Kam jdou vaše daně: interaktivní grafika
Pokud pláčete v březnu nad tím, kolik odevzdáváte na dani z příjmů, snad ani nečtěte dál. Podle propočtů občanského sdružení Naši politici, je daň z příjmů v průměru jen desetinou toho, co sypeme státnímu otesánkovi do chřtánu. Připočtěte ještě spotřební daně, odvody na sociální a zdravotní pojištění (které z pochopitelných důvodů najdete i na Peníze.cz v sekci Daně, nikoli v sekci Pojištění) a další. Jde samozřejmě o průměrné hodnoty, ale chtít ve výpočtu zohledňovat, jestli jezdíte autem stovky tisíc kilometrů ročně, a odvedete tedy balík na spotřební dani z pohonných hmot, nebo zásadně chodíte pěšky, to už by bylo příliš.
Průměrná mzda: jedenáct tisíc měsíčně pro stát
Ve třetím čtvrtletí loňského roku dosahovala průměrná měsíční hrubá mzda v České republice 24 089 korun. Průměrný Čech z této průměrné mzdy odsype měsíčně státu (ať osobně, nebo zprostředkovaně přes zaměstnavatele) 11 697 korun. A je zajímavé podívat se, kdo dostává, kdo dostává víc, kdo málo a kdo nic.
Největším odběratelem vašich finančních prostředků je nepřekvapivě sociální systém. Z onoho půldvanáctého tisíce jde celých 1400 korun do rozpočtů ministerstva práce a sociálních věcí. Čtyřiadvacetikorunový příspěvek ministerstvu kultury je pak spíš legrační položka. Státní dluh mimochodem přijde našeho průměrného Čecha na 150 korun měsíčně.
Vysoká částka ovšem nemusí nutně znamenat, že je ta která služba, kterou nám stát (ať chceme, nebo ne) zajišťuje, drahá. I proti zmíněným dvaceti čtyřem korunám „na kulturu“, což jsou drobné, vypadají tři koruny čtyřicet haléřů na servis pro pány poslance jako úplný pakatel. Jenže poslaneckou sněmovnu máme jedinou pro celou republiku, z rozpočtů ministerstva kultury se ale platí kromě jného třeba třicet příspěvkových organizací včetně takových gigantů, jako je Národní divadlo, Národní muzeum nebo Národní knihovna.
Peníze vládnou. Dejte nám nad nimi aspoň trochu moci
Osud své země můžeme v demokracii (snad) ovlivňovat tak, že jednou za čas dáme ve volbách hlas tomu či onomu. Třeba na základě toho, že nám před volbami slíbí, že ušetří v tom a tom rezortu, kde se plýtvá. Většinou už nám v programu moc neřekne o tom, co provede v dalších oborech... a leckdy ani neušetří, kde sliboval.
Poslední dobou se zdá, že víc než politikové vládnou peníze. Nebylo by tedy opravdovým posílením přímé demokracie to, kdyby obyčejní lidé – pokud už takovéhle daně musí platit – získali pro změnu aspoň trochu moci nad penězi a mohli aspoň o části svých daní rozhodnout sami? Nejspíš bychom tak svoje žití v téhle zemi mohli každoročně ovlivnit víc než občasnou účastí u voleb.
