Chcete se: [ ] léčit, [ ] uzdravit, nebo [x] pohoršovat

Na tohle se toho moc říct nedá. Panu Kašpárkovi nejde upřít výbornou vlastnost a sice že je schopen jít proti proudu a klást zajimavé otázky, případně prezentovat stanoviska jiných, která vrhají na problém jiné světlo, ALE... ale panu Kašpárkovi tady chybí jedno - vlastní zkušenost. Každý druhý (doslova) v mém okolí má atopický exém, někdy na takové ploše těla, že mi to hlava nebere, znám spoustu lidí u kterých se stres somatizuje bolestmi zad, kloubů atd (patřím mezi ně), o vysokém krevním tlaku a vzrůstající spotřebě antidepresiv, případně plných ordinací psychologů nemluvím. S tím banalizováním rakoviny ze strany autora nesouhlasím, sice jeho argumenty relativizují sdělení, že rakoviny přibývá, ale není na světě snad jenom rakovina, ne?
Hnízdil není rozhodně sám. Podobné stanovisko lze najít třeba u Normana Vincenta Peala. Poselství obou autorů pak nelze vnímat jako výzvu k pasivní rezistenci, ale jako přehodnocení svého života, stanovení míry, kdy mám dost a určení priorit. Není třeba vzít do ruky vidle a jít před sídlo vlády, stačí si udělat čas a v klidu a dobře posnídat, svět se nepo... Není to revoluce, ale korekce. Před krizí by tyhle názory zajímaly málokoho, dnes už je to trochu jinak a stále více lidí chápe, že se nemusí zedřít, aby měli na nový smartphone, aby měli selfies z Karibiku nebo si vozili zadek v Bavoráku - většina z nich na to jednak stejně nedosáhne (i když nám reklama říká, že jo a že to mít musíme, kdyžtak nám na to půjčí, abychom jako nebyli lůzři, že?), druhak si třeba za dva týdny exotické dovolené nanapraví zdraví za 2 roky.
Člověk nejen že nemusí mít všechno, ale ani všechno mít nemůže a hlavně, většinou dosažení vytčeného cíle nezávisí na tom, jak moc se kvůli tomu stresujete. Prostě to buď přijde a když ne, svět se nezboří. Kdo navíc došel do cíle, na který dřel roky, tak ví, že mnohdy to není takový terno, jak si původně myslel a že šlo brát život více s klidem.
Závěrem: Největší peklo je to, které si děláme sami, problémy nejsou tak hrozné, hrozné je děláme teprve my, když přemýšlíme nad tím, co by se mohlo ještě stát.