještě daňovou vratku ve výši 4,2 miliardy dolarů. Ale co, Amerika není střední Evropa, řekne si řada Čechů a mávne nad tím rukou.
Hlavně klid
Rozhořčení z rostoucí nespravedlnosti společnosti se nešíří pouze Amerikou nebo arabskými zeměmi, ale je vidět už i v Evropě. Nejmasivněji zřejmě ve Španělsku, kde je pětina mladých do 30 let nezaměstnaná a dalších 46 procent má pouze krátkodobé pracovní smlouvy maximálně na půl roku (což jsou mimochodem horší čísla než v Egyptě nebo Tunisku). Ale co, Španělsko není střední Evropa, řekne si řada Čechů a mávne nad tím rukou.
První vlaštovky nespokojenosti se objevují i v Čechách. Ale co, Šluknovsko je problém „nepřizpůsobivých“, a ne normálních Čechů, řekne si řada těch, kteří mají štěstí, že žijí jinde, a mávne nad tím rukou. Jenže to, co vybublalo na povrch na Šluknovsku, se dříve či později objeví i jinde. Nepromyšlené sociální reformy, které neberou ohled na lokální situaci a nemotivují ke změně, stejně jako čím dál tím horší školství přinesou čím dál tím rychlejší rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými.
Že bohatí dál bohatnou, zatímco chudí zůstávají chudí, se říká už tak dlouho, že by to jeden považoval div ne za přírodní zákon. Třeba to ale vždycky neplatilo. A platí to vůbec dneska? Co si myslí Tomio Okamura, Jan Traxler, Jiřina Šiklová a další naši experti?
Majetková segregace začíná ve škamnách
Změny v sociálním systému se dají udělat velmi rychle – a pokud bude podpora jasně určena potřebným a zároveň bude motivovat k osobní aktivitě a řádné péči o rodinu, efekty se dostaví velmi rychle. Jen si politici budou muset uvědomit, že osobní aktivitu nelze měřit účastí na nucených pracích a že je na to potřeba mnohem jemnější metr, který budou držet v ruce lidé na obecní úrovni, kteří mohou v menších městech a vesnicích lépe dohlédnout na to, kdo se jak chová.
Mnohem větší problém je ale rychlý propad českého školství: propadá se v mezinárodním srovnání čím dál rychleji – a čeští rodiče se naučili, že za nadprůměrnou školku a školu se musí platit nemalé peníze. Během pár let se tak české děti začaly dělit na ty, jejichž rodiče si mohou dovolit platit tisíce korun měsíčně za to, co už jednou zaplatili v rámci svých daní, a na ty, jejichž rodiče si to dovolit nemohou, a kteří tak zůstávají napospas ve zbytkových školách. Děti bohatých tak dostanou nejen mnohem lepší vzdělání než děti chudých, ale už od mala v nich díky tomuto sytému pěstujeme pocit nadřazenosti. Česká společnost přitom historicky bývala hodně soudržná – a dnes se nikdo neptá, jestli ta radikální změna, která se objevuje, je skutečně správná. Příklady ze světa ovšem ukazují, že separovat děti tímto způsobem je cesta do pekel. Zřejmě je nejvyšší čas na okupaci ministerstva školství.
