Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vzpomínky podnikatele. Podnikáš? Zaplatíš!

| rubrika: Komentář | 3. 2. 2012 | 10 komentářů
Vzpomínky podnikatele. Podnikáš? Zaplatíš!
Polemizovalo se. Psali jsme o nákladech, které si žádá podnikání samo, ale především o nákladech, které si nárokuje stát. Druhým dílem zprávy z budoucnosti, již sepsal Rando Kabaj, který se právě v těchto dnech vydává na neúspěšnou podnikatelskou dráhu, polemickou sérii ukončujeme. Mír. Až do příští války.

V prvním dílu Randovy zprávy jsme četli o tom, jak ho nadzvedl článek maďarského bloggera. Psalo se v něm o tom, jaké překážky nastavělo Maďarsko do cesty těm, kteří chtějí podnikat a legálně zaměstnávat lidi. Rozhodl se ukázat, že v Česku to jde. Zjistil, že z každé stovky, kterou vynaloží na mzdy svých zaměstnanců, jde zaměstnancům jen něco přes polovičku, přesněji 56 procent. Zbytek polyká stát na sociálním a zdravotním pojištění, na daních...

Možná udělal trochu chybu, že začal vypočítávat i další náklady na provoz firmy. Diskutéři pod článkem se totiž soustředili právě na ty, případně na to, jestli náš hrdina volil správnou cestu k podnikání. Ta čísla, která uvádíme o odstavec víc, jim zřejmě přišla v pořádku. Tedy v pořádku jsou, ve smyslu, že jsou pravdivá. Jestli jsou správná, to už necháváme na vás

Býti zaměstnavatelem…

Souvislosti: Jak šel čas s Andorem

Jakmile se firma stala zaměstnavatelem, byl jsem jako její statutární zástupce (neboť být jednatelem je hlavním posláním majitele eseróčka) odpovědný za zajištění závodní preventivní péče o zaměstnance a také jsem byl podle zákoníku práce a dalších předpisů povinen dodržovat další zákonné povinnosti týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, což znamená například poskytnout zaměstnanci náhradní volno za práci ve svátek, stanovovat pracovní dobu a umístit bezpečnostní značky. Za porušení těchto předpisů hrozily vysoké pokuty, třeba za pružnou pracovní dobu bez pravidel až 300 tisíc. A jistě chápete, že v reklamní agentuře, která žije rytmem klientů, jsme rozhodně o pevné pracovní době uvažovat nemohli.

Příjmy

Na začátku jsme měli dva velké a asi pět menších klientů. To byl dobrý start. Ti velcí měli výhodu v tom, že byli ochotní docela obstojně platit a každý měsíc jsme jim účtovali dohodnutý paušál plus náklady navíc, menší sice platili méně, ale o to nepravidelněji, protože nás nepotřebovali pořád.

Zákon stanovoval v roce 2012 pracovní dobu na 40 hodin týdně. My jsme klientům účtovali průměrně 1 000 Kč za hodinu. Andrein čas ale účtován být nemohl, ta seděla v kanceláři, zatímco my ostatní jsme se potili na obchůzkách po klientech a při řešení nejrůznějších briefů. Čistě teoreticky bychom tedy klientům mohli naúčtovat, pokud bychom pracovali imrvére pro ně, 640 000 Kč. Jenže jsme samozřejmě měli prostoje – část vznikla tím, že jsme se museli dopravovat na schůzky, část tím, že někdy se prostě práce pro klienta nedělá a řeší se interní věci.

Tady je přehled příjmů za první půlrok pěkně přehledně:

1. měsíc

210 000 Kč

2. měsíc

360 000 Kč

3. měsíc

280 000 Kč

4. měsíc

420 000 Kč

5. měsíc

380 000 Kč

6. měsíc

370 000 Kč

Celkem

2 020 000 Kč

Za čas strávený na projektech pro všech sedm klientů jsme za prvních šest měsíců vyfakturovali suma sumárum 2,02 milionu. To nebylo špatné. Těšilo mě, jak jsem Andoru Jakabovi dal co proto.

Cash flow

Jenže cash flow, to je prevít. A zatímco velcí klienti mají výhodu ve velkých sumách, které jsou schopni rozdýchat, o to později platí – někdy si nechávají faktury vystavit s tříměsíční splatností, jindy splatnost stejně nedodrží a zaplatí, kdy se jim chce. Vlivem toho zbývalo firmě po jednom a půl měsíci, po zaplacení prvních výplat, 80 000 Kč. Další měsíc tam bylo 200 000 Kč a pak už jen 150 000 Kč (drobnými vás samozřejmě zatěžovat nebudu). Čekal jsem na další peníze jak na boží smilování, ale pak přišla splatnost DPH za první kvartál naší činnosti. Berňákem požadovaných 170 000 jaksi k dispozici nebylo, a tak jsem po třech měsících práce minimálně 10 hodin denně bez výplaty musel sáhnout do svých úspor, jakkoli jsem si původně zakázal obětovat na podnikání víc než půl milionu. Ale co, když vykořisťovat, tak s grácií.

DPH byla zaplacena a v následujících měsících přišly první pořádné platby od velkých klientů. Všechno se rozbíhalo a bylo jen otázkou času, kdy se stanu lvem salonů a svobodnými dívkami obletovaným milionářem.

Požadavky

Rok uběhl jako voda. Sice jsme si nežili nijak pohádkově, ale za svobodu a kreativitu nesvázanou konvencemi a vnitrofiremními směrnicemi, výkazy a reporty zasílanými do Holandska to rozhodně stálo. Ten rok mi z mých úspor ukrojil dalších asi 200 tisíc, protože bylo třeba se nějak oblékat, občas zajít na oběd (sem tam i s klientem) a taky svítit jsem si v bytě od rodičů musel, zvlášť když jsem po nocích dělal prezentaci a vymýšlel koncepce, jimiž bych nadchl klienty. Zisk, který za první rok dosáhl asi sta tisíc, jsem si nevyplatil, ale rozhodl jsem se ho nechat na účtu do foroty.

Když už jsem si ale při pohledu na účet chtěl k Velikonocům nadělit malý dárek a konečně si začít posílat aspoň nějaký plat za 12hodinové šichty, přišel Honza s tím, že za 26 tisíc hrubého žít nemůže, protože má hypotéku a náročnou přítelkyni. Když nastupoval, oba jsme věděli, že jde s platem dolů a že dřív nebo později na otázku jeho růstu dojde. Slíbil jsem mu pět tisíc čistého navíc, což pro firmu znamenalo skoro deset tisíc korun ve mzdových nákladech. Řeknete si, co je deset tisíc v takových obratech, a já jsem si to řekl taky – nebyl jsem ostatně zas až takový vykořisťovatel, abych jeho životní potřeby nechápal.

Vrtochy klientů

Za první rok jsme dalšího klienta nezískali, byla trochu turbulentní doba a věnovali jsme se spíš tomu, abychom stabilizovali situaci. Všichni beztak vypadali, že mají práce až nad hlavu, a nikdo se nehrnul do toho, aby nové klienty oslovoval a pak se jim věnoval.

Druhý rok podnikání tedy začal s náklady, které byly měsíčně o trochu vyšší, ale nebylo proč myslet si, že by nemohlo být líp. Naštěstí už firma nepotřebovala žádné další moje peníze, což byla klika, protože už jsem jich tolik neměl – prakticky jen na běžné výlohy.

Jenže o dva měsíce později se v marketingu jednoho z velkých klientů vyměnili lidi a ti noví si s sebou přivedli agenturu, s níž za každou cenu museli spolupracovat. Byli jsme vyhozeni z kola ven, ačkoli jsme pro tohoto klienta předtím dokazovali prakticky nemožné. Byla to rána jak z dlouhodobého hlediska, tak i z toho krátkodobého – v marketingu se totiž spolu s našimi iluzemi a ideály rozplynuly faktury za skoro 600 tisíc. Nový šéf oddělení se rozhodl některé z fakturovaných položek rozporovat, a tak nezbylo než čekat, jak to dopadne.

Daň se musí platit. I z příjmů, které jste nepřijali

Jenže finanční úřad nečekal. Přišla splatnost daně z přidané hodnoty, a protože těch 600 tisíc, které jsme mohli podle požadavků fakturovat najednou až po skončení projektu, účetně spadlo do posledního měsíce, bylo třeba daň odvést i z nich. Na účtu firmě chybělo asi 150 tisíc a blížil se i další výplatní termín. Nedalo se nic dělat, musel jsem kontaktovat realitní kancelář a prodat byt po rodičích. A protože jsem spěchal, bylo to pod cenou. Za 50metrový byt v poměrně slušné lokalitě jsem dostal nějakého 1,3 milionu.

Daň jsem i tak zaplatil asi 14 dní po splatnosti, takže jsem musel zaplatit penále. To sice dělalo jen nějaké dva tisíce, ale v době, kdy jsem počítal každou tisícovku, mi to jako úsměvné nepřišlo.

Blýská se na horší časy?

Odeslal jsem tedy daň i penále a následně i další výplaty. Padlo na to 300 tisíc z bytu. Když jsem ho od rodičů přebíral, zapřísahal jsem se, že ho nikdy neprodám, protože šlo o byt v domě, který získali v restituci, a rodina k němu měla silné citové vazby. Jenže co se dalo dělat, jednou jsem si slíbil, že Andoru Jakabovi ukážu, opustit podnikání zrovna teď by byla zbabělost.

Pracoval jsem ještě intenzivněji a ve chvílích volna, kterých bylo míň a míň, jsem se pokoušel hledat nějaké další možnosti. Párkrát jsme se zúčastnili i nějakých výběrových řízení organizovaných státními institucemi, ale neúspěšně – neuměl jsem v tom chodit tak jako jeden můj známý, který měl konexe na správných místech a tu a tam mě vyzval, abych se naoko přihlásil do nějaké veřejné soutěže spolu s ním, že má se zadavatelem dávno domluvené, že vyhraje on, jen potřebují aspoň tři účastníky. Toho dalšího že už si obstará.

Měl jsem ještě „volný“ milion, a tak jsem se rozhodl, že najdu obchodníka, který nám pomůže postavit se znovu na nohy. Petr chtěl při nástupu 30 tisíc čistého, takže jsme rázem připočítali mezi pravidelné výdaje další slušnou částku:

Jméno

Čistá mzda

Hrubá mzda

Mzdové náklady

Andrea

15 850 Kč

20 000 Kč

27 000 Kč

Eva

22 740 Kč

30 000 Kč

40 500 Kč

Jakub

22 740 Kč

30 000 Kč

40 500 Kč

Jan

26 185 Kč

35 000 Kč

47 250 Kč

Petr

30 310 Kč

41 000 Kč

54 940 Kč

moje maličkost

3 820 Kč

4 000 Kč

4 360 Kč

Celkem

151 645 Kč

160 000 Kč

214 350 Kč

Měsíční náklady se tak vyšplhaly na bezmála 290 tisíc, protože Petr kromě vyššího platu potřeboval víc telefonovat, prezentovat a tak dále. Aby mohl jezdit za klienty, museli jsme taky pořídit na leasing auto, což ale přivítali i všichni ostatní. Kromě Andrey, která seděla v kanceláři, a mě, protože jsem se jakýchkoli požitků předem zřekl.

Auto sice stálo jen kolem osmi tisíc měsíčně, ale všichni dohromady projezdili asi 6 000 kilometrů měsíčně. Při průměrné spotřebě kolem sedmi litrů (za většinou klientů cestoval Petr po Praze) jsme každý měsíc natankovali asi 420 litrů. Největší radost z jízd ovšem neměl Petr nebo Eva, která si auto půjčovala docela často, ale stát. Za půl roku jsme mu na spotřební dani odvedli v ceně benzínu skoro padesát tisíc. Na účtech firmy citlivě chyběly.

Nemakačenkové

Začal jsem být citlivý na to, jaké výkony ostatní v týmu podávají. Honza si sice řekl o vyšší plat, ale měl jsem pocit, že práci už nedává tolik jako dřív. V pět večer už často nebyl v práci, zatímco dříve byl schopný dělat na projektech klidně do devíti. Vyčítat jsem mu to nemohl, pracovní doba byla 40 hodin týdně a tu pobytem v kanceláři nebo jednáními s klienty dodržoval.

Někde jsem si přečetl statistiky, že Češi u internetu stráví soukromými aktivitami 54 minut denně. To znamená přes 11 procent pracovní doby! Myslím, že jsme v tomto směru nebyli výjimkou, možná jsme občas průměr dokonce překračovali. Kdybych mohl celkové měsíční náklady snížit tím, že bych každému ze svých lidí snížil o jedenáct procent mzdu, a přitom by udělali totéž, ušetřil bych přes 23 tisíc měsíčně! A Andrea s Honzou si navíc každou zhruba hodinu a půl neodpustili oblíbené cigárko, což by bylo dalších 5,5 tisíce. Jen lelkování na internetu a pokuřování nás měsíčně stálo 30 tisíc.

Nejhorší byly dny, kdy někdo z nich onemocněl nebo měl dovolenou. Sice jsem si nemusel lámat hlavu tím, kolik peněz mi prosurfujou na internetu, ale platit nemocenskou jsem jim první tři týdny musel a každý si vybíral 20 denní dovolenou, jak nařizoval zákon. Nemocní jsme byli podprůměrně, přesto celková doba nemoci dosáhla asi tří procent. Za každý rok jsem na nemocenských dávkách vyplatil asi 25 000 Kč, ale práci za marody jsme my ostatní udělat museli.

Téměř osm procent celkové doby zaměstnání strávili moji zaměstnanci na dovolené. Za tu dobu jsem jim musel platit, ale přitom jsem tu práci musel udělat sám. Někdy vypomohla Andrea, ale to znamenalo dát jí nějaké peníze navíc. Tak jako tak, když nepočítám odměny pro Andreu, stály mě dovolené ve druhém roce podnikání asi bez tisícovky 200 tisíc korun. Já jsem dovolenou nemíval vůbec, přestože se to státu zdálo nemožné a každému dovolenou nařizoval.

Optimalizace

Měl jsem pocit, že to podnikání není zase až taková zábava, jak jsem si ho představoval. Už jsem ani neměl doma, protože jsem si za dvanáct tisíc musel pronajmout docela malý byt, abych měl kam chodit utahaný. Dělal jsem 14 hodin denně, a stejně jsem žil od faktury k faktuře. Často jsem chodíval kolem nočního baru s automaty, kde zaručeně vysedávali ti, kteří přes den nepracovali, a po čtrnáctihodinové směně jsem jim záviděl, že mají náladu na zábavu.

Abychom občasné výpadky způsobené nemocemi a dovolenými zalepili, doháněli jsme to tím, že jsme zbylému velkému klientovi náš čas občas nafoukli: místo 230 hodin jsme naúčtovali 270 a někdy se nás projektu papírově zúčastnilo víc než ve skutečnosti. Chvíli to stačilo.

Petrův deal

Petrovi se podařilo asi dva měsíce od příchodu získat docela velkého klienta, takže jsem přivřel oči nad jeho stále častějším flirtováním s Andreou. Znamenalo to pro nás zvýšení měsíčních příjmů a poměrně jsme se stabilizovali. Další zakázky, i když mnohem menší, na sebe nenechaly dlouho čekat. Zdálo se, že přijetí Petra byla dobrá investice.

Pak přišla s požadavkem na zvýšení platu Eva, a jako kdyby si to řekli, i Jakub, který tvrdil, že na vyšší odměnu má nárok, protože dělá práci grafika i textaře. Ještě že Andrea se zdála spokojená a kromě stravenek, které jsem jim ale hned na začátku zatrhl, nechtěla nic dalšího. Tak jako tak mě zvýšení o dalších 7 000 čistého, na které jsem naše dohody usmlouval, přišlo na 13 000 Kč. Ale bylo to v dobrém čase, kdyby přišli o něco dříve, nemohl bych na zvýšení platů kývnout.

Jakmile se zakázky pro nové klienty rozběhly, oznámil mi Petr, že odchází a s ním odcházejí i jeho klienti. Rozhodl se založit vlastní agenturu. Se skřípajícími zuby jsem podepsal dohodu (naštěstí jsme se dohodli) a ještě si děkoval, že po mně nechce odstupné. Téměř jsem ho za jeho blahosklonnost políbil.

Optimalizace

Bylo nás tedy zase jenom pět, ale byli jsme závislí na jednom velkém a několika malinkých klientech. Přijímat dalšího člověka, který jen by se oklepal, odešel by za svým, jsem nechtěl riskovat. Měl jsem sto chutí se vším seknout a napsat Andoru Jakabovi omluvný dopis. O zaměstnávání 12 lidí, které v lednu 2012 trochu fanfaronsky sliboval zaměstnat on, jsem si mohl nechat zdát. Přesto se fixní náklady firmy o třetině zaměstnanců (a jednom neplaceném společníkovi) vyšplhaly do výše, která hrozila průšvihem.

Musel jsem optimalizovat. Rozhodl jsem se vyhodit Evu (k mé smůle s čerstvě zvýšeným platem), protože pro ni bylo míň práce. Dal jsem jí na odchod dvouměsíční odstupné a měla ještě dvouměsíční výpovědní lhůtu. Přestože jsme se dohodli, že bude ještě ty dva měsíce normálně pracovat, většinu pracovní doby věnovala shánění nové práce a klábosení s kamarádkami po telefonu. Všehovšudy mě tak její dvouměsíční sezení na židli a snižování pracovní morálky a dvouměsíční odchodné stálo asi 170 tisíc, když započítám platy a náklady na telefon.

Chvíli jsem si zahrával s myšlenkou, že Honzu pošlu pro živnosťák a začnu ho zaměstnávat jako ičaře, ale hrozba desetimilionové pokuty za švarcsystém nade mnou visela jako Damoklův meč ve futrech hospody páté cenové, a tak jsme to táhli dál.

Konec dobrý, všechno dobré

Anketa

Víte, kde udělal soudruh Rando Kabaj chybu?

Nebudu vás napínat. Vydrželi jsme to ve čtyřhlavé sestavě, která zbyla po odchodu Evy, ještě asi rok a půl. Pak ten velký klient zkrachoval, přestože u nás objednával další a další práce. Čtyři měsíce jsme od něj nedostali ani korunu a pak se najednou odmlčel. O jeho konci jsem se dozvěděl jen z insolvenčního rejstříku. Milion a čtvrt, který jsme u něho měli, jsme museli odepsat. Ministerstvo financí se ale o své strachovat nemuselo, DPH ve výši skoro čtvrt milionu, které jsme za všechny ty zakázky vyfakturovali, jsem zaplatil včas, v plné výši a s řádně podaným daňovým přiznáním.

Než jsem ukončil činnost, stálo mě to dalších 500 tisíc z prodeje bytu, protože jsem před tím musel vyplatit Honzu, Jakuba i Andreu. Ta jako jediná zaslouží můj obdiv, protože po celou tu dobu vydržela pracovat za mzdu, za kterou by v tehdejší době nepracoval ani klempíř. A ten měl své jisté na ruku a bez zdanění. Celkem mě tedy investice do firmy přišla na milion tři sta tisíc. Státu jsem za tu dobu zaplatil miliony na spotřební dani, dani z přidané hodnoty, silniční dani, zdravotním a sociálním pojištění a dalších platbách.

Před několika lety jsem si našel práci na finančním úřadu. Vidím teď všechno z jiné stránky a pomáhám státnímu rozpočtu zvyšovat příjmy tím, že pronásleduji neplatiče. Ze skromného, ale jistého platu si pomalu šetřím. Majitel, kterému jsem prodával byt po rodičích, se ho chce zbavit, tak bych si snad mohl vzít hypotéku a byt za 2,5 milionu koupit zpátky.

Velkou oporou mi je Andrea, která mi asi měsíc po tom, co jsem doplatil poslední penále a závazky a taky služné koncesionářské poplatky, protože všechny mobilní telefony, jež jsem kdy do firmy koupil, měly FM rádio, a eseróčko zlikvidoval, zavolala a pozvala mě na kafe. Od té doby spolu tak nějak chodíme, ale snažím se příliš si ji k sobě nepřipoutat, přece jenom by si po tom všem zasloužila lepší partii.

Rando Kabaj

Autor je neúspěšný bývalý podnikatel, který na naléhání redakce Peníze.cz sepsal nyní, na sklonku roku 2019, svůj podnikatelský příběh.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+21
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

3. 2. 2012 8:05, Fredy

Seriál "mezinárodních" článků o podnikání považuji za zajímavý a potřebný. I když mnohé je psáno sarkasticky, s nezbytnou provokativní vsuvkou, tak jeho základ je pravdivý. Ukazuje na vysoký státní "desátek (spíše padesátek)" a k tomu neodpovídající servis. To je pointa seriálu, nad kterou bychom se měli zamyslet. Lze to nějak změnit? Odpovím si, že asi těžko. Tedy v současné době a za současné socialistické EU. Dopady vysoké ceny práce a nesmyslně svazujících odborářsko-ochranářských zákonů jsou příčinou vysoké míry nezaměstnanosti v celé EU. Včetně ČR. Současná levicová vládní koalice nejen že zvyšuje daně, ale paradoxně pomocí honby na švarcsystém a dohodáře, způsobí další nárůst nezaměstnanosti a pokles na příjmové stránce. Řeší, jak je zde zvykem, následek, nikoliv příčinu. Politici, kteří si říkají "pravice", by se měli podívat tam, kde se podnikání daří velmi dobře, kde je cena práce nízká, ale její kvalita vyšší, než tady a kde za odvedené "desátky" lze očekávat kvalitní servis.

Co se týče autora seriálu, tak by si měl zjistit jednak co je to business plán a co je to diverzifikace zdrojů. Od zdrojů - příjmů, měl začínat.

Nesmyslné, i když vtipné, je načasování příběhu do budoucna. V zemi, kde výraz "nová daň" je, v momentě vyslovení, již minulostí, kde modernější je "novelizovaná daň", vsázet na podmínky podnikání je takřka nereálné. Nevím, co k tomu autora vedlo. Třeba to prozradí.
Ale jinak díky, jen tak dál .... :)

Reagovat

 

+11
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (10 komentářů)

6. 2. 2012 | 8:13

Dík za upřesnění, nechtěl jsem to komplikovat. více

6. 2. 2012 | 7:28 | Fredy

3) Pro vrácení zaplacené DPH je více podmínek a hlavní je, že dlužník je v insolvenčním řízení a insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku. Jenže v běžné praxi těch insolvenčních řízení není tolik a spíše se jedná...více

5. 2. 2012 | 15:03

Dvě věci: 1. Autor tohoto článku není Michal Kašpárek. 2. Ten článek vlastně neříká, nic jiného než článek Jakabův. A navíc 3. Finančák vám DPH za nedobytné pohledávky vrátí. Což je vám k prdu, když je napřed musíte zaplatit,...více

5. 2. 2012 | 14:37 | Nefi

Jaký je vlasně smysl tohoto článku pane Kašpárku? Záměrně jste zvolil příklad podnikatele, který se chová nesmyslně. Dobře, tak tedy tím říkáte, že podnikat nemá smysl? Nebo Vám Andor Jakab tak hnul žlučí, že mu to musíte...více

3. 2. 2012 | 14:40 | Bouček Antonín

Škoda, že to panu Kabajovi nevyšlo. S takovým podnikáním jako vedl on, by byl svět daleko lepší místo pro život. Stále si myslím, že základní chyba byla v absenci střešního heliportu a podílu v netjets. Pokud na to neměl,...více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Technická úroková míra, LIBID, Autarkie, účastnické fondy, jan sedláček, transformované fondy, penzijní fondy, daňové odpočty, železná ruda, stagnace ceny, zdeněk rudolský, GEnius Gratis, Luboš Smrčka, délka fixace, úsporná opatření, zaplo finance, Neograph, blankoindosament

4L07584, 3AE0651, 4L07584, 9S21140, SH0A0004

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK