Neuspěchejme penzijní reformu, současný systém má rezervy, říká Igor Tomeš

Profesor Igor Tomeš je na svůj věk člověk neuvěřitelně vitální, o mnohém napoví výčet jeho aktivit ve sloupku na konci článku. Přesto jeho myšlenky u nás slyšet prakticky nejsou a je to rozhodně škoda. Pokud jde o problematiku důchodové reformy, kompetenci se k ní vyjadřovat si totiž přisvojuje kdekdo. Přičemž o prospěšnosti tohoto jevu by se dalo s úspěchem pochybovat. Jenže doma bývá prorokem málokdo, to je známá pravda. A dokazuje to i profesor Tomeš, respektive jeho bohatá poradenská činnost v zahraničí.

Pane profesore, rád bych si s vámi kromě jiného popovídal o závěrech tzv. Bezděkovy komise. Ta měla za úkol propočítat, co by jednotlivé politické koncepce penzijní reformy znamenaly.

Bezděkův tým, to jsou dvě části. Jednak asi 6 odborníků, zdatných pojistných matematiků a ekonomů. Samotného Bezděka považuji za jednoho z našich největších mladých znalců. Nicméně jsem se ho ptal, proč do zprávy nedali nějaké doporučení, jak by si to oni představovali. A tady je potřeba doplnit, že druhá část jeho týmu byli politici. Bezděk říkal, že diskuze byly složité, protože tito lidé museli respektovat politická stanoviska stran, i kdyby s tím vnitřně nebyli spokojeni.
Uvědomil si, že ani jeden z návrhů není ten pravý a dobrý, proto to "jenom" spočítali. Kdo ale umí číst Bezděka, názor jeho i celé skupiny si tam najde. K hodnocení Bezděkova týmu výhrady nemám. Když srovnám model, který vypracovali, mimochodem velmi složitý, s modelem Světové banky, musím zdůraznit, že ten Bezděkův poprvé vnímá i sociální aspekty celého problému. Oni nepracují jen s nezaměstnaností, demografií atd., ale i s "reálem", tedy např. řeší, co reforma udělá s invalidními důchody, s chudobou atd.

Proč to považujte za důležité?

Protože penzijní systém sám o sobě je velmi úzká část celého problému. Je třeba zároveň zvažovat např. problém dlouhodobé péče, to je dnes zhruba 15 či 17 % starobních penzistů, kteří potřebují péči třetí osoby. Také se musíme současně podívat na problém invalidních důchodů, protože jakmile zvýšíme důchodovou hranici, vzroste zároveň míra "invalidizace". Ta totiž nepostupuje lineárně, ale po mocninné křivce. To znamená, že každý další rok posunu přibývá mnohem více invalidů z těch lidí, kteří přežívají. A s tímhle vším Bezděkův model počítá. Změny v penzijním systému si vyžádají změny v politice zaměstnanosti, budou mít vliv na politiku soudržnosti, mohou také ovlivnit rodiny s dětmi atd. To vše skupina posuzovala, a proto dokázala odpovědněji určit, který systém je dobrý a který ne.

Jedna z mála výhrad k Bezděkově zprávě ovšem byla, že se měly jednotlivé varianty jaksi zprůměrovat. Aby bylo možné je vzájemně porovnat, která vychází nejlépe.

To právě Bezděk nechtěl udělat.

Ano, nechtěl, ale mě zajímá váš názor. Měl to udělat, nebo ne?

Udělal dobře. "Průměrování" sociální oblasti je velmi ošidná věc. Když mi statistický úřad řekne, že v ČR má každý jedno kuře denně, nevystihne přitom, že vy nemáte žádné a já mám naopak dvě. Proto je v sociální oblasti strukturální stránka strašně citlivá a zprůměrováním ji negujete. Bezděkův tým musel zohlednit všechny sociální dopady. To nejde zprůměrovat, protože každé řešení má svoje plus a mínus. Návrhy reformy musí být systémové a vnitřně konzistentní, a toho se nedosáhne způsobem, kterým kočička a pejsek vařili dort.

Resumé závěrečné zprávy mimo jiné říká, že tuzemský systém je relativně udržitelný na dalších 20 let. A také zdůrazňuje, že jak průběžný systém PAYG, tak fully funded systém (tedy systém postavený na soukromých fondech) má své nevýhody a výhody a že by bylo dobré diverzifikovat rizika obou dvou. To znamená propojit je. Souhlasíte s tím?

Ano. Nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Joseph Stieglitz ostře kritizoval Světovou banku, protože prosazuje model fondování (tedy využívání soukromých penzijních fondů - pozn. aut.). A dokázal, že ve středně až dlouhodobé perspektivě má fondování a PAYG v podstatě stejný výkon. Buď pracujete s demografií a máte riziko v ekonomii, nebo pracujete s ekonomií a máte riziko v demografii. Vtip je v tom, a to Stieglitz napsal jasně, že i fondování musíte uplatnit v určitém ekonomickém prostředí. Jestliže ekonomika klesá, znamená to prakticky totéž, jako když stárne obyvatelstvo. Nikde neexistuje jistota, že ekonomika půjde stále dopředu. To, co říká Světová banka, má význam, bude-li se ekonomice dařit. Ale pokud se jí bude dařit, bude se zvyšovat pojistné a i PAYG bude mít své přínosy. Stieglitz to napsal velice krásně a ukázal, že vyvolání kontradikce těch dvou systémů je umělé. Je to spíš problém politický a z hlediska dlouhodobého řešení druhotný. Základní věc je udržet rovnováhu mezi důchodci a výdělečně činnými, tedy s prodlužováním věku dožití pozvolna zvyšovat i důchodový věk.

Stieglitz mimo jiné napsal, že privatizace penzijnímu systému nepomůže, z těch důvodů, které vy jste naznačil. Nicméně mě by zajímalo, jak by se to dalo udělat jinak. Protože někteří ekonomové tvrdí, že kvůli demografické situaci v ČR není jiné řešení, než nějakým způsobem fondový systém použít. Spolehnout se jen na průběžný systém prý naše situace nedovoluje.

Tím, že otevřete fondový systém dobrovolné oblasti, se státní podporou do určité hranice, a stanovíte mez průběžného financování, dosáhnete stejného efektu a nemusíte to udělat povinné. Určitá část obyvatelstva stejně nebude mít peníze na uložení do fondového systému, a povinný systém je postaven na solidaritě, že? Solidarita je o přerozdělování. Přitom se ještě nikdo nad naším současným povinným systémem nezamyslel. V čem je podstata oné solidarity? Ty potřebuješ, já pomůžu. Ale jak je možné, že ty stále pracuješ a já ti pomáhám? Jak je možné, že jsme se nezamysleli nad heslem "mzda, nebo důchod"? Jak to, že jsme nezavedli výrazné "odměny" za odložený odchod do důchodu? Proč jsme nezavedli flexibilní odchod do důchodu … pracuješ na půl úvazku, dostaneš půl důchodu?

Tady jsou obrovské úspory PAYG systému. Protože jakmile vám stát dává důchod a ještě dovolí, abyste si vydělal v nezkráceném pracovním režimu, je to jako byste ty peníze ukradl jiným. Vy je v rámci solidarity dostáváte od jiných lidí, a přitom můžete pracovat za dumpingové mzdy. Tzn. lidé, kteří vám platí důchod, jsou poškození tím, že vy se na trhu vyskytujete.
V systému 1. republiky platilo, že pokud chtěl člověk pracovat i po dosažení důchodového věku, dostal o to vyšší penzi když odešel do důchodu. Na vyplácený důchod se musíme dívat jako na celkový balík, který průměrný člověk dostává od odchodu do důchodu až do doby, kdy zemře, a ten balík se musí rozdělit. Čím dřív ho začnete dostávat, tím méně peněz vám můžeme dát. A když dovolím, abyste vedle toho vydělával, tak lidé, kteří vám ten balík platí, jsou o ty peníze vlastně ochuzeni.

Jak byste vyčíslil tyhle rezervy?

Čtvrtina až třetina důchodců pracuje, tak si to spočítejte. To jsou nějaké peníze. Tito lidé jsou samozřejmě ochotni pracovat za méně peněz, než kolik může přijmout mladý člověk s dvěma dětmi. Podívejte se kolem sebe, kolik důchodců zabírá místa. To je v pořádku. To je proces prodlužování pracovní aktivity, který souvisí s prodlužováním průměrného dožití. Ale proč to neuděláme "buď, anebo"?

Pak by to pro ně jistě bylo demotivační.

Chceme motivovat důchodce, aby pracovali a brali důchod? Není dostatečně motivační, když za každý rok, co si odložíte odchod do důchodu, dostanete o 7 % vyšší důchod? Když si to spočítáte, obecně dnes muž pobírá důchod asi 12 let. Tzn. 8 % z celkové sumy jeden rok. Když vám nechám 7 % navíc, tedy celkovou sumu nesnížím, a 1 % si nechám, resp. stát, je to rezerva jak hrom.
Za druhé, všichni se dohodli, že odchod do důchodu v 55 letech je nesmysl. Takže zvýšení věku pro odchod do důchodu je druhá rezerva. Třetí rezerva, s tím přišli Francouzi, je v době, kterou potřebujete na pojištění, na plný důchod. A když nedosáhnete této stanovené doby, o to budete mít nižší penzi. Čili nedělat jen progresi nahoru, ale taky regresi. Další rezervou může být strop ve výši 45 % na náhradový poměr v základním mandatorním důchodovém pojištění. Po realizaci několika podobných opatření zjistíme, že můžeme důchodovou reformu klidně o 15 let odložit. Přitom budeme mít čas na vybudování solidního systém a tak důležitou věc neuspěcháme. Uvědomme si, že dopad reformy se projeví za 30 až 50 let, a proto krátkodobá populistická řešení mohou vyhrát volby, ale poškodí lidi.

Dokončení rozhovoru, věnované především návrhům politických stran, vám nabídneme zítra.

Co si názorech profesora Tomeše myslíte vy?