Strašák důchod

Reformní opatření zatím většinou zůstavají jen u těch "parametrických", tedy kombinují prodlužování věku odchodu do penze, snižování či úpravy jiných veličin. Ovšem ani tyto dílčí kroky nejsou populární, takže protesty a stávky propukají v evropských sociálně štědrých zemích téměř všude. Z tlustých do tenkých se nikomu nechce.
Odvážnější zatím byli v některých postsocialistických zemích, jako v Maďarsku, Polsku či na Slovensku. Ne všude má však vládnoucí politické uskupení "sílu" k tomu, aby se vůbec odvážilo něco reálného navrhnout. Je ovšem zřejmé, že byť jen po malých krůčcích lze ujít i důležité úseky cesty. Takovými krůčky lze postupně reformovat i zdánlivě neměnné – ostatně nedávné prodloužení věku odchodu do penze nejen pro ženy, omezení odchodu do předčasného důchodu i omezení zápočtu doby studia u nás proběhlo téměř bez povšimnutí médií.

Krach nehrozí bezprostředně

Složitost situace je jasná, ale stále lze vše ještě odkládat, protože schodek na důchodovém účtu roste jen postupně. A co bude za třicet let, zajímá aktuálně málokterou vládu, na druhou stranu se ale většina vlád chce chovat racionálně. Dlouhodobé řešení je jediné: snížit míru mezigenerační solidarity (platby ekonomicky aktivních důchodcům, nebo, chcete-li, mladých starým) a nahradit ji vytvářením osobních úspor. O tom dnes již nepochybuje ani zarytý bolševik, natož jen zarůžovělý socialista.
Jde o to, jak to zajistit konstrukčně a jak vyřešit problém generace, která si už nestihne naspořit. To je "díra", na níž například slovenská vláda počítá s 90 miliardami Sk z privatizace plynárenství. U nás podobnou rezervu máme ještě v ČEZu a Českém Telecomu.

Největší problém se dotkne dnešních třiceti až čtyřicetiletých, které vyčerpá či "zasáhne" odchod silných poválečných ročníků, přičemž se navíc sami stanou aktéry neveselé vyhlídky odchodu baby boomers 70. let.
Realistickou vizi o tom, jak si půjde pro penzi důchodce v listopadu roku 2030 (pětašedesátník, tedy dnes 38letý člověk!!!) načrtl David Marek, ekonom Patria Finance. Závěr této studie je velmi znepokojující: kdo si nenaspoří v příštím čtvrtstoletí alespoň kolem 1,5 milionu Kč v dnešní hodnotě (!!!), neboli časové ceně peněz, toho čeká penze nižší než 30 % průměrné mzdy. V dnešních cenách to je zhruba 6 000 Kč, ze kterých vydá ale 4 000 Kč za jídlo.
Ještě strašidelnější propočet pak lze nalézt na internetových stránkách www.duchodovareforma.cz, které uvádějí, že náš, dnes ani ne tříletý potomek, by se mohl dožít ve své padesátce deficitu důchodového systému ve výši 26 711 708 124 000 Kč.

Je tedy jasné, že regulace bude muset být tvrdá: od hospodaření přes strukturu aktiv a jejich diverzifikaci až po jejich vlastní portfolio. Zavedením přísné kontroly a regulace pak může na sebe stát vzít garanci za chyby, které "neuhlídá" (jako to udělali na Slovensku). Nenese však odpovědnost za systematické riziko, tedy pohyby či kolísání trhů.

 USA se čtvrtstoletím zkušeností

Americká sociální či "státní" penze (Social security) byla zavedena až v 60. letech za vlády demokratů (zejména prezidenta Johnsona při realizaci sociální vize Great America) a blíží se ke stejnému problému jako náš současný průběžný systém – nebude ji mít kdo financovat.
A jak funguje již 25 let existující americký systém penzijních plánů? S výjimkou problémů typu Enron a nedávného zakolísání hodnot akciové části portfolií zatím "drží". V praxi jde o daňově výhodné odvádění části mzdy na zaměstnavatelem určený investiční účet, který však obvykle spravuje investiční společnost. Zaměstnavatelé tak nemusí řešit část závazků spojených se systémem podnikových rent/penzí.
Patria Online uvádí, že podle Employee Benefit Research Institute byl průměrný zůstatek na investičních účtech 57 668 dolarů. Průměrně by tedy klient měl k dispozici jen o něco víc než jeden průměrný roční plat. Ti starší, kteří do systému platí již přes 20 let, mají na účtu průměrný zůstatek vyšší, např. 60letí již průměrně 106 689 dolarů (2,5 ročního platu).

Přepočteme-li takové účty na koruny tržním kurzem, pak by vycházelo 1,5 až 3 miliony Kč. Za realistický lze ale uvažovat spíše přepočet kolem 15 korun za dolar (protože naše koruna má u nás mnohem vyšší kupní sílu), pak by šlo o naspořené sumy 1 milion až 1,5 milionu Kč. Zázrak to není, ale zázraky se v ekonomice nedějí.
Můžeme počítat tak i onak, ale je to aspoň něco. Za milion korun dostaneme doživotní rentu kolem 6 500 korun měsíčně, za 1,5 milionu doživotní rentu kolem 10 000 korun měsíčně. Ženy poněkud méně, protože se pravděpodobně dožijí vyššího věku.
Problém je v tom, že průměrný účastník penzijního plánu spoří 6 % svého platu a zaměstnavatel mu přidává další 3 %, což dohromady dá 3 800 dolarů ročně. V kurzu 15 Kč za dolar by to odpovídalo částkám 38 000 korun uspořených + 19 000 korun od zaměstnavatele ročně (tedy cca 3 200 + 1 600 Kč měsíčně). To je sice vyšší procento naší průměrné mzdy, ale stále nižší, než dnes odváděné na sociálním pojistném (tam odvádí zaměstnanec 8 % a zaměstnavatel 26 % hrubé mzdy, tedy průměrně 1 400 + 4 400 Kč). V daném "amerikanizovaném" příkladu (1 600 + 3 200 Kč měsíčně) by měl i u nás každý za 20 let na svém investičním účtu průměrně 1,8 milionu korun.

Kéž bychom takové účty měli

Do konce roku 2005 chce vládní koalice prosadit v parlamentu zákony zavádějící takzvaný švédský model penzí, známý také jako NDC. Každý už asi ví, že jde sice o férovější "přepočet" odvedených příspěvků na výši individuální penze, ale do systému nepřinese ani korunu navíc.
Vláda má koncepci zveřejnit do konce roku, podle určitých náznaků je však pravděpodobné, že penzijní reforma bude obsahovat i vznik zaměstnaneckých fondů. Jestliže to bude onen potřebný vstřícný krok k povinnému kapitalizačnímu pilíři, pak zaplať pámbů.