Slovenská penzijní reforma a český patvar

Slovenská penzijní reforma patří k mým vůbec největším zážitkům z několikaletého pobytu na Slovensku. Ze všech reforem druhé vlády Mikuláše Dzurindy se jí podařilo vzbudit nejvíce zájmu, nejvyšší očekávání a troufám si říci, že i nadšení.

Slovensko bylo několik měsíců před spuštěním doslova zasypáno reklamní kampaní Důchodových správcovských společností (DSS), která jak lavina útočila na první signální našich východních bratří. O tom, kam dát své peníze, se debatovalo ve slovenských kavárnách, hospodách i v autobusech. Peníze do „déesesek“, slovenského slova roku 2005, dali úplně všichni, kdo jen trochu mohli. V naději, či iluzi, že na Slovensku díky této reformě konečně končí doba mizerných státních důchodů. Penzí, z nichž měl problém vyžít každý, kdo si něco nenašetřil nebo si polovinu potravin nevypěstoval na nějakém záhumenku a k tomu neměl dvacet slepic, prase, krávu nebo aspoň pár ovcí. Penzijní reforma byla takovou třešní na dortu slovenské reformní smršti, která přes všechny své problémy udělala ze Slovenska zemi zajímavou nejen pro Čechy a Maďary.

Bez očekávání

Teď po pěti letech, když začíná česká penzijní reforma (více informací najdete v článku Tomáše Prouzy), marně hledám v české kotlině byť jen stín nadšení a nadějí tehdejšího Slovenska. Od české penzijní reformy si nikdo neslibuje, že se bude mít lépe než dnešní penzisté. Naopak, mnoho lidí se bojí, že o peníze vložené do penzijních fondů tak či onak přijdou.

Výstražným případem je ostatně příklad Maďarska, které – když hledalo peníze na díry v rozpočtu – uspořené prostředky ze soukromých fondů prostě znárodnilo. Vzhledem k tomu, že se česká politická scéna už mnoho let pohybuje na hraně socialisticko-komunistické parlamentní většiny, nelze se Čechům ani příliš divit.

Zvýšení DPH - smrt reformy

Dalším důvodem, proč česká penzijní reforma nezpůsobuje žádné nadšení a ani žádná větší očekávání, je její „krotkost“, abych použil nějaký pokud možno kladný výraz. Zatímco na Slovensku se z 18 % odvodů celá polovina, tedy devět procent, přesměrovala do DSS, a to pro nejmladší generaci Slováků povinně, v Česku půjdou do penzijních fondů podle vládního návrhu jen tři procenta, a to ještě nepovinně. Je to prostě to, co by se dalo parafrází Jaroslava Haška nazvat „revolucí v mezích zákona“.

Takové „poloreformy“ jsou ostatně pro Česko typické. Zatímco o slovenské rovné dani ví každý a Slovensko toho také náležitě marketingově využilo, české „polorovné“ daně si nevšimla ani většina Čechů.

Pro českou penzijní reformu je pak z hlediska marketingu zcela smrtelné zvýšení DPH na 20 %, a to přímo se zdůvodněním pokrytí nákladů na penzijní reformu. Slovenská metoda, kdy byly na rozjezd použity peníze z prodeje 49 % akcií Slovenského plynárenského průmyslu (asi 123 miliard slovenských korun), se sice dnes po pěti letech ukazuje jako nedostatečná, ale z hlediska nastartování reformy byla výrazně přijatelnější.

Patvar reformy

Zdaleka tím netvrdím, že česká reforma je ve všem horší. Ze slovenského příkladu je totiž nutné se poučit, nikoli ho slepě kopírovat. Jeho jednoznačným problémem, což uvádí i jeden z hlavních penzijních odborníků v Česku Vladimír Bezděk, je příliš velký podíl odvodů ze státního do soukromého systému. To způsobuje neřešitelný deficit hospodaření v dobíhajícím státním systému. Příjmy z privatizace, které měly deficit vykrývat, nestačí. Otázka „ufinancovatelnosti“ systému pak vede k tomu, že už dnes se i v reformovaném systému mluví o posunutí věku odchodu do důchodu.

Přes tuto zásadní výtku, a některé jiné menší vady, pokládám slovenskou reformu z roku 2005 za marketingově i politicky dobře zvládnutý krok, zatímco tu českou za podivný reformní patvar, jehož smysl většina Čechů nepochopí. A ani se jim nedivím.

(Připraveno ve spolupráci s www.finmag.cz)

Autor je redaktorem Lidových novin