Pro jistotu i koleno vrtat

Koleno vrtat si tradičně nechá každý škudlil, který pro korunu i přes plot skočí. U nás by tam ovšem skočil jen pro korunu pojištěnou. Někdy se dokonce zdá, že si lidé pozměnili naši klasickou pohádku sůl nad zlato na "jistota nad zlato". Bohužel nejsme v pohádce a ve skutečnosti – není vše zlato, co se třpytí.
Naopak, jako bychom neznali další lidovou moudrost Nic není zadarmo ani variantu Za všechno se platí. Jsme konzervativní až běda i proto, že jsme přes půlstoletí žili v "řízeném" světě: investovat je riskantní. Zatímco normální pohled je spíše opačný: neinvestovat je riskantní.

Pojištění

V principu je každé pojištění jen prostá matematika: riziko ztráty velké částky nahrazuje pravidelná malá platba. Platíme několik stokorun za to, že pojišťovna možná zaplatí statisíce. Pojišťovnictví je jeden z nejstarších skutečně promyšlených kolektivních finančních nástrojů a není překvapivé, že vzniklo ve velmi riskantním oboru – námořní dopravě.
Pojistit lze skutečně jakýkoli náhodný jev: musíme jen znát pravděpodobnost jeho výskytu a možnou škodu. Známé je pojištění nohou Marlen Dietrich, méně známé pojištění loňské americké loterie o neuvěřitelnou výhru celé miliardy dolarů (pojišťovně Berkshire Hathaway se vyplatilo, protože nikdo nevyhrál). Jde totiž jen a jen o pravděpodobnost.

Stát nehraje v kostky

Parafráze známého Einsteinova výroku je téměř na místě, protože pro mnoho našich spoluobčanů je stát stále ještě něco na téměř božské úrovni. Může za všechno a má také vše zařídit (často i řídit). Ostatně málokdo ví, že pojištění vkladů v bankách vzniklo v USA v období Velké deprese 1929-33. Tehdy totiž zkrachovala třetina bank a celé ekonomice hrozilo, že se zcela zaškrtí finanční "krevní oběh".
Dále, jak známo, stát nemusí počítat, protože si vždy může natisknout tolik peněz, kolik potřebuje. To je sice řečeno velmi ostře, dnes (po zavedení nezávislosti centrálních bank) již to tak jednoduché není, ale jsou i další způsoby: daně či jiné inkaso. U nás se hned při zavedení institutu pojištění vkladů uzákonil i příjmový kanál: banky musí odvádět do Fondu pojištění vkladů určitý zlomek procenta z objemu vkladů. Banky si tedy pojistné za svůj případný krach platí. Ale protože to tak v bankovnictví chodí, náklady na toto pojistné samozřejmě převádějí na klienty. To je ostatně jeden z důvodů, proč jsou úroky z vkladů tak nízké.

Pojistné plnění

Každé pojištění musíme vždy hodnotit podle výše plnění za případnou škodu. Pojištění bankovních vkladů je nastaveno na 90 % z částky do 25 000 eur, u stavebních spořitelen a kampeliček také. U bankovních vkladů jde tedy o pojištění na 10% ztrátu. To se zdá být dostatečné, ale skutečně jako "záchranná brzda" bankovního systému. Kdyby dobře fungoval systém kontroly (bankovního dohledu), měla by tuto roli vlastně plnit centrální banka. Kdo však pamatuje časy tuzemského nadšení z kapitalismu a rozdávání půlsta bankovních licencí, chápe, že by to nebylo snadné…
I u nás byl institut pojištění vkladů vlastně použit jako záchranná brzda bankovního systému, když se spustil dominový efekt pádu bank. Nebo alespoň záchranná brzda důvěry v bankovní systém.
Znovu tedy zopakujme: pojištění na 10% ztrátu je vlastně pro klienty značně nevýhodné zejména ve srovnání s podílovými fondy peněžního trhu, ale ve své době byly i fondy (tehdy investiční) obrovsky rizikovou formou. Uvědomme si, že první "novodobý" fond peněžního trhu byl až Sporoinvest v červenci 1996.

Pojišťovny

Další oblastí, kde jsou uchovávány peníze klientů, je samotné pojišťovnictví. Tady funguje systém zajišťoven (pojištění pojišťoven), tedy ani to není zdaleka zadarmo. Vezměme jen naše loňské záplavy – diví se někdo, že pojišťovny zvyšují pojistné? Mimo jiné proto, že musí zajišťovnám platit o mnoho víc. Pojišťovny mají (podobně jako jiné investiční produkty) také poměrně přísně regulované možnosti, kam mohou technické rezervy investovat (jen značně konzervativně). Právě v technických rezervách je u nás již přes 100 miliard korun spořících částí kapitálových životních pojistek.
Nechoďme však kolem horké kaše, případný krach pojišťovny pojištěn není, právě tak jako peníze jejich klientů. Celá branže pojišťoven však "drží basu" a zatím se každý ústav v potížích podařilo spojenými silami převzít jinými. Poškození důvěry by totiž bylo právě v tomto oboru smrtonosné pro všechny.

Jiná zodpovědnost

Již jsme narazili na podílové fondy. U nich je konstruována zodpovědnost jinak, prostřednictvím institutu depozitáře. Depozitářská banka musí mít k této činnosti licenci a podléhá dohledu Komise pro cenné papíry. Zodpovědnost depozitáře je velká, zodpovídá vlastně za jakékoli operace fondu i za to, aby odpovídaly statutu jednotlivých fondů. Za nestandardní operace nese konkrétní finanční odpovědnost, což potvrdil nedávný rozsudek nad Plzeňskou bankou (ta vzápětí přešla do konkurzu, aby mohla škodu uhradit). Zůstává tedy, byť hypotetické, riziko krachu depozitáře.
Podobný režim depozitáře platí i pro penzijní fondy, které navíc spadají pod přímou kontrolu ministerstva financí. Také na ně se vztahují přísná regulační omezení, kam a kolik smějí investovat.
Obecně lze tedy říci, že oblast podílových a penzijních fondů je velmi bezpečná a systém dozoru stabilizovaný. U podílových fondů je navíc zcela oddělen majetek podílníků (i kdyby zkrachovala současně investiční společnost i její vlastník, majetku ve fondu se to netkne). U penzijních fondů jde zatím jen o účetní oddělení, ale díky postupné koncentraci z původních 44 fondů na dnešních 11, které patří silným finančním skupinám, nebude úplné oddělení asi ani nutné.

Změny nejen zákonů

Asi největším problémem je "nastavení" zodpovědnosti našich kontrolních a regulačních norem. Ty jsou velmi měkké zejména kvůli tvůrčí aktivitě a lidové tvořivosti našich poslanců. Ti řeší politická zadání přijímáním zákonů a novel, kterými systémy mění či doplňují, často ad hoc. Tak se zvýšily výplaty klientů zkrachovalých bank do 4 milionů korun, zvýšily se náhrady kampeličkářům atd. Nyní zřejmě zcela znehodnotí institut pojištění obchodníků s cennými papíry "zařazením" několikamiliardového tunelu KTP Quantum.
Mějme však na paměti ještě jednu, byť pro mnohé asi fantastickou, hypotézu: změnil se politický režim, změnilo se vymezení globální rovnováhy, svět pamatuje měnové i jiné reformy (vynecháme-li války), Rusko celý svět poučilo, že lze nedodržet záivazky i za státní dluhopisy, co se změní příště? Ne nadarmo se říká, že právě "změna je život".
Jistota zkrátka není z tohoto světa (jistotu máme jedinou a tou se s námi tento svět již loučí) – jediná cesta k relativní jistotě je diverzifikace.

Myslíte, že naše finanční prostředí a jeho důvěryhodnost již dosahuje evropských standardů. Anebo jsme teprve nastoupili cestu k nim a pomůže vtup do EU? Nebo zůstaneme strašpytli, dokud se nevymění generace? Podělte se s námi o své názory!