Vždy mě znova a znova překvapí, že pod pojmem „úsporná opatření“ se rozumí také zvyšování daní. Vždyť zvýšení daní ve skutečnosti představuje zvýšení nákladů pro domácnosti (jde-li o DPH, spotřební daně nebo daně z osobních příjmů), anebo nákladů pro zaměstnavatele (v případě zvýšení odvodů z mezd či daní z příjmu podniků). Tak jaképak úspory.
Z hlediska státního rozpočtu by měl být spíše používán termín „výběrová opatření“. Pokud někomu přijde, že jde jen o slovíčkaření bez ekonomického obsahu, hluboce se mýlí. Mezi výběrovými opatřeními a skutečnými výdajovými úsporami je monumentální rozdíl.
Už jen samotný selský rozum, nedotčený ekonomií, přijde na podstatu věci. Koruna sebraná rodině sníží soukromou spotřebu. Koruna sebraná soukromého podniku sníží zaměstnanost a investice. To je jednoznačné. Vyšší náklady soukromého sektoru poškozují ekonomiku. Podobně, jako když například vzrostou ceny energií.
Na druhé straně, koruna ušetřená na státních výdajích sice také částečně sníží soukromou spotřebu (protože část výdajů jde na státní zaměstnance a důchodce, kteří své příjmy z větší části obratem spotřebují), ale hlavně pomůže snížit míru plýtvání. Nižší míra neefektivity znamená produktivnější ekonomiku a vyšší růstový potenciál.
Autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika, Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii například Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), bývalý člen Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Tato sedlácká úvaha zajisté nezní dobře nikomu, kdo žije ze státních peněz. Má ovšem jednu výhodu: odpovídá skutečnosti. Dosvědčují to i práce renomovaných ekonomů.
První z nich je Christina Romerová, bývalá předsedkyně Obamova Sboru ekonomických poradců (CEA). Někdejší šéfka amerického „NERVu“ publikovala společně s manželem (jímž je ekonom David Romer z Berkeley) v červnu 2010 práci jednoduše nazvanou The Macroeconomic Effects of Tax Changes [pdf]. Hlavní závěr: „Stručně řečeno, zvyšování daní má zřejmě za následek velmi rozsáhlý, trvalý a vysoce signifikantní nepříznivý vliv na hospodářský růst.“ Zvýšení daňové zátěže o jedno procento HDP sníží růst ekonomiky o 2,2 až 3,6 procenta během následujících deseti čtvrtletí, vyplývá z pečlivé statistické analýzy. Co více: protirůstové efekty daní jsou v zásadě nezávislé na externích šocích, například na změnách cen ropy a podobně.
Tento závěr znamenal konec kariéry Romerové v Bílém domě. Rozum se střetl s ideologií (která momentálně hlásá z Bílého domu posílení role státu) a prohrál.
Rozum říká, že pomalejší hospodářský růst musí nutně poškodit daňovou bázi. To znamená, že problémy státního rozpočtu zvýšením daní nekončí, ale teprve začínají. Ekonomika se dostává na sestupnou spirálu: vyšší daně → pomalejší růst → menší zaměstnanost → menší soukromá spotřeba → nižší daňové inkaso → deficit rozpočtu → vyšší daně → pomalejší růst – a tak dále.
Manželé Romerovi nejsou sami, kdo došel k podobnému závěru ohledně úsporných versus výběrových opatření. Alberto Alesina a Francesco Giavazzi nedávno publikovali článek s podobným závěrem. Název článku – The austerity question: ‘How’ is as important as ‘how much’ – neboli Otázka úspor: „Jak“ je stejně důležité jako „kolik“.
„Evropská debata o rozpočtových úsporách se zvrhla,“ píšou. „Soustřeďuje se jen na velikost redukce schodků. Na co by se však politikové skutečně měli soustředit, je složení úsporných opatření (daně versus výdajové úspory) a doprovodná opatření.“
„Kumulovaná fakta ze zemí OECD za posledních více než čtyřicet let hovoří jasně a zřetelně:
Tato doplňková opatření zahrnují uvolněnou měnovou politiku, liberalizaci trhů zboží a práce, stejně jako další strukturální reformy.
Tolik Giavazzi a Alesina. Dál pak popisují, co se stane, když se vláda pokusí stabilizovat rozpočty zvýšením daní:
„Jakmile se taková opatření oznámí, důvěra podnikatelů ostře poklesne, což se projeví v poklesu výkonu ekonomiky.“
A to je přesně to, co se stalo v českém hospodářství poté, co ministr Kalousek oznámil své grandiózní plány na zvyšování daní.
„Je zřejmé, že evropské země, jejichž daňové inkaso se blíží polovině hrubého domácího produktu, nemají prostor pro další zvyšování příjmů,“ pokračují Alesina a Giavazzi. A citují práci Haralda Uhliga a Mathiase Trabandta z roku 2012, z níž vyplývá, že mnohé evropské země jsou již na vrcholu Lafferovy křivky.
Lafferova křivka je samozřejmě pro evropské ideology tím, čím je rudá muleta pro býka. Ti uznávají jen jednoduchou trojčlenku: čím vyšší sazba, tím úměrně vyšší výběr daně. Lafferova křivka, která ukazuje, že finance se nedají vtěsnat do trojčlenky, je dokáže rozběsnit. Ale dejme ještě slovo Alesinovi a Giavazzimu:
„Čeká nás velké zklamání z centrální složky evropských úsporných opatření: z fiskálního kompaktu. Ten nese semena neúspěchu. Nový fiskální kompakt, který si Evropa na sebe uvalila, neobsahuje žádnou zmínku o složení fiskálních balíčků. Evropské ekonomiky zůstanou stagnovat – pokud se neponoří do další recese – pokud úsporná opatření budou prováděna převážně zvyšováním daní. Dluhová zátěž nepoklesne. Nakonec, podobně jako v případě Paktu růstu a stability, pravidla budou opuštěna.“
Evropa nedokázala nic udělat správně od začátku finanční krize v roce 2007. Ani jediný dílčí krok. Nejprve se trapně posmívala Američanům. Pak začala bezhlavě zvyšovat daně a ještě ke všemu si na sebe upletla bič v podobě fiskálního kompaktu. Ten pravděpodobně nebude kvůli zabudované konstrukční chybě fungovat jako „dluhová brzda“, ale jako urychlovač ještě dalšího růstu daní.
Zdroj Wikipedia, zdroj dat francouzský Národní institut pro statistická a ekonomická studia. Zvětšíte klikem
Kam až toto vše může zajít, ukazuje Francie: země, jejíž dluh v roce 1978 nedosahoval ani 30 procent HDP. Pak přišel François Mitterand, vzal do vlády komunisty – a už to jelo jako po toboganu. Země se z ďábelského kolotoče vyšší daně → pomalejší růst → menší zaměstnanost → a tak dále doposud nedostala. Zda a jak se z něho dostane, je velká otázka. Pro mnoho dalších evropských zemí ale platí v zásadě totéž, byť s poněkud jinými čísly.
Francouzi bezpochyby žijí v zajímavých dobách. (Tento termín zní lépe než strukturální krize.) Na rozdíl od nás ovšem mají obrovský kapitál kumulovaný stovky let, mimořádnou kulturu, špičkové nadnárodní společnosti a také (s výjimkou ekonomie, která je zřejmě nezajímá) obrovský intelektuální potenciál. Mají tedy ještě nějakou dobu z čeho žít. My Češi nemáme takový prostor pro zvyšování daní a budování dluhu pro příští generace. Bohužel nebo naštěstí, záleží na úhlu pohledu.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
