Jsou cizinci větší podvodníci?

Po divokých počátcích prodeje na internetu se provozovatelé on-line obchodů naučili velice rychle hledat cesty k minimalizaci rizika podvodů. Tím nejčastějším bylo a je zaplacení ukradenou kartou, na internetu vám zpočátku stačilo jen její číslo, jméno držitele a platnost. Často tedy nebylo nutné ani ukrást "fyzickou" kartu, stačilo získat jen její identifikační údaje.
V obraně před takovými podvody (vždyť číslo vaší karty, jméno a platnost má k dispozci každý obchodník, u kterého jste kdy kartou platili) začal být u on-line plateb požadován tzv. CVV kód (někdy také CVC2 kód). Ten je uveden na zadní straně karty, přitom se ale neotiskuje při platbě žehličkou a neobjevuje se na stvrzence z on-line terminálu. V podstatě tak jde o ověření, že máte kartu fyzicky v ruce. Samozřejmě v případě, že někomu tento kód sdělíte, ztrácí taková ochrana smysl.

Podvodná transakce většinou skončila (a stále končí) reklamací, neboť kdo by chtěl platit zboží, které si neobjednal a které navíc bylo dodáno někomu jinému. Pokud se skutečně prokázalo zneužití čísla karty, musel obchodník oprávněnému držiteli karty peníze vrátit a často ještě platí sankci firmě/bance, která pro něj zpracovává kartové transakce. Vzhledem k výši částky však často nemělo význam po tom, kdo si zboží podvodně objedal, pátrat, a tak musel obchodník transakci odepsat do ztrát. K tomu, aby ty byly co nejnižší, využívají američtí on-line prodejci řadu metod. Některé z nich jsou ale právě u zahraničních zákazníků, u kterých je v průměru procento podvodů vyšší, nefunkční. Report Gartnerů zmiňuje například Address Verification Service (AVS) – porovnání adresy, kam si zákazník nechal zboží zaslat s tou, na kterou jsou zasílány transakční výpisy a vyúčtování karty. Ovšem i v USA, kde je pro většinu obchodníků toto ověření možné, dochází k řadě legitimních nákupů, které jsou zasílány na jinou adresu, než je ta v adresáři vydavatele karty. To může to znamenat varování, že si tato transakce žádá důkladnější prověření.
Jenže u zahraničních obchodů, především těch evropských, není AVS k dispozici, a tak obchodníci ztrácejí jeden z řady obranných nástrojů. I někteří čeští obchodníci - například TicketPro - se při zadávání on-line nákupu ptají na adresu a výslovně požadují tu, na kterou chodí výpisy kartových transakcí. V Evropě ale služba AVS není, a tak to na vás jen "zkouší".

Na úplném konci ochrany proti podvodům stojí jejich důsledné vyšetřování. Jenže i v samotných USA je vyšetřování obtížné, u zahraničních podvodů je tedy v podstatě nesmyslné, s výjimkou velkých podvodů. Problémem při vyšetřování je většinou právě rozsah podvodu. Pokud někdo zneužije cizí kartu, objedná si CD za sto dolarů a nechá si je poslat na druhý konec USA, jsou náklady spojené s vyšetřováním vyšší než vzniklá ztráta.

Všechno lze obejít

O tom, že zahraniční transakce jsou rizikovější se v průzkumu shodli čtyři z pěti představitelů největších amerických internetových obchodů. V praxi proto "větší" polovina (52 % z nich) neprodává do zahraničí. Zhruba desetina jich však v minulosti přijímala i zahraniční transakce, ale rozhodla se s tím skoncovat. Proč? Kromě problémů se zasíláním zboží, jazykové bariéry a měnových a daňových otázek v tomto rozhodnutí hrálo hlavní roli větší riziko podvodů. Obchodníci, kteří prodávají i do zahraničí, uvádějí, že riziko podvodů je dva a půlkrát větší než u objednávek v rámci USA. Ken Kerr, analytik GartnerG2 k tomu uvádí, že "pro řadu obchodníků ztráty z podvodů převažují výhody získané prodejem do zahraničí" (viz dále).

I rozhodnutí prodávat pouze domácím klientům ale mezinárodním podvodům zabránit nemusí. Podvodníci totiž mohou předstírat, že jsou domácí. Pokud použijí kradená či vygenerovaná čísla karet z domácí země obchodníka, jeví se jako domácí. Karty lze místně rozlišovat podle BIN, prvních šesti čísel, která identifikují zemi a vydavatele karty. Všechny karty stejného typu od jedné banky mají stejný BIN.
Ani snaha sofistikovanějších obchodníků o identifikaci lokality klienta podle IP adresy nemusí být úspěšná. Podvodník se může připojovat přes poskytovatele ze země obchodníka, a tak se jevit jako domácí. Ani adresa pro zaslání zboží není nepřekonatelným problémem. V řadě zemí jsou k dispozici takzvaní "přeposílatelé" (freight forwarders), kteří zásilku určenou pro vás přijmou v dané zemi a přepošlou vám ji dále podle vašich instrukcí.

Ne všechny země jsou stejné

Z průzkumu vyplynulo, že podvodné transakce se velmi liší mezi jednotlivými zeměmi. Transakce vycházející ze západní Evropy, USA, Kanady či Japonska nesou velmi nízké riziko. Naopak velmi rizikové jsou především země východní Evropy. Koncem minulého roku (kdy průzkum vznikal) byly za nejrizikovější považovány Ukrajina a Litva, z neevropských zemí Indonésie. Američtí on-line prodejci spočítali, že u prodejů do těchto zemí bylo v průměru neuvěřitelných 20 % transakcí podvodných (pro srovnání - v USA se dlouhodobý průměr podvodných transakcí u nákupů, kde není karta fyzicky přítomna, pohybuje mezi 1-2 %). Jen o stupínek níže stálo Rumunsko, Bulharsko a Egypt s 10 %. O České republice se analýza nezmiňuje. Nicméně uvádí, že lokality, odkud podvodníci působí, se velmi rychle mění. Studii uzavírá Gartner doporučením, aby obchodníci, kteří vidí v prodejích do zahraničí velký potenciál, drželi krok s podvodníky a jejich nejnovějšími metodami.

Nakupujete občas na zahraničním internetu? Jak jste spokojeni? Stalo se vám, že internetový obchod vaši objednávku jako zahraniční odmítl? Podělte se o své zkušenosti s ostatními!