Poválečné nájmy: obludnost komunistických zásahů

Většina z nás si pamatuje, v jakém stavu bylo nájemní právo po skončení vlády KSČ. Ostatně mnohých zrůdností a absurdit jsme se stále ještě nezbavili. Tak jako do mnoha ostatních odvětví našeho života, i do nájemních vztahů a bydlení vnesli komunisté chaos a korupci, uškodili mnohým, nejvíce pak poctivým.

Jiří Mikolášek, rubrika: Články, 09.06.2005, 25 komentářů

Tisknout

TIP REDAKCE: Na černo nikdy nejela, přesto má platit 41 pokut. Za 650 tisíc!

V minulém článku Prvorepublikové nájmy: regulované, ale jinak jsme se podívali na úpravu předválečnou, posuňme se nyní o pár let dál a podívejme se, co s nájemním bydlením udělali komunisti.
Prvním omezením zdravého rozumu byl Zákon o hospodaření s byty již z roku 1948. Veškerá práva k nakládání s byty vlastníkům sebrala a dala je Národním výborům. Majitel bytu měl povinnost hlásit uvolněné byty a mohl být z vlastního bytu dokonce vystěhován! Výměny bytů i podnájmy podléhaly též schválení státní moci.

Citujme ze zákona z roku 1956: "Národní výbory pečují... o spravedlivé rozdělení bytového prostoru mezi občany". Co to znamená? Vlastníci (a de facto i nájemníci) byli odsouzeni do role pasivních subjektů, státní orgány plně rozhodovaly o využívání bytového fondu. Funkci svobodného rozhodování suploval stát (oni soudruzi přece věděli nejlépe, co je pro nás dobré...)

Nový zákoník, nové absurdity

Občanský zákoník z roku 1964 nahradil zákon ještě z dob Rakouska, který u nás platil téměř 150 let. Byl ukázkou toho, jakým způsobem mohlo být soukromé právo v totalitním systému užíváno proti občanům, nikoliv pro ně. Tradice víceméně demokratického soukromého práva byla násilně přerušena, pokračovalo se v centralizaci společnosti i práva, a tento občanský zákoník toho byl zářným příkladem.

Pojem nájem respektive nájemní smlouva byl zákoníkem zcela ignorován (!) a nahrazen novým institutem, "osobním užíváním". Tento právně (i jazykově) absurdní termín tvořil "jednu ze základních právních forem uspokojování hmotných a kulturních potřeb občana." "Osobní užívání je nový institut občanského práva, který vystihuje nové socialistické prvky ve vztazích mezi uživateli a organizacemi, jež přenechávají tyto předměty občanům k užívání," citujme ze zákoníku.

Pronájem? Ne, užívání

Rodinné domky a 60. léta

Zvláštní pozornost si zaslouží úprava pro byty v rodinných domcích z roku 1964. Pokud majitel domku neoznámil do 8 dnů od vykonatelnosti rozhodnutí o uvolnění bytu to, že byt bude sám užívat nebo že v něm bude bydlet jeho ženaté či vdané dítě (v některých obcích i rodič), zůstal byt v přidělovacím právu místního národního výboru a vlastník se již nemohl odvolat (!) proti rozhodnutí o přidělení bytu. Národní výbor též rozhodoval o přidělování bytů, které zůstaly v soukromém vlastnictví a jejichž obytná plocha přesahovala 120 m² (tedy většinou činžovní domy).

Co to znamená? Již neexistovali nájemníci, ale uživatelé. O osobním užívání se psalo, že "státní, družstevní a jiné socialistické organizace přenechávají byty občanům do osobního užívání ..." Tedy, právo užívání bytu bylo odvozeno od rozhodnutí správního orgánu, ne dohodou. Jednalo se v podstatě o přídělový systém, ovšem náklady na provoz bytů nesli majitelé.

Právní definice nájmu pozemků je ještě podivnější: "Právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu, garáž nebo zřídit zahrádku." Toto právo nebylo časově omezeno a přecházelo na dědice. Takto se mohly užívat pozemky určené pouze "k výstavbě rodinných domků, chat, garáží a podobně."

Institut osobního užívání v zákoníku zcela nahradil tradiční pojem nájmu, což krásně ilustruje tehdejší přístup vlády k právu. Osobní užívání bylo založeno na absurdní teorii, že občan, jakožto nositel samostatného užívacího práva, realizuje užitnou hodnotu věci a tímto uspokojuje své hmotné potřeby. Komunistický režim si institutem osobního užívání zajistil zachování nemovitostí v socialistickém vlastnictví, jakož i veškeré rozhodovací pravomoci k disponování s nimi.

Bytová politika té doby

Bouřlivé události po konci války vyústily v padesátých letech k novému přístupu k bytové politice, která se podřídila zájmům komunistické ideologie. Koncepce bytové politiky vycházela z administrativně přídělového principu hospodaření s byty. Občan získal byt nikoliv prostřednictvím trhu, ale přidělením na základě právního nároku. Velice málo nemovitostí bylo v tzv. osobním vlastnictví, zůstaly v něm především ty, které uspokojovaly "osobní potřeby", např. rodinné domy. Osobní vlastnictví se vyznačovalo především možností zásahu státu – stát mohl zasáhnout kdykoliv a tento majetek zabavit, tj. šlo o značné omezení vlastnických práv.

Byrokratický přídělový systém nebyl schopen sladit potřeby na bydlení s novou výstavbou, byly prakticky vyřazeny klasické tržní mechanismy svobodné nabídky a poptávky. V 70. letech se začaly projevovat problémy, vyplývající ze špatného stavu bytového fondu především u panelových domů. Státní moc se zaměřovala takřka bezvýhradně na výstavbu nových bytů, stav starého bytového fondu byl zcela nevyhovující.

Jistě nemusíme dodávat, že administrativně přídělový systém byl a je ekonomicky neudržitelný, vedl k rozsáhlé deformaci celé společnosti nejen v oblasti bydlení. Bydlení bylo chápáno jako sociální služba státu, jako nárok. Bohužel, tato deformace myšlení v české společnosti stále přetrvává.

Má cenu zkoumat minulost? Ano. Výrazně totiž ovlivňuje současnost. Česká společnost stojí před závažným problémem faktické deregulace nájemného a pohled zpět nám může pomoci. Regulace tu vždy byla a vždy bude, jen je třeba zajistit, aby byla prospěšná co největšímu počtu lidí, a ne jen těm, kteří mají nějaké to "štěstí".

Proč by tolik lidí opět chtělo žít pod nadvládou komunistů? Jde udělat deregulace bez katastrofického dopadu na chudé rodiny? Vidíte rozdíl mezi státním a obecním majetkem?