Česko má větší problémy, než jsou daně z příjmu

Parlamentní přetahovaná o výši daní nabrala až tragikomických rozměrů. Poslanecké kluby před druhým čtením ve Sněmovně jednaly po nocích. Totéž dělali i šéfové vládních koaličních stran. Výsledek? Místo původně navrhovaných patnácti procent z tzv. superhrubé mzdy (hrubá mzda plus odvody na sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem) by se podle nového koaličního návrhu mělo platit příští rok patnáct a v dalších letech 12,5 procenta ze superhrubé mzdy. Polepšit by si měly i firmy, kterým by daně klesaly rychleji, než vláda původně zamýšlela.

Jenže v celém tomto cirkuse se vliv daní na růst ekonomiky a zvyšování blahobytu přeceňuje. Nastavení daní souvisí mnohem více s tím, jaké služby a v jaké kvalitě si chce společnost pořídit ze společných peněz a co by si naopak měl platit jednotlivec. Jinými slovy, co všechno by měl lidem poskytovat stát za peníze vybrané z daní. Této otázce se však politici nevěnují, protože je složitá a případná změna vyžaduje souhlas velké většiny společnosti. Raději se proto snaží vlichotit voličům ubíráním procent, které se každý měsíc strhnou z výplaty.

O tom, že výše daní sama o sobě neurčuje vyspělost ekonomiky, svědčí údaje z řady evropských zemí. Vhodným měřítkem daňového zatížení je tzv. složená daňová kvóta. Ta udává poměr vybraných daní (včetně sociálního a zdravotního pojistného) vůči hrubému domácímu produktu (HDP). Vyspělost ekonomiky se zase standardně měří ukazatelem HDP na jednoho obyvatele a přepočteného paritou kupní síly, která odráží odlišné cenové hladiny různých zemí.

Vynecháme-li specifické Lucembursko, kde je vlivem každodenního dojíždění zahraničních pracovníků ze sousedních zemí ukazatel HDP na obyvatele výrazně zkreslen, jsou ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi Evropské unie Irsko, Nizozemsko, Rakousko, Dánsko a Belgie. S výjimkou Irska a Nizozemska se z evropského kontextu jedná o státy s nadprůměrnými daněmi. Dánsko má druhou nejvyšší složenou daňovou kvótu v EU, Belgie třetí. Členský stát s nejvyššími daněmi - Švédsko - také patří mezi ekonomické premianty.

V některých státech je zkrátka kvalita veřejných služeb na tak vysoké úrovni, že tamější občané souhlasí s jejich financováním prostřednictvím vyšších daní. V Irsku a Velké Británii zvolili opačný přístup. Daňoví poplatníci raději zajištění části veřejných služeb svěřují soukromému sektoru, což jim umožňuje platit nižší daně.

Naopak ekonomicky nejméně vyspělé státy Unie - Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko, Polsko a Litva - patří s výjimkou Bulharska mezi státy s nejnižšími daněmi v EU. Zde se však nejedná o preference občanů na zajištění služeb veřejným či soukromým sektorem. Spíše to ukazuje na snahu odrazit se od ekonomického dna lákáním investorů na nižší daně, což při nedobré ekonomické situaci těchto států dává smysl. Na druhou stranu nízké inkaso daní vůči HDP zde svědčí o vysokém podílu šedé ekonomiky a neschopnosti státu daně vybírat.

Učinit z této statistiky závěr, že vyšší daně přinesou ekonomickou prosperitu by ale nebylo správné. Na druhou stranu to ani neznamená, že nižší daně automaticky přinesou prosperitu a vyšší zdanění způsobí hospodářské zaostávání.

V České republice jsou daně, měřeno složenou daňovou kvótou, mírně pod průměrem EU. Z hlediska HDP na obyvatele Česko dosahuje 73,3 procent průměru Unie a v poslední době zaznamenává rekordní, šestiprocentní tempa růstu HDP. A to i při stávajícím nastavení daní. Myslet si, že pouze jejich snížení zajistí dlouhodobě udržitelné vyšší tempo růstu je omyl.

Daně, i když by jejich struktura mohla být efektivnější, totiž nepatří mezi hlavní problémy české ekonomiky. Patrně největším nebezpečím do budoucna je penzijní systém, který kvůli stárnutí populace nebude možné ufinancovat pouze z veřejných peněz. Důchodová reforma se ovšem musí provádět v dostatečném časovém předstihu.

Časovanou bombu v sobě skrývá i stav veřejných financí, které se vláda pokouší nynější reformou alespoň částečně stabilizovat. Protože v době rekordně rostoucí ekonomiky zcela nepochopitelně Česko hospodaří s rekordními rozpočtovými schodky. Co až růst zpomalí či přijde recese? Problém veřejných financí přitom nespočívá na příjmové straně rozpočtu, ale hlavně na té výdajové. Její reformě se tolik pozornosti nevěnuje.

Pomalá práce soudů, špatná vymahatelnost práva, rozšířená korupce, nekvalitní veřejné služby, nepružný trh práce, demotivující sociální systém či nedostatečné investice do vědy, výzkumu a vzdělávání patří mezi další velké problémy, které by měly zaměstnávat politiky a týmy jejich poradců. Jednoduché recepty na tyto neduhy však neexistují. Populárnější je snížit daňovou sazbu (a jinde ji třeba zvýšit). Co na tom, že to česká ekonomika akutně nepotřebuje.

Co si myslíte o nynějším handrkování o snižování daní z příjmů?