Každý se může dostat do finančního průšvihu. To samo o sobě není nic špatného, pokud máme snahu věc napravit. Ve finančním průšvihu ale nebýváme nikdy sami: kde je dlužník, musí být i věřitel. Nápravou pak rozhodně není jen to, že nám zase v tobolce bude chrastit aspoň pár drobáků, jde taky – a vlastně především – o tobolky těch, které jsme do průšvihu stáhli s sebou, těch, od kterých jsme si půjčovali.
Aby byl dopad našeho nedobrého hospodaření, špatného odhadu sil, nezodpovědnosti nebo třeba jen smůly na věřitele co nejmenší a aby byly jeho (nebo jejich, protože jeden dlužník mívá často mnoho věřitelů) nároky uspokojovány poctivě, je třeba jasných pravidel. To je také jeden z důvodů, proč vznikl (mnoha mýty opředený) zákon č. 182/2006 Sb., známý také jako insolvenční zákon.
Insolvenční zákon nabízí řešení dlužníkova úpadku (existujícího, ale také teprve hrozícího) pod dohledem soudu, a to takovým způsobem, aby pohledávky jeho věřitelů byly uspokojeny v co největší míře a pokud možno spravedlivě. V insolvenčním řízení jde tedy v první řadě o to zjistit, jestli to je s dlužníkem už tak vážné, že se nachází v úpadku, a pak vybrat nejvhodnější variantu řešení. A potom už jen doufat, že všechno dopadne dobře nebo aspoň co nejmíň zle.
Úpadek
Někdo má nervy slabší, někdo je má z ocele. Zatímco jeden věřitel by si už kousal nehty a považoval za téměř jisté, že jeho dlužník svým závazkům nedostojí, jiný by se ve stejné situaci ještě ani nezačal strachovat. Proto zákon stanovil bod, po jehož překročení už se dlužníkova situace považuje za úpadek.
Podle insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, pokud:
- má víc věřitelů,
- má současně peněžité závazky třicet dnů po splatnosti a
- není schopný tyto závazky plnit, je v platební neschopnosti.
Celkem jasná je první podmínka – dlužník má víc věřitelů, pokud má aspoň dva. Splnění této podmínky je pak o to snazší, že Nejvyšší soud považoval tuto podmínku za splněnou i v případě, kdy byla původně jediná pohledávka rozdělena postoupením části pohledávky. To má ovšem háček. Postoupení pohledávky se nesmí odehrát později než šest měsíců před dnem podání insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.
Dlužník musí mít dále vůči těmto svým věřitelům závazky už třicet dní po splatnosti. Pokud má jeden věřitel závazky po splatnosti, ale závazky ostatních věřitelů splatné ještě nejsou nebo jsou spláceny včas, o úpadek nejde.
Poslední podmínkou pak je, že dlužník je v platební neschopnosti. To tedy znamená, že své závazky nemůže plnit, nikoliv že je plnit nechce. Pokud dlužník své závazky plnit nechce, ale byl by je schopný splnit, je třeba je vymáhat běžnou soudní cestou. Insolvenční zákon pak prokázání dlužníkova úpadku usnadňuje, když říká, že se má za to, že dlužník je v platební neschopnosti, pokud:
- Zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků
- Neplní své závazky už tři měsíce po splatnosti
- K uspokojení splatné peněžité pohledávky nepomůže ani výkon rozhodnutí nebo exekuce
- Insolvenční soud uložil dlužníku, aby předložil seznamy podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, a ten to neudělal
Chce to spolupráci s dalšími věřiteli
Navrhovateli pak stačí prokázat jeden z těchto důvodů, aby byla založena domněnka, že je dlužník v platební neschopnosti. To ovšem neznamená, že věřiteli postačí uvést v insolvenčním návrhu stručné „pan XY mi neplatí“ nebo „exekuce nepomáhá, pomozte vy!“. Věřitel musí v insolvenčním návrhu podat tyto skutečnosti tak, aby si z nich bylo možno učinit závěr, že je dlužník skutečně v platební neschopnosti. To se netýká jen případů, kdy bude chtít věřitel založit některou z výše uvedených právních domněnek, ale i prokazování základních skutečností prokazujících úpadek dlužníka, tedy že je zde víc věřitelů a dlužník má vůči nim pohledávky alespoň třicet dnů po splatnosti.
Věřitel, který chce prokázat úpadek dlužníka, musí nejen označit další věřitele (obchodní firmou, sídlem, identifikačním číslem), ale musí rovněž prokázat, že tito věřitelé mají za dlužníkem pohledávky a že tyto pohledávky jsou už aspoň třicet dní v prodlení. Neznamená to ovšem, že by měl najímat tajnou službu, která by vypátrala všechny věřitele a zjišťovala přesnou výši pohledávek a data splatnosti – musí zkrátka ve svém návrhu podat věci tak, aby soud mohl logicky učinit závěr, že je dlužník v úpadku.
Tím ovšem není dlužník mimo hru, právě naopak. Pokud se chce zahájení insolvenčního řízení vyhnout, musí prokázat, že situace není zas tak vážná a že jsou zde například skutečnosti, které navrhovatel neuvedl.
Předlužení je taky úpadek
Právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatelé se dostanou do úpadku také tehdy, pokud jsou předlužené. Podmínkou předlužení je opět to, aby měl dlužník víc věřitelů a pak aby zároveň souhrn jeho závazků převyšoval jeho majetek. Insolvenční zákon tady už nevyžaduje, aby šlo o závazky po splatnosti. Na druhou stranu umožňuje situaci dlužníka opticky vylepšit, jelikož je třeba brát rovněž v úvahu další správu dlužníkova majetku a možné další fungování podniku. Jinými slovy to, že má dlužník více věřitelů a závazky větší než majetek, může být částečně kompenzováno dobrým výhledem do budoucna.
Úpadek jako Damoklův meč
Jak už jsme si řekli, insolvenční zákon nemá řešit pouze úpadek, který už nastal, ale má se vztahovat taky na případy úpadku, který hrozí. Na první pohled to vypadá jako popření výše řečeného o nutnosti věřitelů dokázat, že dlužník je v úpadku, ale není to tak. Návrh na zahájení insolvenčního řízení pro hrozící úpadek totiž může podat pouze dlužník. Je to taková pomocná ruka dlužníkovi, jehož situace se nevyvíjí dobře nebo se spíš už vyvíjí hodně zle, aby společně s věřiteli našel z této krize cestu ven, dříve, než bude pozdě, a to za předem daných pravidel a pod dohledem nestranného soudu. O hrozící úpadek se pak bude jednat v těch případech, kdy lze vzhledem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Samotná skutečnost, že insolvenční návrh podává dlužník, ale neznamená, že by dlužník nemusel rovněž vylíčit soudu svou situaci tak, aby soud nabyl dojmu, že se dlužník nachází v úpadku. Nějaké informace mu přece jen dát musí.
Jak se úpadek řeší
Pokud už k úpadku došlo, nebo pokud úpadek hrozí, nabízí insolvenční zákon několik způsobů, jak tuto situaci řešit. Základními způsoby řešení jsou:
- Konkurz
- Reorganizace
- Oddlužení
Konkrétní řešení se bude vybírat na míru danému případu, přičemž mezi některými formami řešení lze přecházet, pokud vyjde najevo, že původní plán nikam nevede.
Teď už víme, co to je úpadek. Jenže který soud ho bude řešit? Tak to se dozvíte v příštím díle.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
8. 7. 2014 9:53, Podlesni
Ty podmínky jsou tak nesmyslné, že jim jen málokdo může vyhovět. Kdo má tolik peněz, aby na toto oddlužení dosáhl, ten má povětšinou i na splácení...
V diskuzi je celkem (8 komentářů) příspěvků.